Mužný Jiří

První vzpomínka na Jiřího Dienstbiera, která se mi vynořila v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o jeho smrti, byla fyzická – na jeho teplou, velkou ruku. Takovou mívají dobří starší muži, všimli jste si toho?

Pak se vynořily samozřejmě mnohé další: na jeho pajdavou chůzi, jak ho bolely kyčle, když jsme se procházeli uličkami San Sebastianu. Tehdy mu stále vyzváněl mobil, protože novináři si usmysleli, že by mohl být prezidentem, a on ty chvíle rozhovorů pro média využíval k tomu, aby si mohl v tom horku sednout na zídku do stínu. Podezíral jsem ho, že to je hlavní důvod, proč ty telefonáty bere. O svých šancích být zvolen v parlamentě si nedělal iluze – na to znal českou politiku až příliš dobře.

Člověk vždycky vše nějak podvědomě tuší, ale dojde mu to, až když ho k tomu přinutí okolnosti, jako třeba smrt přítele. Jiří Dienstbier patřil do generace, která byla více než jiné formována prudkými dějinnými zvraty, ale jen nemnohým z nich se podařilo formovat sebe sama – občas díky, občas navzdory těm zvratům – k lepšímu já.

Výsledkem bylo cosi, co nazývám mužností (čtenářky prominou). Tato vlastnost nebývá vrozená, tvoří se životem a lze ji kdykoli ztratit jediným selháním v nestřeženém okamžiku slabosti. Díky jeho šarmu a humoru se zdálo, že Jiří Dienstbier bral život s nadhledem, což byla jistě pravda, ale to neznamenalo, že nebyl ve střehu. Velmi dobře věděl, jak lehké je nechat si zlomit páteř - viděl to všude kolem sebe.

Mužnost, která se tak příjemně projevovala v jeho názorové důslednosti a současně toleranci vůči svým oponentům, byla výsledkem výjimečného osudu, jenž byl utvářen volbou podle mravního klíče. Ve své generaci byl Jiří Dienstbier vzácným důkazem toho, že lze projít nástrahami dějin se ctí.

Mladší generace dnes vesměs podléhají omylu, že existenciální výzvy se už minuly s dobou a mužnost že je jen věcí pohlaví a ne charakteru. Je velká škoda, že Jiří Dienstbier už nebude moci svým laskavým šarmem tyto generační omyly vyvracet.