Není černý trh s náhražkou heroinu spíš úspěch?

V aktuálním Respektu najdete obálkové téma o aktuálním výzkumu psychedelických látek. Drogy jako LSD nebo psylocybin dnes vyvolávají velké naděje v léčbě duševních potíží – zhruba čtyřicet let poté, kdy byly všude na světě zakázány s tím, že žádný léčebný potenciál nemají.

Když se na tenhle rozpor podíváme důkladněji, zjistíme, že ho nezpůsobila nevědomost. Že psychedelika mohou pomáhat s depresemi, úzkostmi nebo závislostí, bylo již počátkem 70. let nad slunce jasné všem, kdo se o téma jen trochu zajímali. Prohibice nebyla zavedena po věcném zhodnocení výhod a rizik, ale spíše v důsledku jisté paniky. Společnost si tehdy halucinogenní substance zařadila do kategorie „droga“ - emocionálně prožívaného termínu, který v debatě spolehlivě vypíná racionální uvažování a startuje sebezáchovné reflexy.

Slovo droga jako by vyvolávalo pocit ohrožení a aktivovalo bojové instinkty: coby jediné správné řešení se jeví zákaz nebo útok. Tahle emoce vedla vojenskou válku proti narkotikům, která rozvracela celé jihoamerické státy, plnila věznice, znemožňovala uvidět, že narkomani se ocitají v zoufalém stavu ani ne tak kvůli substancím samotným, nýbrž v důsledku represe.

Ideologický reflex vedoucí k použití síly se do značné míry stal prokletím debaty o omamných látkách – znemožňuje totiž situaci vyhodnotit s nadhledem a selským rozumem. Nezaujatě promyslet, jaký přístup je nejlepší a nejmíň nebezpečný. Platí to pořád, jak ukazuje jeden čerstvý příklad.

Díky za černý trh

Před deseti dny přinesla média zprávu, že hlavní město Praha se chystá přinést do Poslanecké sněmovny zákon, který by přísněji reguloval výdej tzv. substitučních léků, jež využívají dlouhodobě závislí narkomani v léčbě jako náhražku za heroin. Důvodem je, že jeden z těchto přípravků – Subutex - uniká na černý trh. V praxi to vypadá tak, že narkoman dostane na předpis (buď ve specializovaném centru nebo u praktického lékaře) balení léku a část tablet z něj pak přeprodá kamarádům. Ti už jej neužívají orálně jako v léčbě, ale lék rozpustí a „šlehají“ si ho injekčně do žíly, aby docílili podobného účinku jako u heroinu.

Město navrhuje, aby každý uživatel musel napříště substituční preparát pozřít přímo v přítomnosti lékaře. Zní to logicky - pokud si závislí nic neodnesou, nemohou také nic prodat na černém trhu. Jde ale o typicky zúžené uvažování, které nedomýšlí následky. Pro těžce závislé to znamená, že by museli denně v určitou hodinu docházet ke svému lékaři pro preparát.

Komplikuje to jejich zaměstnání, služební cesty, víkendy s přáteli, dovolenou. Zkrátka všechnu „resocializaci“ a návrat do společnosti, které jsou hlavním smyslem léčby. Stanou se zcela závislí na výdejně opiátu bez ohledu na to, zda se v léčbě dosud chovali vzorně nebo jako vykutálení dealeři.

Problém se přitom dá řešit i jinak. Policie se netají tím, že ví, kteří praktičtí lékaři předepisují Subutex ve velkém, a tím pravděpodobně sytí černý trh. Tlakem na pojišťovnu nebo lékařskou komoru se dá zjednat přiměřenější náprava.   Když se ovšem pokusíme o ještě větší nadhled, dojdeme k provokativní otázce: je černý trh se Subutexem, který pražské radní tak znepokojuje, vlastně vůbec problém?

Co je lepší

Lék je i při zneužívání do žíly na ulici mnohem bezpečnější než velmi nekvalitní heroin prodávaný v Česku. Díky tomu, že velká část českých uživatelů opiátových drog skončila s heroinem a přešla právě na Subutex unikající z lékáren, počet jejich ročních úmrtí klesl na čtvrtinu. Není to tedy vlastně úspěch? Co je nakonec lepší - zakročit silou a zkomplikovat život narkomanům v léčbě s nejistým výsledkem, nebo přimhouřit oči nad černým trhem v zájmu desítek zachráněných životů?

Regulace drog je složité téma, kterému ideologie nedělá dobrou službu a v němž málokdy platí jednoduchá řešení. Jde o to co nejlépe vyladit napětí mezi tolerancí a represí a hledat polohu nejmenšího zla.  Drogy se nedají vymýtit, ideálním výsledkem jsou co nejmenší škody spojené s jejich užíváním - nikoli žádné. Praha na to momentálně zapomíná.