Poslední dnové na Severu, návrat do Stolice
Expedice se chýlí ke konci, ale o napětí není nouze. Přežijí polárníci sibiřské mrazy? A cestu vlakem tou nejobyčejnější třídou? A nástěnkářka? Setkají se ještě vůbec někdy?
NEUVĚŘITELNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VESNICKÉ HLUPAČKY NA PLACKARTĚ
(3. - 5. dubna, Labytnangi - Moskva)
Ano, jistě už trnete, jak se ta nešťastnice nástěnkářka přemístila přes 1/3 Ruska zpět do Moskvy. Ech… Celkem jí povezlo. Zatímco ostatní polárníci byli právě v Jar Sale vyhozeni na mráz, hlupačka si v klidu posnídala v hostinici (Ob) na letišti, máchla na mašinu a byla odvezena do Labytnangi na nadraží. Protože je to velmi zodpovědné děvče, přijela s neskutečným předstihem, a tak strávila dvě hodiny v nádražní hale mezi muži jedoucími ze všech těch plynových plošin domů. Muži byli také zodpovědní, také přišli s předstihem a tak se nesměle někteří s prominutím ožrali ještě před odjezdem vlaku.
Nástěnkářka sdílela plackartovou kóji se zajímavou pěticí osob: tři dagestánské ženy-švagrové, které si vzaly za muže tři dagestánské bratry, aby pak všichni odjeli (asi před deseti lety) na sever do Salechardu. No a včil ty dobračky cestovaly do Dagestánu na pohřeb, ale také ukázat rodičům nejmladší vnučku. Tím se vyjasňuje poněkud vysoký počet cestujících na čtyři lůžka: na vrchní palandě vpravo ležela nástěnkářka, naproti nejstarší švagrová (o které jsem si dlouho myslela, že je to tchyně těch dvou mladších), pod ní prostřední švagrová s tříletým Junusem a vedle nejmladší švagrová s tříměsíční Lajlou. Ech… Ale byly to dobré ženy, nástěnkářku pohostily (ta trubka si neuměla koupit nic k jídlu na cestu a vagona-restorana nebylo) a ani se moc nepokoušely komunikovat (což plachá děvčica z jihu Moravy s radostí kvitovala).
Celý zápisek, včetně bohaté fotografické přílohy z cest expedice „Mrtvá trať“ si můžete přečíst na tomto blogu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
