Mečiar naposledy

Ještě před pár lety by to byla hlavní zpráva v slovenských médiích, dnes nestojí téměř za zmínku: pozůstalí členové HZDS zbavili svého zakladatele Vladimíra Mečiara funkce předsedy strany. Jejich bývalý šéf se nedostavil, aby s pokorou přijal ránu z milosti, nebyl prý k zastižení ani doma ve své vile Elektra, ani na své chalupě.

Politicky mrtvý muž, jehož jméno se stalo na Slovensku symbolem éry devadesátých let, stál paradoxně u zrodu slovenského politického národa. Ten totiž vznikl právě z odporu vůči němu a vůči všemu, co reprezentoval: od autoritářského systému až po geopolitické směrování země na Východ. Slovenský politický národ se zrodil ve volbách v roce 1998, když se většina voličů zmobilizovala právě Mečiarovi.

Jak dnes žije tento člověk? Režisérka a studentka FAMU Tereza Nvotová se za ním letos v létě vypravila s kamerou a jemu se zjevně líbilo, že se o něj zajímá přitažlivá mladá žena. Provedl ji svou obrovskou vilou i svými pozemky, kde vysadil stromy a kde se pasou ovce. Vypadá lépe než kdysi, z tváře mu zmizel ten divný tik a z očí plamen šílenství, mluví však pořád stejně: všechno ví, ale pravdu o minulosti řekne, „až přijde čas“.

Měl jsem možnost ten dokumentární film vidět ještě předtím, než – jak doufám – se bude vysílat v televizi. Stojí za zhlédnutí. Ne proto, že by byl Mečiar něčím zajímavý. Právě naopak. Ten film v detailu ukazuje, že Mečiar se vůbec nezměnil. Jenže teď, když je zbaven vší moci, si člověk užasle říká: Co na tomto „muži bez vlastností“ a očividném lháři, který žije ve svém vlastním mýtu o sobě samém, Slováci viděli?

Mečiar je bohatý muž se vkusem primitiva. V přízemí vily má něco jako kolibu s ohništěm velikosti kovářské výhně, u chalupy dělá oheň v betonové skruži a opéká na něm špekáčky. Je stejný jako všichni slovenští oligarchové: nakoupí si pozemky na Slovensku (Mečiar už skoupil téměř celou jednu vylidněnou vesnici), tam si postaví své hrady, sednou si k ohni a opékají buřty.

Ve filmu se tváří, že je spokojen se životem; je však vidět, jak je opuštěný a jak ho trápí, že národ ho opustil. On, který si myslel, že rozumí národu, neboť jím byl kdysi milován, nikdy ve skutečnosti slovenskou společnost nepochopil. V okamžiku, kdy jí oznámil, že „když nás nepřijmou na Západě, obrátíme se Východ“, si sám nad sebou vynesl ortel politické smrti.

Tento trest si zaslouží vrchovatě a ani vším svým bohatstvím si na něj amnestii (kterou coby zastupující prezident kdysi udělil sobě i svým spolupachatelům) nekoupí.