Literární soutěž 2006

Porota ve složení Marek Švehla (Respekt), Ivan Lamper (Respekt) a Karel Strachota (Člověk v tísni) udělili nejvyšší ocenění v literární soutěži 2006 těmto autorům:

1. Michal Mojžíš

O bratronickém baronovi Christianu Battaglia

2. Kristýna Chmelinová

Komunistické Československo - už za oponou zapomnění?

3. Tereza Hejdová

Paměť rodinného alba

Zvláštní cenu poroty obdrželi:

1. Viktor Portel: Jsem hrozně rád, když vidím, že nemrkaj

2. Marek Jáč: Homo Bohemicus Komunististicus

Předání cen proběhlo v rámci zahájení 8. ročníku mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 2006 1. března v prostorách bývalého kláštera Pražská křižovatka.

O bratronickém baronovi Christianu Battagliovi

Michal Mojžíš

V Bratronicích na návsi jsme s bratrancem Honzou sesedli s kola. Nejsem tu poprvé, projíždíme tudy často, když jedeme na návštěvu k příbuzným do Blatné. Je to kraj mých předků. Letmo se podívám na domek, ve kterém prý kdysi žil náš praprapraděda. Dnes jsme sem nepřijeli kvůli našemu společnému příbuznému, ale za nejslavnějším bratronickým rodákem baronem Christianem Battagliou.

Stojíme na návsi u pomníku s bustou. Ten nechali postavit baronovi v roce 2002 obyvatelé Bratronic a Blatenska z veřejné sbírky. Na měděné destičce čteme vyrytý nápis : 935 000 km. Za tímto úctyhodným číslem je příběh cyklistické legendy, váženého bratronického rodáka šlechtického původu, jemuž se kolo stalo celoživotní vášní. Proslavil se tím, že v nejdelším národním cyklomaratónu Praha – Karlovy Vary – Praha startoval dvacetpětkrát. To je nikým nepřekonaný rekord. Nikdy ho však nevyhrál. Nevyhrál ani žádný jiný prestižní cyklistický závod, i když se zúčastnil mnoha. Přesto se stal legendou, o které koluje bezpočet historek. Přezdívali mu „Karlovarský hrdina“.

* * *

Svými výkony upoutal pozornost spisovatele Oty Pavla. Ten ho nazval „největším kádrem světa“ a věnoval jemu i jeho sestře Blance povídku Baroni na kolech. Prvně vyšla v roce 1972 ve sbírce Syn celerového krále. O Christianovi napsal: „Jede každé ráno do práce na kole dvacet kilometrů – dvacet z práce. Na jaře. V létě. Na podzim. V zimě. Za deště. Bouřky. Za sněhových vánic. Jako by pořád zkoušel, co vydrží. Narazil několikrát ve tmě na zvěř. Mockrát spadl a stejně tolikrát vstal. Byl jsem na zámku, když vstával v pět hodin do práce. Ukrutně nadával, napil se studeného kafe, pak ze džberu ještě čisté vody a vzal si kus chleba. Vyvedl kolo před zámek, rozkýval se nad sedlem a už se neohlédl, ani nezamával. Nerozloučil se. Je svůj jako řeka nebo vítr. Zřejmě každý den je pro něho sportovním utkáním. V žilách mu teče asi místo krve cyklistický sport. Sport: překonávat něco, a ne vždy někoho. Zúčastnit se, jak říkal jiný baron, Pierre de Coubertin, a nikoli jen – vítězit.“

* * *

Historie benátského šlechtického rodu Battagliů sahá do 17. století, kdy byl bohaté vojenské rodině přiznán šlechtický erb. V roce 1708 jim byl za vojenské zásluhy udělen stav svobodných pánů. Část rodiny se usadila v jižních Čechách. Bratronický zámek získal v roce 1865 Josef Battaglia. Christianovi předkové krváceli na bojištích za čest a slávu. Rod Battagliů nezůstal nic dlužen svému příjmení.

NOMEN OMEN - jméno předurčuje osud.

BATTAGLIA znamená v překladu BOJ.

Také Christian bojoval celý život – proti nepřízni osudu, jež mu přinesl mnohé příkoří a utrpení, proti nacismu, komunistické moci a v neposlední řádě i proti překážkám, které si sám před sebe stavěl. Christian Battaglia (1914–1991) a jeho starší sestra Blanka prožili v Bratronicích krásné dětství plné pohybu. Rodiče Gizela a Quido jezdili po panství na koni. Otec byl sedlákem a chovatelem kaprů. Baronka Gizela byla mimořádně vzdělaná žena. Plynně hovořila šesti jazyky, milovala poezii, sama skládala básně. Christianovi a Blance učarovalo kolo. Na první závod jeli v roce 1929 do Berouna. Christian zde ve svých patnácti letech získal stříbro, Blanka byla čtvrtá. To zřejmě rozhodlo o jejich dalším životě, o jejich společné vášni. Blanka se vydala na kole až do Švýcarska a tam si vysloužila pozornost fotografů a novinářů, jak bravurně sjížděla alpské kopce. Prvním zahraničním výjezdem Christiana byla cesta do Francie, která skončila v Marseille srážkou s autem. Hrozila mu amputace nohy. S vysokou horečkou odcestoval vlakem domů, kde ho čeští lékaři vyléčili. Krista, jak mu říkali přátelé, na cyklistiku nezanevřel.

* * *

S bratrancem se procházíme po návsi v Bratronicích. Snad najdeme nějakého pamětníka, který bude ochoten se s námi podělit o vzpomínky na slavného souseda. Od smrti barona již uplynulo 14 let. Oslovujeme starší paní pracující na zahrádce. Paní Sedláčková a poté i paní Adámková se s námi ochotně pouštějí do rozhovoru. Paní Adámková vypráví: „V zimě, když napadl metr sněhu, chlapi ze zbrojovky mu říkali: Hele, Kristo, neblbni a jeď s náma dneska autobusem. Christian ale jejich rad nedbal a už šlapal do pedálů. Autobus uvízl v závěji, Christian kolo přenesl a dojel do Strakonic jako první.“ Paní Sedláčková doplňuje vyprávění o další vzpomínku: „Jednou si zlomil klíční kost a musel do nemocnice. Doktor mu to ošetřil, ale zakázal mu jezdit na kole. Baron vše odkýval a zašel za roh, kde měl schované kolo, kterým přijel. Přece nepůjde pěšky. Christian se o svoje zdraví nestaral. Chřipky a angíny nebral na vědomí, se zápalem plic si poležel dva nebo tři dny. A to se mu také vymstilo. Jednou když se vracel domu ze Strakonic na kole, zradilo ho slabé srdce. Zemřel vlastně v sedle kola. Určitě si takovou smrt přál.“

* * *

V roce 1939 podepsal Christianův otec Quido petici příslušníků české historické šlechty za zachování české samostatnosti. Z toho důvodu byla za německé okupace na rodinné panství uvalena nucená správa jako první ve strakonickém okrese. „Zajděte ještě za panem Slancem, ten se s baronem hodně přátelil,“ radí nám paní Adámková. Čiperného pana Slance nacházíme v pilné práci na dvoře zemědělského stavení. Osmdesátiletý stařík vzpomíná na Christanova otce Quida a na dobu nacismu: „Můj otec byl kovář a s baronem Quidem se přátelil, starý baron miloval koně. Kovář a hulán se potřebují navzájem. Za války Battagliové nekolaborovali s Němci jako jiní. Proto byl na zámku německý správce Dürschmidt. Ten jim všelijak ztrpčoval život. Když Quido chtěl okovat koně, správce mu zavřel bránu a on musel obejít celou ves. Starý baron byl takový dobrák. Při výlovech rybníků rozdával zdarma ryby. Rodinám, kterým shořely domy při požáru, věnoval dřevo na krov a bez rozmýšlení vypomáhal i jinak. Pamatuji si na takovou příhodu. Jednou si ohlédl pole a viděl, že mu chybí snopy na poli. Quido měl jako jediný ze vsi samovaz od příbuzných z ciziny, který snopy svazoval automaticky a charakteristickým způsobem. A tak svoje snopy lehce poznal na poli souseda. Večer šel do hospody a přisedl si k sousedovi: „Ani jsem nevěděl, že máš taky vazák.“

* * *

Ani po válce se jim nedařilo lépe. Tížily je dodávky potravin vyměřené státem. Pět rodin z Bratronic, které na panství vypomáhaly, odešly do uvolněného pohraničí po odsunutých Němcích. Po komunistickém puči v roce 1948 začala cílená likvidace velkostatkářů. Rodina Battagliů nezvládala obhospodařovat 240 hektarů panství bez pomoci, proto 190 hektarů bylo kolektivizováno do státního statku. Ale obdělávat zbylých 50 hektarů byla velmi tvrdá celodenní dřina, při které pomáhali všichni členové rodiny. Pan Slanec vypráví o příkořích rodiny pod vládou komunistů: „Jednou ohlásili krádež na sejpce. První podezřelý byl mladý baron Christian. Hledali na zámku 30 kg pšenice, ale nic nenašli. Přesto Kristu sbalili a zavřeli do vazby v Březnici. Bratroničtí nemohli uvěřit, že by Krista něco ukradl. Utvořili delegaci a chystali se k soudu. Přestože bylo obvinění z krádeže absurdní, Christiana odsoudili za otce, který byl starý a nemocný, k pěti měsícům basy za neplnění předepsaných dodávek. Kvůli tomu, že byl zavřenej, ho vyhodili ze zbrojovky ( ČZM Strakonice ) a pak jako trestanej mohl dělat jen závozníka u Pozemních staveb“. V 50. letech se stali pro svůj šlechtický původ terčem útoků komunistické moci. Zámek s přilehlými lokalitami byl zestátněn a rodina Battagliů zde byla trpěna jen jako podnájemníci. „S devastací zámku začali Němci a komunisti to po nich ještě doničili,“ vzpomíná pan Slanec a ukazuje na zchátralý zámek. „Například býval v zámku krásný vodovod - i ten vzal za své. A když pak zůstala baronka Blanka na zámku ve stáří sama, musela nosit vodu ve džberech z obecní studny.“

* * *

Loučíme se milým panem Slancem i s Bratronicemi. Sedáme na kola a jedeme se podívat na rodinnou hrobku Battagliů. Stojí na kraji lesa asi pět kilometrů od vesnice. Christian a jeho sestra Blanka tu však nejsou pochováni. Nepřáli si to. Chtěli ležet po smrti se svými sousedy na hřbitově v Záboří. Byl jsem na tom hřbitově již mnohokrát, protože tam jsou pochováni moji příbuzní. Nikdy dříve jsem si hrobu Christiana a Blanky nevšiml. Trvalo dlouho, než jsme jejich hrob našli. Je nenápadný, neokázalý - jen návrší opatřené dřevěným křížem. Skromný, prostý - tak jako celý jejich život.

Zdroje:

* Ota Pavel: Výstup na Eiger (povídka Baroni na kolech), vydalo nakl.Olympia, Praha 1989

* Vladimír Šavrda: Christian Battaglia,velký český Ital, časopis Motor journal 4/2002

* Vladimír Šavrda: Christian Battaglia, vydáno u příležitosti slavnostního odhalení pomníku dne 23.3.2002

* Vladimír Šavrda: Baronka Blanka Battagliová celý život čelila nepřízni osudu a osamění, Blatenské listy ze dne 23.11.2002 a 9.12.2002

* František Kubů: Bratronickýcm zámkem i jeho okolím se proháněli nadšení cyklisté, MF dnes ze dne 18.3.1999

* Vyprávění obyvatel Bratronic – pan Slanec, paní Adámková a Sedláčková

Komunismusnistické Československo– už za oponou zapomnění?

Kristýna Chmelinová

Říká se jim nastupující generace. Ve chvílích kdy Václav Havel v krátkých kalhotách hřímal ,,právě jsem se vrátil z hradu" ještě tahali kačera po dvorku. Pokud si něco z celé revoluční doby pamatují, pak to, jak seděli mamince za krkem na zašlém šumperském náměstí a mávali vlaječkou, kterou dostali od hodného souseda. Z vlastní éry komunismu už žádné vzpomínky nemají. Když jim později učitelé na prvním stupni vyprávěli, jak hrozné poměry tu panovaly, divili se, jak ty dva roky ,,totáče" vůbec mohli přežít… A rostli dál a znovu a znovu o komunismu slýchávali: maminky popisovaly prvomájové průvody, babičky fronty na banány, učitelé fingované soudní procesy. Jaký obrázek si z toho všeho asi mladí odnesli? Právě na nich teď totiž záleží, jestli komunismus zmizí za oponou zapomnění, nebo když ne, jaký jeho obraz dál řečištěm dějin popluje.

Když jsem se rozhodla, že se svých vrstevníků poptám, jak minulý režim vnímají, netušila jsem, jak ošemetný úkol to bude. Když totiž přijdete za osmnáctiletými studenty a chcete se ,,jen tak, nezávazně" bavit o komunismu, považují vás přinejmenším za podivné. O takových věcech přece diskutují politici ve stále stejných nudných televizních rozpravách, ne mladí lidé ve svém volném čase, ti mají docela jiné starosti (seminární práce do zeměpisu, šaty na maturitní ples nebo soukromé srdeční problémy). Tak jsem se musela postavit do role ,,novinářky" a vysvětlit, proč bych potřebovala desetiminutový rozhovor zrovna na tohle téma. Mediální kouzlo opravdu zapůsobilo, i když jistá rozpačitost většinou přetrvávala.

Nejpozoruhodnější byly první asociace ke slovu komunismus. Zatímco chlapci žádnou konkrétní asociaci uvést nechtěli, protože jich je napadá spousty, slečny hned pálily od boku věci jako ,,třešničky", ,, podpultový prodej" nebo ,,omezování osobních práv" (rozdíl holkykluci by byl na poměrně zajímavou gender studii). Záměrně jsem vybrala slovo komunismus, protože zrovna to vyvolá tu úplně první, možná spíš nultou, asociaci – spojení s naším minulým režimem. Nebyl nikdo, kdo by vzpomínal na prvotní pokusy o taková společenství v platónopoli či v Rousseauově podání o pár století později (i když těmto pokusům se stejný název přiřadil až posléze), žádnému dotázanému se také nevybavil Marx ani vývoj v Rusku po roce 1917… Ostatně i já jsem po shlédnutí zadání soutěže měla jasno, o čem můj článek bude. To magické slovo je u nás prostě nezaměnitelně spojeno s naší vlastní historií. Přitom, jak vyplynulo z dalšího tázání, málokdo ví, že komunismus tady vlastně ani nebyl, že přestože vládla komunistická strana, je termín socialismus správné označení celé doby. Osmnáctiletá Adéla popisuje poměrně výstižně rozdíl (s odkazem na známou knihu George Orwella) takto: ,,Komunismus je, když jsou si všechni rovni, socialismus pak, když jsou si někteří rovnější." Pocit ze samotného slova komunismus i z celé vzpomínané éry je jednoznačně negativní. Bylo to snad jediné, na čem se všichni respondenti shodli. Uvedli, že jim ,,naskakuje husí kůže", že z celého rozhovoru na dané téma mají ,,šedý pocit", že slovo komunismus v nich vyvolává ,,mnoho spíše negativních pocitů" (opět chlapci), nebo že ,,hlavně nemají rádi, jak se v tom každej furt babrá". Ono babrání opravdu studenti nemají rádi, jeden z nich mě dokonce poprosil, zda bych touto formou nemohla politickým špičkám vzkázat, aby se zabývali důležitějšími věcmi než neustálým rozebíráním minulosti. Což mě hned přivedlo k další otázce (kdosi kdysi řekl, že dějiny jsou od toho, aby se z nich lidstvo poučilo): zanechala v nás éra minulého režimu nějaký odkaz? Ponaučení, které by právě nastupující generace měla mít na zřeteli? Odpovědi opět vesměs podobné – odkaz jistě, ale jaký, to si tentokrát ani dívky netroufly definovat.

Že tedy komanči byli zlí a lidé se tu čtyřicet let v jejich područí neměli dobře, na tom se mladí shodnou. Pozoruhodné je, že v tom, proč přesně se neměli dobře, už tak jasno nemají. Velká většina přiznává, že nad tím vlastně nikdy nepřemýšlela a nejspíš to bude jakýsi ,,fakt" převzatý buď z rodiny nebo celkového národního povědomí. Po tedy v jistém smyslu uměle vyvolaném zamyšlení uváděli nejčastěji uzavřené hranice, nedostatek zboží, cenzuru a zatýkání a mučení nevinných lidí. A které že to nevinné lidi by mohli z hlavy jmenovat? ,,No, ňácí spisovatelé, ne? Zavírali katolické básníky… jo a pálili klášterní knihy," vzpomíná sedmnáctiletá Šárka studující prestižní olomoucké gymnázium. Říká ti něco jméno Slánský? ,,Rudolf? Ňákej papaláš, ne?" Zvláštní, na křestní jméno si hned několik dotázaných vzpomnělo, ale opravdu nikdo netušil, co a proč se s ním stalo. Ani Milada Horáková nedopadla o moc lépe. ,,Jo, tu znám, je po ní pojmenovaná ulice v Ostravě, " odpověděla Petra. ,,Že by ji zavřeli? Nebo někoho zavřela ona?" váhá Martin. Přece jen si ji studenti trošku pamatují. Na Palacha pak zabrali všichni. ,,Počkej, abych si ho teď nespletla s Opletalem… On se upálil ne?" Šárka dál vypráví, jak se jeho výročí stalo symbolem a dvacet let poté se z něj vyklubala revoluce… ,,Proč se upaloval? Asi na protest, ne? Tak ňák proti všemu."

Další vědomostní mezery mladého studentstva, vesměs opravdu gymnaziálního (a třeba na našem gymnáziu nám opakovaně vštěpovali do hlavy, že jsme budoucí elita národa), jsem objevila u přehledu našich prezidentů. Kdo byl ten první komunistický? Dlouhá pauza a odpovědi většinou nevím (nutno ovšem dodat, že po prozrazení správné odpovědi si studenti povzdechli, že prý si to mysleli, ale protože je to do těch novin, tak se báli faux pas). ,,Tak to byl Gottwald nebo Husák," byla přesvědčená Adéla. Podle mých dalších průzkumů to jsou dvě nejpamatovanější jména komunistických prezidentů, přičemž o druhém jmenovaném většina také ví, že byl až poslední, protože ,,o něm přece zpívají Chinaski".Ani stále přehrávaná písnička však nezabránila studentovi (který mi hned poté zakázal zveřejnit jeho jméno), aby na dotaz po posledním předrevolučním prezidentovi vyhrkl: ,,Husar!" Zdalipak by dnešní studenti na minulém režimu našli kromě stále zmiňovaných krutostí a nedostatků přece jen něco pozitivního? Nějaký detail, který by byl lépe ošetřen než v současnosti? Mnozí byli takovou otázkou překvapeni a stejně jako přiznali, že se nikdy nezamýšleli nad tím, proč mají komunisté tak zlou reputaci, přiznali také, že hloubat nad tím, jestli vykonali i něco dobrého, je nenapadlo už vůbec. Takže znovu dlouhá pauza… a nejčastěji přišli na jistotu pracovního místa (v dnešní době plné existenčních obav spojenými s vysokou nezaměstnaností jistě pochopitelná odpověď). Jiní by uvítali komunistickou podporu rodiny a rozdávání bytů. A navíc, ,,lidi se proti nim dokázali spojit, pomáhali si, ukrývali se", i v tom lze vidět jisté pozitivum.

Co jsem na celém mém soukromém výzkum shledala potěšujícím je, že většina současných studentů projevuje velkou míru tolerance. Stranu by nejspíš nezakázali, nebojí se opakování převratu osmačtyřicátého roku, protože vidí záruku v dnešní síle mezinárodním tlaku. Rostoucí preference komunistické strany si vysvětlují tím, že ,,mladí blázní neví, co to bylo a staří si pamatují lepší důchody". Mladí by také dokázali odpustit bývalým straníkům a nevyhazovali by je z vysokých funkcí. ,,Mělo by to být o schopnostech," míní Adéla, ,,lidi se můžou vyvíjet a ve straně byl kdekdo, protože se báli." Proti návrhu vyčítat další generaci účast ve straně jejich rodičů se shodně postavili všichni. ,,Lidi nejde zaškatulkovávat, děti jdou často proti rodičům,„uvedl Petr. Na druhé straně Hana přiznává, že ,,je to sice hnusný, ale asi bych měla předsudky“. Jiná studentka to okomentovala slovy:,,Čo bolo, to bolo." Tak mi svitla naděje, že až nastupující generace nastoupí, nebudou se dokola přetřásat rodokmeny a vybyde více času na práci.

Tak jsem skončila s průzkumem mladého terénu. Závěr? Ponaučení? Pointa? Posuzovat s nadhledem názory omladiny můžu jen těžko, když k nim sama patřím. Nechť si tedy každý domyslí sám. Nechť je má skromná analýza posouzená těmi dříve narozenými, kteří mají kromě zprostředkovaných také nějaké vlastní vzpomínky a zkušenosti. Že by mezi nastupující generací a komunismem visela opona zapomnění mi nepřišlo. Spíš zeď chtěného odstupu.

Paměť rodinného alba

Tereza Hejdová

Proti času listuji rodinným albem. Svatební fotky našich, mírně zažloutlé, ale poetickým nádechem doby už poněkud zašlé. Jak se ti dva mohli jen vzít? Máma je drobná osůbka, co ve svatebním vypadá nesmírně křehce. Táta vedle ní působí jako Herkules. Možná, aby ji ochránil. Ona kvůli němu opustila svět divadel a galerií, protože jak říká on, malovat a kreslit může i na venkově. Může, jenomže z klasického 3+1 na spořilovském sídlišti je domek se zahradou, kde se nezastavíš. Místo štětce hrábě, místo palety sekačka na trávu. Ne že by láska byla slepá. „Věděla jsem do čeho jdu,“ říká klidně, ale stejně se snaží natáhnout den jednou kvůli rozečtené knížce, jindy kvůli rozmalovanému obrázku.

On je z rodu sedláků. Spojený se svou rodnou hroudou na život a na smrt. Nikdy by za ní do Prahy nešel. Cokoli změnit na dvoře velikosti fotbalového hřiště je nemožné. Jednou tu máma chtěla uzoučký záhonek, který by oddělil zámkovou dlažbu od trávníku. Vypadalo to na rozvod. Jenomže ze záhonku brzy z jara zvědavě vykukují krokusy a jinak ho střeží stále zelená juka s nádhernými zvonkovými květy, co mírně voní po citrónech. Jak vybojovala dlažbu, už nevím. Máma je umíněná. Tvrdohlavější než sedlák. Její táta byl voják z povolání, máma vychovatelka. Na svatební fotce se děda drží jako generál. Ještě dnes mu ostře řezaná brada dodává mužný výraz a přivřené oči snivost. Ročník devětadvacet. Po válce se rozhodl změnit svět. Jen mu bylo osmnáct, nechal se naverbovat k policii. Kdoví jak to bylo. Prostě najednou stál na šumavské hranici a když se nechtěl jako zklamaný kluk vrátit domů, zůstal. Vůni lesů miloval a kompenzací za vojenským a komunistickým drilem byl sport. Nakonec se stal trenérem lehké atletiky, závodně střílel. Kam převeleli oddíl, musel i on. Babička začínala jako telefonistka v jakémsi pražském podniku. Jedináček, který si touhu po sourozencích kompenzoval mládežnickým hnutím. Recitace, divadlo, letní tábory, brigády… Co oni, to ona. A tak se v rámci budování republiky stala komunistkou snad ještě dříve, než byla plnoletá. Ideály postupně odpadávaly, svět se měnil sám a nejspíš ne k lepšímu. Ale to už měli dvě děti. K čemu velká gesta, když chcete, aby ti vaši smradi mohli vystudovat! Být komunistou znamenalo už jen platit příspěvky, chodit na schůze a průvody, a včas vylepovat plakátky do oken. A dávat si pozor na jazyk!

Máma s úsměvem párkrát vyprávěla, jak coby studentka gymnázia oběma vypracovávala otázky na politická školení. Táta byl ochoten s ní o tom diskutovat, máma se všechny odpovědi drtila nazpaměť. Tak strašný strach, že při normalizaci přijdou o svou práci, se hned tak nevidí. Tátův bratr jako náčelník vojenské posádky nepustil ruské bratry do Hradce. Zbytek života vykládal z vagónů uhlí a všechny tři děti se mohly nanejvýš vyučit. Babi a děda se upnuli k tomu, že jejich děti by měli mít alespoň maturitu. Jenomže k tomu bylo potřeba projít opakovanými komunistickými prověrkami a kývnout na několikeré přeložení. Jako by znalost MDH (nejde o městskou hromadnou dopravu, ale o mezinárodní dělnické a komunistické hnutí) rodičů mohla ovlivnit inteligenci dětí. Máma chtěla být učitelkou v mateřské školce. Třídní ze základky tehdy rodičům vysvětlil, že s ohledem na rodinou kaňku vychovávat drobotinu asi nebude moci. Po tom, jak věděl o problémech strýce, raději nikdo nepátral. V mámině posudku kulantně stálo, že není studijní typ. Přesto se přihlásila a talentovkami prošla mezi prvními, ale pro velký počet uchazečů… Skončila na gymplu a do dnes si není jistá, jestli tehdy někdo z rodičů nešel před komunistické papaláše ohýbat hřbet. Běžel čas a doba jemně poroztáhla sešněrování. Máma studovala na pedáku češtinu s výtvarkou a dál vypracovávala otázky na komunistická školení rodičům. O svém studiu říká, že nejsměšnější byly zkoušky z marxismu – leninismu. Vyhazovalo se z nich víc, než když jste třeba plavali v základech slávistiky. Jo a dokonce cestovala. Viděla Minsk i Vilnius, pobíhala po pláži Balatonu i Baltu. Prohlédla si Neseber i Burgas a Varšavu a Lodž. S tím, že na vlastní oči neuvidí ani Egypt, Louvre nebo Forum Romanum, ačkoliv o nich bude učit, se musela smířit. Spořádaně stála fronty na knižní novinky nebo třeba na banány a věřila, že jednou třeba vydělá tolik, že jí nebude líto vyměnit koruny za bony a koupit si v tuzexu džíny. První džíny v životě! To už bydlela v Praze a učila na základce. Své první pracovní za uši si odbyla za stříbrný křížek na krku. V ředitelně jí vysvětlili, že náboženské symboly se neslučují s komunistickou výchovou a ona přece vystudovala za dělnické peníze. Po čase přišla nabídka na vstup do strany. Odmítla a byla přeložena. Nikoho nezajímalo, že je samoživitelka s ročním synkem a dojíždění jí zkomplikuje vyzvedávání dítěte z jeslí. Za rok se situace opakovala. „Práce se pro každého najde, že soudružko. Socialistický stát se postará o každého, ale vy si rozmyslete, co je pro vás skutečně dobré. A pro vašeho syna!“ Rozmyslela se a odstěhovala se z Prahy. Nejspíš proto, že bráškovi jesle nedělaly dobře. Věčné rýmy a píchání oušek mohla změna vzduchu zastavit. Zastavila.

Tátova rodina byla jiná. Děda ani na svatebních fotkách do obleku nepasuje. Statný chlap s velikýma mozolnatýma rukama, kůží větrem ošlehanou a dobráckýma očima. To babičky pohled byl rentgenový. Jako by zkoumala, co od koho může čekat. Život ji naučil, že věřit se nemůže nikomu. Brzy po válce se přivdala na dědův grunt. Ze selského do selského. Tohle problém nebyl. Spíš bylo chybou, že i bez čeledínů a děveček plnili státní dodávky. Jak donutit vstoupit do družstva? Jednoduše, mladý sedlák musí z domu. Ostatně měl vliv na půl vsi. Zatímco děda u černých baronů budoval Moravu, združstevňování pokročilo do té míry, že rodině zabavili pole i dobytek. „I tu kulhavou ovečku,“ jak říkává strýc, co mu tehdy byly tři roky. Babička čekala tátu, ale domů k rodičům se nevrátila. Zapečetili sýpku, zakázali přístup do sadu. Bylo po žních a nebylo co jíst. Nevzdala to, i když tchýně odjela za dcerou. Zbyl jí tchán a děti. Nebyla na tom tak špatně. Sousedy naložili na vůz a vyvezli kamsi na samotu do lesů. Jedinou možností obživy zůstalo na vsi družstvo. Jíst se musí. Začala v rostlinné výrobě, ale když jí na jejich dvoře postavili družstevní odchovnu selat, starala se o selátka. Přece si nenasadí do dvora někoho cizího. Teprve tehdy zjistila, kdo je kdo. Za pár měsíců po smrti Gottwalda se děda vrátil domů. Domů znamenalo tam, kde mu jeden odváděl krávy a druhý věšel petlice a zámky na jeho stodolu, chlévy, chmelovou sušárnu… Kde předseda MNV podepsal papír, že studium kulackých dětí je nežádoucí. A jiný, kde bylo pod jmény do PTP – návrat nežádoucí. Nezahořkl. Když socialistické rozkrádání nabylo vrchu nad nadšeným budováním socialismu, požádali ho, aby se stal správcem družstevního statku. A tak osedlal koně, aby skutečně dohlédl na každou práci. Tohle přece znal z domova. Nařizování práce od stolu nemá moc smysl. Pak jen slyšíte, že nic nejde. Je třeba ukázat, jak na to, že tomu rozumíte a že podvádění se netrpí. Nehodlal budovat socialismus, ale půda potřebuje svoje. A on dělal svou práci poctivě a dokonce s láskou. Aby rodině přilepšil, začal včelařit. Z jednoho úlu jich za čas bylo čtyřicet. Sebrali mu pole, ale zahrada zůstala. A tak bylo třeba všechno přeorganizovat, aby je uživila. Mezi ovocnými stromy burgán nebo brambory. Většina práce rukama, protože stroje si vzali také. Ale kluci vystudovali. A oba si z dětství nesou poselství pravěkých zemědělců. Země vás uživí, ať se děje cokoli. Ale domov a půdu si musíte chránit.

Slečna z města do selského! Asi to nebyla idyla. Pamatuji si babi, jak všechno organizovala a některé rady byly po tolika letech docela potupné: „Cibulky sázej kořínkem dolů! Na tak hluboko! Lístky marijánky otrhávej. V drhnuté jsou pak klacky! Rajská se přislazuje rybízovou marmeládou…“ Nic nikdy nebylo úplně dobře. Inu slečna z města. Ale na fotkách tohle vidět není. Máma má oddaný výraz. Stojí vedle chlapa. Vedle chlapa, který se o svou rodinu vždycky dokáže postarat. Má to v genech a máma to ví. Jasně to ví. I proto si ho vybrala.

Zavírám staré album. Co fotografie, to příběh a pocit. Někdy polozapomenutý. Jenomže některé z příběhů by svět zapomenout neměl. Třeba na strach, který nutně provází diktátorskou moc. Na odposlouchávání, donášení a podrážení blízkých, které za cenu zdánlivých výhod se v takovém systému snaží někteří vytěžit. Jaký byl rozdíl mezi fašistickou a komunistickou diktaturou? Že je dnes už všechno jinak a není třeba se zavírat ve vzpomínkách? Kdo ví! Do škol se vrátily posudky a je jen otázka času, až chytrého napadne, že takový posudek může být i dobře placenou vstupenkou pro studium. Na vědomostech nezáleží. To důležité je přece loajalita. Ale to už tady přece bylo. Možná zůstane svobodná možnost cestovat všude po světě, ale při dnešním způsobu zadluženosti republiky, nezaměstnanosti a růstu sociálních rozdílů nebude mít obyčejný pracující člověk finanční možnost podívat se dál než za humna. Jako by lidská paměť selhávala, jako bychom si nějak podivně nechtěli zadat. To vláda rozhodla… To oni zvolili… Já jsem jen mlčel. Jenomže mlčení znamená souhlas. A proto je třeba čas od času prolistovat stará rodinná alba a připomenout si, kdo jsme a co od života chceme, abychom proto nezapomněli udělat to podstatné.

Texty nebyly redakcí upravovány.