Sbohem, vosy. A díky

Dva muži si právě přinesli hrnky na předzahrádku oblíbené karlínské kavárny. „Bacha, je tady vosa,“ varuje první. „Už zase.“ Jsou to urostlí chlapíci v nejlepším věku a s nepřehlédnutelnou muskulaturou. Jeden bzučící exemplář dvoucentimetrového hmyzu však stačí na to, aby znervózněli a do jejich uvolněné konverzace vstoupilo napětí.

Dva dny stará scéna stvrzuje jeden nepřehlédnutelný jev: vosa obecná se stala hlavní hrdinkou letošního léta. Kvůli horku se přemnožila, prudce narostl počet alergických reakcí; jeden muž následkem jejího bodnutí zemřel. Vosy se dočkaly v televizi Nova charakteristiky „vražedné“, a dostaly se do konce na titulní stranu jednoho společenského týdeníku.

Vedra pomalu končí a kolem sklenic s limonádou se motají už jen zašedlé zbytky žlutočerných legií, které před pár týdny sužovaly Čechy. Tuší, že nadešel jejich čas. Na podzim vosy vymřou a do jara přežije jen jejich ukrytá matka. Rozruch opadá - a to je ta správná chvíle na zamyšlení, co nás tenhle protivný hmyz vlastně může naučit.

Žihadlo klidu

Problémy s vosami rozhodně neberu na lehkou váhu. Zhruba před dvanácti lety jsem se v létě vydal s dětmi vykoupat do Berounky, a když mě jedna bodla, dával jsem si záležet na tom, abych dětem ukázal, že o nic nejde. Jen to trochu štípne, netřeba příště panikařit, když se hmyz objeví.

Moc jsem je neuklidnil - cestou od řeky se totiž začaly dít zvláštní věci. Cítil jsem lehkou závrať a podivné svědění v uších a v podpaží, které stále sílilo. Když jsme dosedli ve vesnické restauraci, měl jsem už tělo v jednom ohni, hlava se mi točila a začal jsem ztrácet vědomí. Jeho posledními zbytky jsem si uvědomoval, že mi rychle natékají sliznice a zužuje se hrdlo. Nedovedu odhadnout, kolik času zbývalo, než by se přívod kyslíku uzavřel. Sanitka naštěstí přijela včas.

Záchranku jsem v následujících letech volal ještě dvakrát. S prudkou alergií vyvstalo i dilema, jak s všudypřítomnými vosami vlastně žít. Je rozdíl mezi tím, když vás divoce oblétá hmyz, který vás může maximálně nepříjemně bodnout, a když riskujete několikahodinové vyřazení z provozu po antialergických injekcích – a to ještě v tom lepším případě, kdy se vám podaří zavolat pomoc.

První reakcí alergika- začátečníka bývá panika. Když se vosa objeví, mává rukama, hystericky utíká, nemilosrdně zabíjí kusy, které mu vletí do pokoje. Časem ale zjistí, že je jen jeden efektivní způsob soužití s bodavým hmyzem – klid a vědomá pozornost. Vosy nejčastěji bodnou buď tehdy, když je člověk nevnímá, anebo když s nimi rozrušeně bojuje.

Vnímat a nenechat se vyvést z rovnováhy je nejlepší prevence. A protože se tenhle přístup osvědčuje i v mnoha dalších situacích, začal jsem být svým potenciálním zabijákům nečekaně vděčný. Vosy jsou vlezlé, otravné, nenasytné - ale jsou to učitelky klidu.

Bezdůvodně

Kolega z Lidových novin Jiří Peňás kdysi v mistrovském sloupku přirovnal vosy k novodobým šelmám – nejen jejich tygří zbarvení je pasuje do role posledního postrachu současného člověka, posledního útočníka, který v přírodě číhá. Trochu komickou metaforu bychom mohli ještě rozšířit. Vosy jsou symbolickým zvířetem dnešní společnosti v tom smyslu, jak je vnímaly přírodní kultury. Samy trochu neurotické dávají zrychlené západní civilizaci svou pichlavou přítomností na výběr: buď se můžeme nad obletovaným pohárem se zmrzlinou splašit ještě víc, anebo se konečně uklidnit.

Letos to však začalo vypadat, že tahle logika míru s vosami přestává platit. Množí se zprávy o zcela bezdůvodných napadeních. Hmyz prostě přiletí a nešťastníka bodne, aniž byl vyprovokován nebo skřípnut v nohavici. Snad mají přemnožené vosy málo potravy nebo jim z čtyřicetistupňových veder trochu přeskočilo.

I tak ale můžeme v lidsko-vosím soužití číst jako v knize: hmyzí agresivita signalizuje hlubší ekologický problém, na jehož řešení už nestačí klidný přístup jednotlivce. Něco jako když jinak plaší medvědi s úbytkem lesa začali chodit večeřet do popelnic a napadat kolemjdoucí. Systém se vyvrátil z kloubů.

Mně osobně ale horké léto přineslo happyend. Po sedmi letech jsem v srpnu dostal znovu žihadlo. V lese na německé straně Šumavy, zhruba hodinu od civilizace. Antialergické léky jsem si samozřejmě s sebou nevzal. Cítil jsem závan paniky, ale rychle se rozhodl použít i v tomhle případě osvědčenou samurajskou metodu, kterou mě hmyz naučil: nebát se.

Za chvíli se mi motaly nohy a dřevěněl jazyk, jako bych byl lehce zkouřený, ale snažil jsem se zůstávat klidný. Po několika hodinách se tělo vrátilo do normálu. Sanitka se nevolala. Byl to osvobozující pocit, jako bych po letech studia složil vosí maturitu. Ale ve světle statistik přibývajících alergií nechci ten zážitek nějak zobecňovat. Třeba jsem měl tentokrát jen štěstí.