Blížili jsme se k hřbitovu a řidič očividně znervózněl. „Pět minut, máte pět minut,“ řekl nám, když jsme dorazili na místo. Auto pro jistotu nechal nastartované. V krajině obklíčené zelenými kopci za městem uprostřed pole odpočívají oběti beslanského masakru.
Procházeli jsme se v chvatu a s úděsem v očích mezi hroby, z kterých na nás z fotografií koukaly malé děti, jejich rodiče, učitelé. Někteří se nevinně usmívaly. Pět minut úplně stačilo na to, aby člověka tragické následky krutého teroristického útoku a zpackanou osvobozovací akcí zasáhla.
Pětiminutovou návštěvu beslanského hřbitova jsem absolvovala na jaře. Řidič byl Inguš a nervózní byl právě proto, že byl Inguš. „Okamžitě poznají, že nejsem odsud, a pro nás je to tu nebezpečné,“ řekl mi na zpáteční cestě z letiště. "Nikdy tu už nebudeme žít normálně, " konstatoval smutně a pořád se koukal do všech zrcátek. Desítky let trvající vzájemné nevraživosti mezi Ingušskem a Severní Osetií přilil do ohně ozbrojený konflikt před dvaceti lety, ve kterém přišly o život stovky lidí.
Do toho v září 2004 přišel útok na beslanskou školu. Jizvy jsou tak hluboké, že je žádný čas zřejmě nikdy nezahojí. „Už nikdy tu nebudeme žít normálně,“ pořád opakoval, tentokrát už hlavně pro sebe, když jsme projížděli jedním checkpointem za druhým. Za těch třicet kilometrů nás stavěli asi pětkrát, asi třikrát jsme museli ukazovat kufr, já svůj pas.
Při útoku na beslanskou školu přišlo o život mezi přes 300 lidí a dětí (přesný počet se neví). Podle serveru Kavkazskij uzel se letošního výročí zúčastnilo víc lidí než vloni. Zato zájem médií prý upadá. Tohle je malá vzpomínka na všechny ty nevinné oběti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
