Kdyby byl Berlusconiho pád také koncem éry „zkorumpovaného liberalismu“, jak definují jeho vládu italští politologové, byla by to skvělá zpráva. Ale Berlusconi byl také symbolem celého podivného období po roce 1989, kdy se Západ utrhl z řetězu v nabubřelé jistotě, že je vítězem dějin. „Toto je čas hedonismu,“ tvrdil mi sebevědomě jeden český podnikatel ještě těsně před tím, než v září 2008 propukla krize.
Berlusconi byl ztělesněním hedonismu a pohrdání vším, na čem se na poválečných troskách budovala nová Evropa. Jednou bude k nevíře, že tak vyspělé zemi se sedmou největší ekonomikou světa vládl tolik let člověk, který voliče vnímal jako fotbalové fanoušky svého klubu AC Milan, politiku jako showbyznys a sám sebe jako celebritu. Není náhoda, že s tímto přístupem mu demokracie jen překážela, a není náhoda, že mezi jeho nejlepší přátele patřili Putin a Kaddáfí. A do dějin české politiky se navždy zapíše Topolánkova procházka po zahradě Berlusconiho vily v Adamově rouše jako symbol pomatení rozumu, jež se politikům může vždy přihodit, a proto musí být neustálou veřejnou kontrolou.
Berlusconi mi často připomínal postavu římského císaře Caliguly z románu Já, Claudius od Roberta Gravese. Ten zanechal za sebou hořící Řím a téměř beznadějně zadluženou zemi. Berlusconi zanechal Itálii v ekonomických, politických i společenských troskách. Jak řekl v reportáži FT jeden z těch tisíců lidí, kteří v sobotu oslavovali Berlusconiho pád: „Je to jako oslava konce války.“ Ale také dodal, že Italové si teď zaslouží všechna ta bolestná opatření, která je čekají. „Zvolili jsme si Berlusconiho ne jednou či dvakrát, ale třikrát. Teď se musíme z toho bordelu vyhrabat.“ Hodně štěstí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
