Obránci svobody

Jelikož lidé se – na rozdíl od poměrů - nemění, hraji takovou hru, že dosazuji některé politické postavy do minulých režimů. Čím by asi byl takový Robert Fico za komunismu? Vidím ho jako generálního prokurátora (na premiéra by to v rigidní hierarchii kvůli přebujelému egu nedotáhl), protože je pracovitý, má ambice a nevěří ve spravedlnost. Nebo třeba Miroslav Kalousek? Vidím ho jako šéfa benzínové pumpy nebo jako žoviálního předsedu národního výboru v malém okrese. Pro vyšší funkce v komunismu by byl – i když je bez skrupulí - příliš inteligentní a dnes už by byl nejspíš mrtvý, upil by se z přetlaku režimní blbosti rychleji než v demokracii.

Mívám sice pochybnosti, zda jsem vůči některým politikům v mé hře na jejich alternativní kariéry spravedlivý, ale u jednoho ji nemám: Marian Kotleba by byl ve fašistickém režimu na Slovensku velitelem koncentračního tábora. Chová se tak ostatně i dnes, coby hejtman/župan banskobystrického kraje - to jen poměry ho brzdí v rozletu.

Nedávno fakticky zakázal dvě velké akce umělců v Banské Bystrici (festival moderního tance a inscenace Divadla na Rázcestí), když odmítl přidat formální podpis na finanční granty, které poskytla ministerstva kultury a zahraničí. Fašisté a komunisté byli vždy mistři ve využívání formalit k potlačování svobody.

O Kotlebovi toho bylo v českých i slovenských médiích popsáno dost, takže nestojí moc za řeč. Promarnil jsem o víkendu dvě hodiny svého života poslechem jeho rozhovoru s redaktory a posluchači internetového rádia Slobodný vysielač, které má stejnou rétoriku jako hlásná trouba fašistů Slovenská pravda koncem třicátých let (šéfredaktorem byl pozdější ministr vnitra Šaňo Mach). Kotleba mluvil jako velitel, který by – kdyby mohl – zavřel hranice a udělal ze Slovenska jeden velký lágr. Američané totiž podle něj vyvolali válku v arabském světě s jediným cílem – zničit nás přílivovou vlnou cizinců.

Lidé se nemění, ale díky změnám poměrů se může měnit společnost. V té slovenské bylo vždy dost takových jako Kotleba, což je ostatně tragédie celé střední Evropy. Slovenský problém byl však vždy spíše v tom, že se nenašlo dost takových, kteří by jim vzdorovali.

Jenže to se teď změnilo. Slovenští herci – v čele s těmi z Národního – povstali na podporu svých kolegů a pořádají představení, jejichž výtěžky půjdou do pokladen Kotlebových obětí. Není to první projev obrany demokracie a svobody z řad umělců (bouřili se i proti Mečiarovi), ale rychlost a systematičnost jejich reakce je svědectvím úžasného vývoje, jímž slovenská společnost prošla.

Seznam lidí, kteří od počátku tohoto století prokázali odvahu, charakter a smysl pro demokratické hodnoty, by byl už dnes delší než za celé století minulé. Také proto s jejich postavami nemůžu hrát tutéž hru jako s postavami politiků. V bývalých režimech se tento druh občanských hrdinů na Slovensku téměř nevyskytoval - „solidarita otřesených“, z níž v Čechách vznikla Charta 77, neměla slovenskou verzi, leda jako solidarita zbabělých - a tudíž k nim nemůžu přiřadit jejich alternativní kariéry.

Není velmi příjemné žít v zemi, kde je lidí jako Kotleba až příliš mnoho. Ale je zároveň příjemné žít v zemi, kde přibývá raketovým tempem lidí, kteří jim vzdorují.