Proč by se marihuana neměla prodávat ve Starbucks

Troufněme si tvrdit, že globální legalizace marihuany v západním světě je na spadnutí. Hodně zemí už povolilo konopí pro léčebné účely - nebo se na to chystá. Rekreační trh s marihuanou legalizovaly tři americké státy (další to plánují) a Uruguay, čerstvě zvolený kanadský premiér pak sliboval legalizaci v kampani. Země, které v poslední době uvolnily represi vůči konopí (letos například Jamajka) nebo tolerují pololegální modely domácího pěstování, vydají na další seznam. Chvíle, kdy se tyhle plamínky spojí v globální legalizační požár, zkrátka nemůže být daleko.

A troufněme si tvrdit ještě jednu věc - že je to dobře. Prohibice marihuany přinesla spoustu neštěstí, navíc byla postavená na zjevných lžích o škodlivosti konopí a zatajovaní jeho léčebných benefitů. Legální tabák i alkohol jsou zdravotně i společensky významně nebezpečnější a jejich prospěšnost (červené víno promine) takřka minimální.

Přesto se spolu s vidinou logické legalizace objevuje také jedno riziko, které velí k obezřetnosti při promýšlení legislativních změn. V aktuálním vydání amerického časopisu New York na něj upozorňuje i člověk, od nějž bychom čekali spíš nekomplikované nadšení. Countryový zpěvák Willie Nelson (82) je veteránem boje za legalizaci konopí a podle autora článku také pravděpodobně mužem, který ho ze všech pozemšťanů vykouřil za svůj život nejvíc (kouří přes šedesát let od rána do večera a většinou má zapálených víc jointů najednou). Fenoménu, který mu dělá starosti, se v angličtině říká Big Pot.

A teď ve velkém

Nejde o velký hrnec, jak by mohl napovídat Google překladač, ale obchodní odvětví, chceme-li průmysl, který se kolem legalizované marihuany ve Spojených státech vytváří. Ekonomický aspekt tu dnes v debatě o legalizaci hraje velkou roli – konopí je nejrychleji rostoucím sektorem americké ekonomiky a pro řadu lidí v rozhodujících funkcích je právě tohle argument, na který slyší. A podnikatelé s marihuanou, ať už s léčebnou nebo rekreační, jsou v aktuální kampani také stále štědřejšími dárci prezidentských kandidátů, zejména těch otevřených další legalizaci.

V principu nic proti tomu. Svobodný trh a konkurence jsou osvědčeným motorem rozvoje. U marihuany ovšem vzbuzují i několik otazníků. Konopí se v desítky let trvající ilegalitě tradičně pěstovalo v malém. Velkopěstování, k němuž teď ve Spojených státech dochází, se například neobejde bez pesticidů a dalších chemikálií, jenže pro marihuanu (na federální úrovni stále zakázanou) nejsou žádné takové látky schválené. Farmáři, kteří v konopném boomu vidí hlavně cestu k zisku, sahají po prostředcích, které mohou být při kouření zdraví škodlivé – odvětví, které se přes noc stalo masovým, zkrátka nikdo pořádně nerozumí a nikdo jej nereguluje.

Tenhle problém se nejspíš vyřeší. Větší úskalí představuje  komercionalizace omamných látek jako taková. Několik podnikatelů se netají ambicí vybudovat celoamerické řetězce prodejen marihuany na způsob Starbucksu, jednomu z nich se dokonce podařilo domluvit s rodinou Boba Marleyho, aby značka mohla nést jeho jméno. (Právě tenhle korporátní přístup vadí Williemu Nelsonovi). Jiní investují do výroby různých psychoaktivních potravin z konopí, všemožných koláčků, bonbonů, lízátek nebo limonád.

Tady člověk nutně zbystří. Jedním z podstatných důvodů, proč má svět takový problém s tabákem a alkoholem, je přílišná ekonomická moc koncernů, které je vyrábějí a prodávají: používají agresivní marketing, brání se regulaci, popírají rizikovost svých výrobků a velmi pravděpodobně také korumpují politiky.

Neboli jde jim výhradně o vlastní zisk bez společenské odpovědnosti. Pokud by se časem „Big Pot“ choval podobně jako posledních sto let „Big Tobacco“, legální marihuana se může snadno změnit ve zdravotní či společenský karambol, který v tuhle chvíli neumíme dohlédnout.

Opatrnější Evropa

Náš současný obrázek je samozřejmě zkreslený tím, že „pilotní“ fázi legalizace sledujeme ve Spojených státech, které mají k podnikání i regulaci narkotik jiný přístup než Evropa. Tak jako po dekády s drogou nesmyslně válčily, nyní jí možná až příliš lehkomyslně zbavují otěží. Evropský přístup bude pravděpodobně rozvážnější a bližší zdejším dosavadním experimentům, jako je tolerovaný pultový prodej v Holandsku, pěstitelské kluby ve Španělsku nebo tolerance vůči malozahradničení v Česku.

Je to dobře. Dlouhá a trnitá cesta za legalizací konopí se vždy opírala hlavně o argument osobní uživatelské svobody, nikoli o argument svobody podnikání. Konopí získávalo sympatie veřejnosti také kvůli důrazu na přirozenost, sousedství, právo pěstovat si bylinu pro vlastní potřebu. Jeho étos je komunitní, svobodomyslný, až mírně anarchistický, nikoli konzumní a komerční.

Tohle by měly legální modely budoucnosti zohlednit – mimo jiné i proto, že silnější obrana proti vlivu velkého byznysu je nejlepší pojistkou toho, aby se soužití společnosti s marihuanou nezvrtlo v problém. Jinými slovy - pokud bude jednou konopí pěstovat ve velkém Agrofert, něco se pokazilo.