Zvuky a pachy války

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Ve dvaačtyřiceti si člověk myslí, že už slyšel leccos. Ale samozřejmě to tak není. Když jsem loni začal častěji jezdit na Ukrajinu, nevěděl jsem, jak nepříjemný zvuk je siréna - když tedy nejde o zkoušku a cvičení, které známe z Prahy. Klaksony na Ukrajině znějí pravidelně, často několikrát denně, a v potemnělých městech jsou zvlášť nepříjemné.

Zahoukají ve chvíli, kdy Rusové vypálí rakety z lodí nebo letadel. Po několika minutách utichnou, ale následné ticho je v tu chvíli možná ještě horší - znamená čekání na to, kam střely dopadnou. Ukrajinci mají nějaký čas na to, aby se ukryli, ale někdy to dost dobře nejde, protože sirény ječí několikrát za noc. Představte si v takové situaci vychovávat malé děti, které pak ráno budíte do školy.

Když Rusko v noci z pátku na sobotu vypálilo na Ukrajinu více než čtyřicet střel Kalibr a X-101 a X-555, ležel jsem zrovna v Kyjevě v pohodlné  posteli. Poměrně dlouho se nedělo nic; snažil jsem se usnout, hotel stejně kryt neměl. Pak jsem uslyšel pištění něčeho, co zjevně letělo hodně rychle. Trvalo to jen sekundy, ale mně se zdály neskutečně dlouhé.

Chvíli, kdy se nedělo nic, pak náhle vystřídalo několik ohlušujících ran, kdy kyjevská protivzdušná obrana raketu sestřelila. Kdyby k tomu nedošlo, zřejmě by spousta lidí zemřela. Ale ani úspěšný zásah nebyl bez ztrát: zbytky střely se zřítily na jeden z výškových domů v centrální části Kyjeva. Prorazily tři patra a zabily několik jeho spících obyvatel. To vše se dělo v době, kdy v Rusku Jevgenij Prigožin a jeho muži povstali proti Vladimiru Putinovi a vytáhli na Moskvu. Přesto vražedné útoky na Ukrajinu nepřestaly.

„Už od Ruska, země, která ve dvacátém prvním století bombarduje hlavní evropské město, čekáme všechno,“ řekla nám dva dny poté v rozhovoru náměstkyně ukrajinského ministra obrany Hanna Maljar. Ukrajince už skutečně máloco může překvapit, já zjišťuji, kolik jsem toho neznal a stále neznám.

Neslyšel jsem zvuk poplašných sirén a pískot raket - stejně jako jsem předtím nevěděl, jak to zní, když se po zásahu dělostřeleckým granátem hroutí dům. Taky jsem netušil, jak jsou cítit rozkládající se lidské ostatky. Cílem těchto řádek není někoho vystrašit ani na sebe upoutat pozornost. Cílem je přiblížit realitu jen kousek od nás.

Už vás „nebaví“ nové informace o ruské agresi na Ukrajině, nechcete si číst popisy zvuků a pachů války? Tajemník bezpečnostní rady Ukrajiny a poradce prezidenta Volodymyra Zelenského Oleksij Danilov nám k tomu řekl následující slova, když jsme se ho s kolegou Tomášem Brolíkem ptali, zda se nebojí, že časem podpora Ukrajiny oslabí a Západ podlehne únavě (celý rozhovor najdete v novém Respektu):

„Občas to nějací naši kolegové zmíní, neveřejně samozřejmě. Mám pro ně vždycky stejnou otázku: Z čeho přesně jste unavení? Jsou unavení z toho, jak Hitler dneška zabíjí naše děti? Jak zabíjí civilisty, jak ničí budovy a města? Jak vyhrožuje světu, že použije jaderné zbraně nebo jak zabije lidi a zničí obrovský ekosystém tím, že vyhodí do vzduchu přehradu? Že jsou Rusové barbaři, to je „unavuje“? Pokud ano, tak dobrá, ale po našich dětech to budou vaše děti a vaše města.“ Mluví mi z duše.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter