Hedviga odešla. Slovensko přišlo o hrdinku

Demokracie není zárukou, že jste v bezpečí před státem, nicméně většinou se stanete jeho obětí spíše neúmyslně - a pokud vytrvale bojujete za svá práva, často máte šanci na nápravu a dokonce omluvu. V tom spočívá zásadní rozdíl mezi demokracií a diktaturou, která si své oběti cíleně vybírá a nikdy je nenechá vyhrát. 

Co však v případě, že demokratický stát zjevně selhal, ale navzdory tomu nadále šikanuje oběť svého selhání? Takový je jeden případ na Slovensku. Oběť systému se jmenuje Hedviga Malinová. Je maďarské národnosti. Před sedmi lety (když poprvé nastoupila vláda současného premiéra Roberta Fica) ji jako studentku zmlátili v parku dva muži - zjevně proto, že je Maďarka.

Hedviga byla na policii, popsala útok, lékař konstatoval, že byla opravdu zbita. Pachatele nikdy nenašli. Tehdejší (i dnešní) ministr vnitra Robert Kaliňák prohlásil, že Hedviga si zřejmě útok vymyslela; asi proto, aby vrhla špatné světlo na Slovensko a Ficovu vládu. Hedviga byla obviněna z křivého svědectví a od té doby je trestně stíhána.

Příběh je to dlouhý a plný absurdit, jež svědčí o tom, že slovenská policie i justice se všemožně snaží Hedvigu odsoudit. Naposledy ji i po sedmi letech nutí, aby absolvovala vyšetření u psychiatra, přičemž známý psychiatr Jozef Hašto, který ji už léta léčí z traumatického zážitku přepadení, opakovaně tvrdí s naprostou jistotou, že Hedviga mluvila pravdu.

Hedviga je mezitím vdaná a má dvě děti. Před Vánocemi se rozhodla, že už nebude obětí systému, požádala o maďarské občanství a přestěhovala se za hranice. Podle slovenských zákonů tak přišla o slovenské občanství.

Stačilo přitom málo, aby si Slovensko zachovalo demokratickou tvář. Stačilo, aby ji stát přestal šikanovat, když už se jí nedokázal omluvit. Místo toho se chová jako diktatura: ta se totiž vyznačuje tím, že své oběti dlouhodobě ničí fyzicky i psychicky a nikdy se neomlouvá.

Hedviga Malinová se z neznámé studentky proměnila v symbol statečného vzdoru vůči justiční zvůli, pomáhaly ji nevládní organizace a na její straně stála i média. Člověk si ale nevybírá dobrovolně roli oběti a nelze jí vyčítat, že má už všeho dost a odmítá být nadále hrdinkou. Její odchod do Maďarska, které na tom s demokracií není o nic lépe než Slovensko (ale bude tam coby Maďarka a oběť slovenského nacionalismu vítána), je však dost rozpačitým závěrem příběhu.

Demokracie potřebují hrdiny hlásící se vytrvale o svá práva, jež jim byla upřena. Bez nich, jen s apatickými či prchajícími oběťmi, se totiž můžou tiše proměnit v diktatury. Slovensko o jednu takovou hrdinku přišlo.