Zažalovat pantátu Bushe. Co myslí Petr Zelenka v Modeláři vážně

Stejně jako recesistické červené trenýrky vyvěšené nad pražským Hradem rozdělily v roce 2015 českou společnost, rozdělil tuzemskou kritiku nejnovější film Petra Zelenky Modelář – v němž na zmíněné spodní prádlo rovněž dojde. Je přímočarý příběh naivního třicátníka, který chce zažalovat George Bushe, roztěkaným odrazem úvah režiséra starší generace, jenž se cítí být ztracený v moderním světě - nebo Zelenka říká něco podstatného o tom, jak v takovém roztříštěném světě vlastně žít? Anebo je to nakonec celé ještě trochu jinak?

Modelář vybočuje nejen ze současné české filmové produkce, ale na první pohled i ze Zelenkovy dosavadní tvorby. Svébytný režisér a scenárista si udělal jméno na intelektuálních komediích inspirovaných poetikou amerických nezávislých (Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství) a na chytrých mystifikačních filmech, v nichž často v nadsázce zacházel s realitou (Ztraceni v Mnichově, Mňága Happy End) či skutečnými lidmi (Rok ďábla). Zatímco doposud glosoval s nadhledem a humorem mezilidské vztahy, úzkosti i národní dějiny, v Modeláři zvážněl. Jako by úměrně tomu, jak se z jeho pohledu zkomplikovala doba v kontrastu s přehlednými devadesátými léty, kde bylo ještě možné vyhlížet budoucnost v naději, ale i s mírným rozechvěním na přelomu milénia.

Atentát na prezidenta

S hlavním hrdinou, třicetiletým navigátorem modelů letadel Pavlem (Kryštof Hádek), se poprvé setkáváme v Izraeli. V kavárně s muslimskou přítelkyní řeší zmizení jejího bratra, kterého údajně nezákonně unesli Američané a drží ho někde jako teroristu. Za chvíli kavárna vyletí do vzduchu. Pavel výbuch přežije a jeho tvář se objeví na titulní stránce českého magazínu Worldwide. Vrací se do Prahy, a přestože se v Izraeli údajně živil jako chemik ve farmaceutickém průmyslu, doma dobíjí elektrické koloběžky (pro Zelenku symbol moderního babylonu), přespává u sestry a občas naviguje drony pro svého podnikavého spolužáka z gymplu přezdívaného Plech (Jiří Mádl).

První zakázka je reklama pro ruskou společnost, další happening recesistické skupiny, která na střeše ministerstva nafoukne prasata u koryta jako komentář ke korupci ve vysoké politice. Příště aktivisté plánují atentát na prezidenta, na který shánějí peníze na crowdfundingu. Uvidí se podle toho, kolik se vybere. Pavel kódovaný jako lehký autista všemu přihlíží, aniž by věděl cokoliv o české politice. Naopak ta světová ho zajímá hodně. Ve volném čase ve své dílně shromažďuje materiály usvědčující amerického prezidenta George W. Bushe a jeho administrativu včetně Dicka Cheneyho a Condoleezzy Rice ze zločinů proti lidskosti páchaných v Guantánamu a Abú Ghraibu.

Mezitím se nechá zlákat předvolební kampaní prezidentského kandidáta, který rozdává rétorické koblihy, ale hrdinovi imponuje, že je právník a že chce udělat z Česka stát, kde právo platí. Pavel chce jít ještě dál. České právo je tak dobré, že by mohlo pomoci napravit globální nespravedlnost – na rozdíl od pragmatického práva amerického, které je ochotné ke kompromisu, jak v přednášce vysvětlí státní zástupkyně, s níž se Pavel spojí. Žaloba na Bushe a jeho kabinet by mohla v Pavlově fantazii dostat Česko na „mapu světa“. Češi by mohli být světoví namísto toho, aby byli otloukánkem mocností, nebo řešili jen lokální problémy. Pokud Zelenkovi hrdinové doposud převážně řešili hlavně sami sebe, Pavel je od sebe odpoutaný a přemýšlí, co „udělat v čase, co člověku zbývá“.

Odkaz na skutečnou akci s rudými trenkami i absurdní atentát na prezidenta ozřejmují, jakou realitu Zelenka před kamerou konstruuje. Propojuje skutečné osobnosti a události s takovými, které by skutečné být mohly, protože mají předobraz v tom, co každodenně žijeme – od kandidátů na prezidenta, kteří mají komunistické kostlivce ve skříni, přes pochybné politické kampaně až po teroristické útoky nebo pocit ohrožení islámem či krizi demokracie. Míchá rozpoznatelné tuzemské reálie s rozpoznatelnými globálními jevy, na které má každý nějaký názor a které podle něj charakterizují tekutou, unikavou a absurdní současnost i rozdělenou společnost.

Bezmocný a rozpolcený

Zelenka celý film staví jako modelovou disputaci mezi dvěma světonázory, dvěma postoji. Mezi Pavlovým idealismem a Plechovým pragmatismem. Pavla trápí, že islámští teroristé stříleli v Berlíně českými zbraněmi. Plecha zajímá jen to, aby se měl dobře, vydělal peníze a nebyl na špatné straně, až všechno půjde do kytek; jako že půjde. Pavel chce, aby se prezidentský kandidát přiznal tomu, že za komunismu posílal jako soudce lidi do dolů. Plech – jehož otec byl jednou ze soudcových obětí a kvůli ozáření se Plech narodil s vadou – chce jen to, aby mu kandidát dával výhodné zakázky, protože „od pantáty vedou dráty“, jak s oblibou opakuje jako mantru.

Zatímco Pavel se dojímá nad songy tragicky zesnulé ruské undergroundové písničkářky Janky Djagilevy, Plech po večerech rapuje v klubu proti Babišovi, ale ráno sklapne podpatky. Pavel má popírat tezi, že „dnes lidé už ničemu nevěří“. Plech zase naplňovat sen o individuální moci skrze peníze ve světě, kde sice o všem v crowdfundingu rozhodují lidé, až na to, že v reálu jsou stále bezmocnější. Tak se soudě podle filmu cítí i Petr Zelenka – trochu bezmocný a trochu rozpolcený. Trochu Pavel a trochu Plech.

Jakkoliv to může vypadat, že kladným hrdinou je idealista Pavel, Zelenka to komplikuje. Pavel je politický ignorant, člověk, který se nechal utáhnout na vzletných proslovech – což může být to samé jako se nechat uplatit koblihou. Naivní mladík, který všechno bere a žije doslova. Zároveň není jasné, jestli jeho izraelská kariéra nebyla trochu temnější. Plech je zase dobrý kamarád poučený rodinnou historií i tuzemskými dějinami, který chce být pro změnu jednou vítěz, ale rozhodně není jen hajzlík bez skrupulí. V jejich interakci jakoby Zelenka veřejně vedl svůj vnitřní dialog: co může člověk dělat ve světě, z nějž zmizely jasné ideály a barikády, které kdysi existovaly, ale definitivně se rozpustily po roce 2008.

Ještě na přelomu milénia bylo jasné, že zlo je Mezinárodní měnový fond, proti němuž šlo házet kostky. Tehdejší revolucionáři se ale stáhli mimo systém a rezignovali na přímou akci. Demonstrace je zdiskreditovaná. Ve vnitřní emigraci se snaží nezadat si s ideovým zmatením, ekonomickou nespravedlností, rozkladem práva i parlamentní demokracie. Někdy je Zelenkův dialog inspirativní, jindy povrchní a návodný. Jeho hrdinové občas pronášejí vyhraněné a dovysvětlující proslovy, které by bylo možné čekat od sedmnáctiletého kluka, ne dvaapadesátiletého muže.

Podivná objednávka

Spíš než coby metoda „tříbení názorů“ může film nakonec vyznívat tak, jako by Petr Zelenka úplně nevěděl, co chce říct. Že je těžké se dnes orientovat, ví divák z vlastní zkušenosti. Nejzajímavějším motivem tak v tomhle ohledu může být role umění jako myšlenkové a politické síly – od ruské zpěvačky po českého rappera. Co vlastně (z)může umění? Co dělat? Nazpívat písničku? Natočit film? Modelář tak nakonec trochu zpochybňuje i svoji vlastní existenci a vážnost.

I s přihlédnutím k tomu, že scénář třeba vznikal déle, působí zločiny Bushovy administrativy v roce 2020 mimo čas i aktuální naléhavost. Globální událost za zenitem si Zelenka vybírá možná proto, aby našel alespoň nějaké obecně srozumitelné body. Možná chce připomenout, že jsme na ně až příliš snadno zapomněli. Anebo je to jednoduše pragmatická volba, o kterou si řekl žánr, v němž Zelenka točí. Bush a Cheney jsou snadno rozpoznatelní zloduši, vůči nimž se může český akční hrdina postavit.

Modelář je v principu hybrid mezi filmem o přátelství dvou kamarádů (buddy movie) a akčním snímkem plným velkých témat a gest. Pavel na stěně dílny buduje z dokumentů a fotek žánrově rozpoznatelného obřího pavouka mezinárodního zločinu – aneb od pantáty Bushe vedou dráty do Abú Ghraibu. Vyrábí bomby, na ženy působí jako James Bond. Každá s ním chce spát - což mu většinou vtipně nedochází.

Petr Zelenka říká, že Modelář je jeho odpovědí na volání po tuzemském „světovém filmu“. Existuje ale i reálná šance, že celé je to podvratná akce. Lehce passé globální téma, koloběžky, drony, farmaceutická firma v Izraeli, kulky ozářené uranem, přítelkyně vyhozená do vzduchu, arabští teroristé s českým semtexem, ruská reklamka, Dick Cheney v Praze na kolenou, záměrné nelogičnosti v ději, české právo v hlavní roli, estetika školního cvičení místo uhlazenosti drahých žánrových produkcí, vyšinutý místní Bond v děravém svetru…

Pokud by šlo někde hledat zmíněnou zelenkovskou mystifikaci, pak právě v nakládání s žánrovými pravidly a typologií hrdinů. Možná Zelenka vnímá onu „objednávku“ na světový film jako vrcholně podivnou. Jeho odpovědí na ni může být jedině ještě podivnější – a o to zajímavější – film.