Obrana politické korektnosti

Smrt vegetariánům, debilové. To není oslovení vás, milí čtenáři a čtenářky, to je jen řazení výroků českého prezidenta Zemana a primátorky Prahy Krnáčové. Jsou totiž z téhož pytle, jenž se roztrhl nad Českem k radosti těch, kteří považují vulgaritu za hrdý projev českého plebejství.

Jenže každý, kdo jen trochu rozumí funkci jazyka, ví, že verbální hrubost je prvním krokem k demontáži společenských norem (což je jistě touha všech plebejců). Zeman, Krnáčová a mnozí další vycházejí vstříc české poptávce po této demontáži, nebo možná přesněji - oni tuto poptávku vyvolávají.

Otázka zní: jaké normy to jsou, jež mají být demontovány? Obávám se, že v jádru nejde o nic menšího než o normy liberální demokracie. Ta se totiž přirozeně vyvíjí k čím dál složitějšímu umění dialogu, jež vyžaduje čím dál opatrnější jazyk. Říká se tomu – dnes už mnohdy výsměšně – politická korektnost.

Pamětníci moderních českých dějin by jistě dokázali vytáhnout citáty politiků (od Sládka až po Topolánka), kteří nikdy nešli pro hrubost daleko, ale přesto je patrné, že až příchodem Zemana a hnutí ANO se vulgarita (do níž řadím třeba i reklamní slogan ANO „makáme“) stává vědomou a otevřenou výzvou společenským normám, jež česká společnost přijala po roce 1989 jako součást jejího směřování na Západ.

Jistě, na Západě samém je vulgárních politiků, kteří napadají společenské normy, také dost, zpravidla to však nejsou prezidenti ani představitelé klíčových vládních stran. Ve střední Evropě nicméně jeden takový politik je: maďarský premiér Viktor Orbán.

Tento muž, který loni v létě prohlásil, že liberální demokracie je slepá ulička a on povede Maďarsko jinou cestou, nedávno upřesnil, co mu na Západě vadí: je to „dogma politické korektnosti“. Na stranickém kongresu vládní strany Fidesz doslova řekl: „Jak já to vidím, je maďarský lid přirozeně politicky nekorektní, což znamená, že ještě neztratil zdravý rozum.“

Ano, Orbán vidí velmi přesně souvislost mezi odmítáním liberální demokracie a politické korektnosti. Je zvláštní, že v míře vulgarity politiků se dnes Slovensko tak viditelně liší od Česka, přestože tradice plebejství je přinejmenším stejně silná. Slovenští politici jsou samozřejmě často trapní a lžou stejně jako ti čeští, nicméně k vulgaritám na veřejnosti sahají mnohem méně (jiná věc je jejich soukromí, když byl například poslanec za vládní stranu Smer poslán do vazby kvůli podezření z týrání své manželky).

Čím to je? Myslím, že důvody jsou dva. Jedním je historická zkušenost slovenské společnosti s vulgaritou, která už jednou vedla k demontáži demokracie, tedy zkušenost s Vladimírem Mečiarem (a samozřejmě dalšími, jako byl nacionalista Ján Slota). Druhým je vztah k plebejství. Češi jsou na své plebejství jakýmsi zvráceným způsobem hrdí, považují ho za ctnost. Slováci o sobě vědí také velmi dobře, že jsou plebejský národ, ale hrdí na to nejsou, spíše to považují za svoji nevýhodu, a proto chtějí navenek vypadat lepší, než ve skutečnosti jsou.

Jenže politická korektnost a liberální demokracie je přesně taková: nutí nás být lepšími, než ve skutečnosti jsme. Český prezident Zeman (a mnozí další) hlásá opačný přístup: libujme si v tom, že jsme zlí. Což vede samozřejmě jen k tomu, že budeme čím dál horší.