Čtete jeden z našich pravidelných autorských newsletterů, které vám mohou chodit jako e-mail - přihlaste se k jejich odběru podle vlastního výběru. Vždy v daný den je pro vás píšou Tomáš Brolík (Prostředek Evropy), Pavel Turek (Playlist), František Trojan (Mimo záznam), Jiří Sobota (Americká krása), Silvie Lauder (V pasti pohlaví) a Andrea Procházková (Zákony politiky).
Ta otázka se vrací pravidelně a v následujících měsících se její frekvence bude zintenzivňovat. Jak reálné je, že nám po sněmovních volbách v příštím roce povládne ANO s krajní pravicí? Pro Alenu Schillerovou, která je v žebříčku ANO společně s Karlem Havlíčkem na děleném druhém místě za Andrejem Babišem, tato možnost v současnosti neexistuje. Šéfka poslaneckého klubu hnutí si podle svých slov pro Otázky Václava Moravce neumí představit, „že by hnutí ANO, které je jasně prozápadní stranou, bylo v koalici s někým, kdo chce referendum o vystoupení z EU“. „Já bych s Tomiem Okamurou ve vládě neseděla,“ dodala s tím, že tento názor „začíná probublávat“ uvnitř klubu ANO.
Dobře, to přece zní jako jasný závazek, podle kterého se voliči mohou orientovat před i po volbách. Jenže dnes již více než desetiletá zkušenost s ANO ve vrcholné politice nám velí brát jakákoli taková vyjádření (navíc s tímto předstihem) s velkou rezervou.
Zvlášť, když se přesně pro takový model vládnutí nyní po celé Evropě vytvářejí Andreji Babišovi a spol. velké alibi. Nacionalistická uskupení v současné EU mají svá vládní zastoupení ve Finsku, v Maďarsku, Itálii nebo na Slovensku. Od minulého týdne se k nim přidalo také Chorvatsko. Chodit k politologickým analýzám, jak v kterém státě vypadá krajní a nacionalistická pravice (a jestli je nebo není podobná zdejší SPD a názorově stejně ukotveným uskupením), není nutné. V Evropě se zkrátka něco děje. A pro český kontext je to důležité ze dvou důvodů.
Zaprvé jde o trend, který Evropu protíná doslova z jihu na sever. A průzkumy – vládnímu klidu navzdory – zatím ukazují, že matematicky nás taková varianta vlády též nemusí minout.
Daleko podstatněji – a to je druhý důvod – ale napříč Evropou vzniká alibi pro to se takovému spojení nebránit ani v Česku. Andreje Babiše v době, kdy byl předsedou vlády, Evropa spíše krotila. Rád se chlubil svými kontakty na Emmanuela Macrona (pravda, také na Viktora Orbána), doma si na EU čas od času zanadával, ale například současné téma, v němž se staví vůči „Bruselu“ nejvíce do opozice, tedy green deal, v roce 2019 odhlasoval v Evropské radě.
Jeho rétorika se ale zejména v posledním roce posunula. Šéfku Evropské komise označil za „šílenou Ursulu“, s Macronem se už nekamarádí vůbec a místo toho přibral k Viktoru Orbánovi Roberta Fica. Zpochybňuje českou muniční pomoc Ukrajině a nebezpečně si zahrává s protiukrajinskými náladami. Optimističtěji naladění pozorovatelé politiky se uklidňují tím, že jde o předvolební rétoriku a případná premiérská funkce by jej znovu posunula víc k mainstreamu, kde by – viděno touto optikou – i přes toto všechno rád viděl i samotný Andrej Babiš.
Pokud dnes totiž politici ANO nechtějí mluvit o koalici s SPD, protože jsou „prozápadní stranou“, jistě jde i o vzkaz umírněnějším voličům, kteří si referendum o vystoupení z EU rozhodně nepřejí. To jsme ale v situaci před volbami. Co po volbách? Nebude teze, že podobné koalice, jako by byla ta s SPD, přece vznikají všude v Evropě? Že takový je vlastně současný evropský mainstream, takže proč by taková koalice nemohla vzniknout i tady v Česku? Že doba se zkrátka posunula?
Třeba ale pětice stran opět utvoří sněmovní většinu. Třeba se část současné vlády trhne a utvoří tuto většinu s ANO. Stát se logicky může celá řada věcí. Možnost, že si ANO po vleklých jednáních nakonec skutečně plácne s SPD, je však pod tíhou zkušeností ze zahraničí zcela jistě více v kurzu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
