Jak se dědí holocaust

Debata o tom, do jaké míry je člověk ovlivněn svou genetickou výbavou a do jaké prostředím, v němž žije, patří k vědeckým evergreenům už minimálně sto let. Pozorovatelé si dokonce všimli, že kyvadlo se v této otázce přehupuje od jednoho názoru k druhému s jistou pravidelnou frekvencí – po generaci vzývající biologické vlivy obvykle ve vědě nastupuje generace přísahající na kulturní podmíněnost.

Extrémní pohledy na věc už se dnes přitom nenosí; je stále zřejmější, že genetika i prostředí mají ve vývoji člověka podstatný vliv a spor se tedy vede spíše o důrazy. Až donedávna bylo ovšem těžko představitelné, že to všechno může být ještě trochu jinak - tedy že oba faktory určující to, jací jsme, mohou být v těsnějším a tajuplnějším vztahu, než se zdálo.

Stres, který pokračuje

Obor, kterému se říká epigenetika, v poslední době zjišťuje, že některé zkušenosti získané během života se mohou zapsat do genetické informace a přenést na další generace. Dlouho si vědci mysleli, že nic podobného není možné, protože takovému přenosu brání u vyšších organismů bariéra mezi pohlavními a tělními buňkami. Pokusy se zvířaty ale ukázaly, že to možné je: v tom nejcitovanějším se mladé myši bály stejných pachů, při nichž jejich rodiče dostávali do tlapek elektrické šoky, aniž sama mláďata měla takovou zkušenost.

Letos v létě byl pak publikován výsledek studie, která tenhle princip poprvé demonstruje v případě zásadních životních zkušeností u lidí. Vyplývá z ní, že trauma holocaustu se přenáší napříč generacemi skrze genetickou informaci.

Že se holocaust „dědí“, vědí psychologové dávno. Jde o dobře zmapovaný fenomén, takže dnes už známe třeba i typické vzorce potíží druhých nebo třetích generací přeživších. Znalci lidské psychiky ovšem předpokládají, že dítě zkušenost nasává z chování a způsobu vztahování traumatizovaných rodičů - často tím víc, čím méně přeživší o prožitých hrůzách mluví. Obsedantní dojídání drobků ze stolu nebo úzkostná fixace na děti někdy vytvoří silnější vtisk než vyprávění hrůzných vzpomínek.

Změny v genech

Tahle logika samozřejmě platí dál, ale výzkumný tým z newyorské nemocnice Mount Sinai k ní v létě dodal ještě jeden podstatný poznatek. Trauma se přenáší také geneticky. Vědci zkoumali genetickou informaci 32 židovských mužů a žen, kteří byli za války veznění v nacistických táborech, zažili mučení nebo jiné traumatizující události. Analyzovali také DNA jejich potomků, a coby kontrolní skupinu geny jiných židovských rodin, které válku strávily v bezpečí emigrace.

Výsledek byl poměrně jednoznačný. Svědci holocaustu a jejich děti vykazovali velmi podobné změny v genech regulujících stresové hormony, které často související s posttraumatickou stresovou poruchou. U kontrolní skupiny vědci nic podobného nenašli.

Je to docela fascinující zjištění. Můžeme si teoreticky představit, že žena přeživší Osvětim deset let po válce otěhotní a dítě dá ihned po porodu k adopci. Potomek matku nikdy neuvidí, přesto má celoživotní sklon k psychickým potížím, jako by prožil silné trauma.

Epigenetika je zatím spíše v plenkách a její mechanismy teprve poznáváme. I dosavadní zjištění však fungují jako silné etické memento. Hrůzy světa se otiskují nejen do duší těch, kdo je prožili, zapisují se navíc do biologických protokolů, které formují další generace. Může jen doufat, že stejný vliv na budoucnost mají i dobré zkušenosti, jež nás v životě potkají.