Arabské revoluce nás poučily

Barma má po padesáti letech parlament a čerstvě zvoleného prezidenta. Podle ústavy měla tento týden tamní vládnoucí junta předat moc civilní vládě. Zatím se tak však neděje a kdoví, co má junta ještě za lubem.

Barmský filmař a spolupracovník barmské exilové televize DVB sídlící v Norsku San Thar Aung, jenž se mimo jiné podílel na filmu Burma VJ, je přesvědčen, že žádná změna nenastane a junta moc nepředá. "Udělá to pouze, pokud na ni budou tlačit lidé a okolní svět,“ míní San Thar Aung. I když mají Barmánci pramalou šanci na uskutečnění arabské revolty ve své zemi, přesto se z ní mohou poučit, dodává v rozhovoru, který se uskutečnil během filmového festivalu Jeden svět. 

Je veřejným tajemstvím, že nový prezident Thein Sein byl počátkem února zvolen na pokyn nejvyššího generála Than Shweie. Kdo je vlastně Thein Sein? Co od něj mohou Barmánci čekat?

Upřímně řečeno o Thein Seinovi toho moc nevím, kromě toho, že sloužil v armádě dlouhá léta. Vlastně většina lidí toho moc neví nejen o něm, ale obecně o generálech. Nikdy nezveřejňují své životopisy, například informace o vzdělání, kariéře atd. To se týká také některých poslanců v novém parlamentu. Když na to přijde, Barmánce zas tak na nový parlamentní systém nezajímá. Od začátku tomu celému předávání moci civilní vládě nevěří. Lidi už jsou unavení, na změnu čekají dvacet let. Jen málo lidí očekává, že pod onou „civilní“ vládou nastane nějaká skutečná změna.

Domníváte se, že po předání moci může dojít k nějakým změnám k lepšímu?
Někteří věří, že dojde k opravdové změně tak do pěti let. Já si to ale nemyslím. Také nevěřím, že junta skutečně předá moc sama od sebe. Udělá to pouze, pokud na ni budou tlačit lidé a okolní svět. Pro mě Barma stále nemá demokraticky zvolený parlament.

Generálové akorát sundali uniformy a vzali na sebe civilní šaty, opravdová změna žádná nenastala. Dokonce podle nové ústavy se nejedná čistě o civilní vládu. Je tu nově utvořená Nejvyšší státní rada (State Supreme Council), která bude mít dohled nad veškerou mocí v zemi. (V jejím čele stojí nejvyšší generál Than Shwei, který v současnosti soustřeďuje veškerou moc ve svých rukou.).

Když propustili Aun Schan Su Ťij, vzbudilo to mezi lidmi očekávání. Její strana Národní liga za demokracii (NLD) je nominálně nelegální. Může vůbec v dané chvíli nějak přispět v prosazování demokracie v zemi?

Jsem přesvědčen, že NLD v Barmě hraje stále důležitou roli, i přesto, že legálně by se měli rozpustit. Volební komise proti nim ale podle mého nezahájí žádnou akci, nejspíš kvůli mezinárodnímu tlaku a také kvůli tomu, co Aun Schan Su Ťij v zemi představuje. Su Ťij je sice v těchto dnech velmi opatrně jedná, ale na druhou stranu sama pořád říká politika se nemusí dělat pouze na půdě parlamentu. Podle ní existuje mnoho způsobů, jak politický vývoj v zemi ovlivňovat.

Mohly by se v Barmě spustit současné arabské revoluce?
V Barmě na to neexistují potřebné podmínky. Nejzásadnějším rozdílem mezi Barmou a třeba Egyptem je telekomunikační infrastruktura. V Egyptě mají daleko lepší přístup k internetu, než v Barmě. Také mají připojení přes dial-up, který je sice pomalý, ale funguje. Mohou si koupit relativně levné SIM karty na mobilní telefony, přes které poměrně rychle mohli komunikovat i s vnějším světem. I když neměli žádného silného lídra, přesto se různé zájmové skupiny dokázaly domluvit právě přes mobil nebo internet. My máme vůdkyni, ale to ostatní nám chybí.

Také po politické stránce mám pocit, že Egypťané se daleko víc angažují, a to už zřejmě od války s Izraelem v 60. letech. Země je rovněž daleko otevřenější světu, třeba v oblasti turismu. Barma je už skoro padesát let velmi uzavřená země, takže lidi na politiku úplně rezignovali. My jsme se ale z arabských revolucí poučili a doufáme, že napříště budeme moci přece jen efektivněji komunikovat.

V roce 2009 jste natočil film, ve kterém mapujete osudy dětí, jež přišly o rodiče během řádění cyklónu Nargis v deltě Iravádí. Co se s těmito dětmi děje dnes?
Pro mě je tohle velmi bolestivá otázka. Ty děti nemají žádné vyhlídky na normální život. Adopce v Barmě není běžná, mezinárodní není možná a barmské vládě je jejich osud samozřejmě doslova ukradený… Jedinou naději mají v nevládních organizacích, které se o sirotky starají. Snažíme se je podporovat, ale je to těžké. Chybí jim finance, takže některé děti se musí starat o sebe samy. Znám třeba jeden sourozenecký pár - sestru a bratra - který se v Rangúnu živí tak, že žebrají, chytají ryby v řece a živoří na ulici. Co z nich jednou bude, si vůbec nedokážu představit.