Racionální nános v palici

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

„Pracovně jsem si to nazval lobotomní figurace. Je to forma expresivního minimalismu, která má být úplně co nejblbější, co nejvíc zjednodušená, ale zároveň memově signifikantní, protože memy se zabývám dlouhodobě,“ říká Julius Reichel v druhém patře Galerie Václava Špály a drží se u toho oběma rukama za hlavu, jak to má ve zvyku, když přemýšlí o svém díle. Na současné výtvarné scéně je dvaačtyřicetiletý autor už pár let za hvězdu. Aktuální výstavu pojmenoval Hard Core + Lobotomy = 20 / 20. O lobotomii během procházky expozicí mluví ještě několikrát. A vždycky se pak zasměje.

Když kaplický rodák a vystudovaný zahradník po střední škole s dlouhým odstupem v sedmadvaceti letech v Praze studovat malbu, jmenoval se ještě Ondřej Opekar. Umělecký pseudonym si zvolil na počest pradědečka a přes streetartové pokusy se postupně propracoval na jedno z nejslibnějších jmen aktuální malby. Loni si ostatně jeho obraz vybral sběratel Patrik Šimon na obálku gigantického knižního špalku pojmenovaného Generace N, do kterého soustředil výběr ze své soukromé sbírky současného umění. Reichel dodnes funguje hlavně na venkově, kde má rodinný statek se zahradou, lesem a ateliérem. A právě tady se zrodila i nová výstava.

Donedávna byl zástupcem divoké expresivní malby. Ještě když před dvěma lety v Karpuchina Gallery uspořádal s kurátorem Radkem Wohlmuthem expozici Who – What – Why – Cry / NTF Boost Hipe – Global Zero Trust – 6G Netting Power Future – DEFI Boom – To The Moon – Global Hero – 3G Netting Owner Ower – Bull Market Run Fun – Star Link – 10 000 % – CO2 – Black Market Hype – Mars Attack Drive – Blue Dragon Fly – Please Burn Your Nike – DNA – Whyte Horse – Death Earth – End Of Time – Contra All – Sutech –, už její název prozrazoval, co se na jeho obrazech nacházelo. Nepřeberně namalovaných slov odchycených z veřejného prostoru, ze kterých v kombinaci s digitálními symboly a logy sestavoval zprávu o našem zmateném světě řítícím se do černé díry totální přehlcenosti vším a všemi.

S Wohlmuthem nyní na tuhle výstavu navazuje ve „Špálovce“ - a tentokrát je všechno jinak. Z obrazů zmizela písmena, všechno se zjednodušilo na základní sdělení a výstavě dominuje několik dřevěných objektů s usmívajícími se emotikony vytvořenými propletením barevných provázků a tkanin skrz prkna sešroubovaná k sobě. „K tý jednoduchosti jsem se musel dostat přes hromadu věcí. Nešlo mi udělat jednu věc za týden, ale třeba padesát, než jsem se dostal k ideálnímu tvarosloví,“ vysvětluje Reichel, který použitá dřeva našel na své zahradě. Objektům říká „2D sochy“ a navazuje jimi na své rané streetartové pokusy, které ještě na škole stavěl kolem silnic.

Původně chtěl ve Špálově galerii vystavit také sérii pláten s velkými nápisy, ale nakonec z nich zbylo jediné černé s fialovým nápisem TRUE, čili pravda. „Těch dalších osm hlášek mi najednou nedávalo smysl, přestaly být nosný,“ vysvětluje Reichel. Nakonec je raději přemaloval a od písma přešel k jednoduché figuraci. Na plátna s rozostřeným puntíkatým pozadím symbolizujícím současnou postdigitální rozostřenost významů namaloval rychlou expresivní linkou obrysy zvířat: hrocha, koní či hadů. 

„Je to moje první výstava, kde dělám čistě figury. Doteď jsem si předmětnejma věcma nebyl jistej, ale zvířata jsou super,“ říká autor, který kraje obrazů zaplnil obrysy rukou, jež se po zvířatech sápou. „Chtěj je spoutat, nacpat hrocha do zoologický. Chytáš něco, co chytit nemůžeš, je v tom paradoxně vlastně naše animálnost,“ dodává. Tuhle sérii završil vlastním autoportrétem připomínajícím dětskou kresbičku prstem namočeným do hořčice: „Člověk je taky zvíře, jenom jsme se posunuli. A víc než hrochy dneska potřebujeme auta.“

Právě ekologická linka se vine celou výstavou. Jeden z obrazů se jmenuje Planet Save a je na něm usmívající se emotikon a nápis Fuck Off CO2. Emotikonu z jednoho oka teče slza, na druhém má monokl. „Člověk s planetou stejně nebude schopnej nic udělat, jestli se Afrika nebo Amerika postaví na hlavu. Nesměju se tomu, úsměv je totiž hrozně zrádná věc, jako když tě někdo kopne do kolene a ty se tomu nejdřív zasměješ, než tě to začne bolet. Snažit se za každou cenu neškodit je pro mě každopádně úplně bazální věc,“ komentuje obraz Reichel, jehož díla jsou někdy kvůli podobným vzkazům ponechávaným divákům volně k dekódování přirovnávána k legendárnímu Basquiatovi. Takovému srovnání se Reichel brání, říká ovšem, že kdyby se americký neo-expresivista v sedmadvaceti letech nepředávkoval, možná by časem začal své vzkazy také zjednodušovat a „mít to bez tý věčný polemiky“.

Té se Julius Reichel postupně zbavuje - a jak přiznává, zatímco před deseti lety tvořil z obrovského přetlaku, dnes nehledě na přetrvávající pnutí chce, aby jeho věci „měly fakt smysl“. A zatím se mu jeví, že nabízející se cesta je ve zjednodušování gest, výrazu i obsahu – zkrátka v minimalismu. Některé jeho nové obrazy proto přiznaně odkazují až k jeskynním malbám či megalitickým skalním reliéfům, jež jsou odkrývány na archeologickém nalezišti v tureckém Göbekli Tepe.

Ve Špálově galerii se dokonce nebojí vystavit ani obraz, který vytvořil spolu se svou dvouapůlletou dcerou Bertou. „Rákosníčka namalovala ona, já mu jenom dodělal ruce a úsměv. Přišlo mi, že to jde k těm mým věcem hrozně dobře dohromady,“ směje se Reichel a vypráví, jak si Berta občas myslí, že na obrazech maluje ji a jak mu sahá do nezaschlé barvy, čili řada z nich nese i její stopu. „Dřív jsem myslel, že čím víc to budu předělávat, tím to bude lepší. Za těch deset let jsem se sice naučil víc kontrolovat proces malby, kdy je čas to rvát a kdy skončit. Ale Berta má v sobě úplně spontánní čistou energii, který už nejsem schopnej dosáhnout. S tím racionálním nánosem v palici, kterej v sobě mám,“ uvažuje před Rákosníčkem pověšeným v podzemí galerie.

V komunikaci se sběrateli ho zastupuje zmíněná Karpuchina Gallery.  Ačkoli zdejší umělecký trh Reichel považuje vzhledem k jeho aktérům rekrutujícím se i z temných koutů českého byznysu a politiky za „hrozně toxický prostředí“, snaží si nevybírat, komu se obrazy dostanou do rukou. „Za ty roky už vím, jak se ta hra hraje, že musíš některý věci nevnímat. Nechci kádrovat lidi, protože stejně jednou umřu a ty věci se k nim dostanou, nebo jim je už teď někdo přeprodá,“ uvažuje a dodává, že jedinou ochranou před sběratelskou „kontaminací“ by bylo díla zničit: „Ale to by byla škoda, myslím.“ 

Uměním se dokáže uživit. „Ale nemám to tak, že bych prodával ročně za miliony. Všechno hned nasypu do nových věcí, nakoupím barvy, plátna, rámy, nemám byt ani auto,“ komentuje finanční stránku své práce Julius Reichel. A přiznává, že kdyby víc uměl, respektive chtěl chodit ve zmíněném toxickém tržním prostředí, mohlo by se mu vést nesrovnatelněji lépe. „Já ale nechci dělat, že jsem něco jinýho, než jsem. Jsem spokojený s málem a nemám frustrace, že se mi třeba nepodařilo prorazit ve světě,“ uvažuje Reichel. Jeho díla byla nicméně letos součástí reprezentativní přehlídky českého umění Všechnu moc imaginaci! ve Státních uměleckých sbírkách Drážďany.  

„Příští tejden jedu na vesnici a budu zase plíst,“ odhaluje další plány umělec – tím označuje provlékání zmíněných dřevěných objektů nalezenými látkami, které by jinak skončily na skládce. „Když začnu malovat, sežere mě to klidně na půl roku. Když jsem v tom, neexistuje pro mě nic jinýho,“ zakončuje prohlídku své výstavy, která v Galerii Václava Špály trvá do 15. října.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.