Vary 1: Začíná karlovarský festival. Které filmy si nenechat ujít

Životopisný snímek Zátopek zahájí dnes večer 55. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Přestože se o filmu o československém legendárním olympionikovi mluví v souvislosti s festivalem zatím nejvíc, v programu je řada dalších, jež stojí za pozornost. Následující výběr zahrnuje české filmy v soutěžích, snímky, jež okouzlily nebo pobouřily publika na západních festivalech, i film jako zenovou meditaci. Snímky jsou řazené abecedně, nic jiného v tom není.

Benedetta, Paul Verhoeven, Francie/Nizozemí

„Paul Verhoeven zhřešil“, hlásal titulek serveru The Playlist po premiéře snímku Benedetta na letošním festivalu v Cannes. Už to samotné by stačilo, aby se poslední film nizozemského veterána ocitl ve výběru. Verhoeven má ve své filmografii nejedno dílo, které bylo ve své době považované za filmové hřešení – ať to byly Hvězdná pěchota, Základní instinkt nebo Showgirls. Třiaosmdesátiletý režisér rozhodně nemá pověst tvůrce jemných nuancí, jenž by se bál kontroverzních témat a jejich přímočarého zachycení. Tentokrát zpracoval zápis soudního úředníka ze 17. století, jediný záznam katolické církve o soudu s lesbickými jeptiškami. Titulní postava Benedetta je mladá jeptiška v italském klášteře, oddaná bohu, která tvrdí, že umí konat zázraky a má přímé napojení na Ježíše Krista. Její první zázrak se odehraje zároveň s jejím milostným vztahem k mladé novicce. Verhoeven, agnostik, jehož v mládí nečekaně zasáhla víra, nakládá s dogmaty katolické církve, stejně jako s potěšením a bolestí s černým humorem. Víc než duchovní rozměr ho zajímá – jako ostatně vždy – tělesno. Podle časopisu Time se znovu vyplácí nebrat jeho film, plný divokých detailů, ale podaný s typicky uhlazeným stylem, zase tak vážně. Ostatně, dildo vyřezané ze sošky Panny Marie by mohlo něco napovědět.

Dny, Tsai Ming-liang, Tchaj-wan

Tchajwanský režisér Tsai Ming-liang byl ikonou zenové, pomalé kinematografie ještě dávno předtím, než se termín slow cinema stal součástí slovníku západních cinefilů. Ve své metodě zpomaleného, mesmerizujícího filmového prožívání a prožitku pokračuje i v nejnovějším snímku Dny. Snímá nemocné tělo svého dlouholetého partnera Lee Kchang-šenga. „Dny jsou zenovým filmem o péči, prchavé intimitě uprostřed anonymní velkoměstské džungle a ničím nerušeném splynutí s přítomností, na něž jinak v hektickém moderním světě nezbývá čas“, láká festivalová anotace. Snímek je zařazený do stále mladé sekce experimentálnějšího kina Imagina, kde se v uplynulých ročnících scházely ty nejzajímavější divácké výzvy.

Každá minuta života, Erika Hníková, Česká republika

Novinkou letošního karlovarského festivalu je prolomení bariér mezi dokumentárními a hranými filmy. Dokumenty už se mohou napříště objevovat i v Hlavní soutěži. Pionýrem je v tomhle ohledu nový dokument režisérky Eriky Hníkové Každá minuta života. Hníková tentokrát sleduje mladý slovenský pár Lenku a Michala Hanuliakovy, kteří vychovávají svého čtyřletého syna Miška. S maximálním nasazením mu od narození plánují každou minutu, stírají rozdíl mezi učením a hrou, aby o nic nepřišel a měl šanci být tím nejlepším, čím může být – konkrétně vrcholovým sportovcem a po všech stránkách „kvalitním člověkem“. Sledování „výchovy šampiona“ klade řadu obecných otázek o tom, jak vlastně děti v současném světě vychovávat, jakým výzvám rodiče čelí a jak poznat, jestli pro své děti dělají dost nebo příliš.

Pan učitel Bachmann a jeho třída, Maria Speth, Německo, 2021

Druhý film německé režisérky Marie Speth se stal miláčkem festivalu v Berlíně, odkud si odnesl Cenu poroty. Vnímavý dokument natočený stylem cinema verité na ploše téměř čtyř hodin zachycuje půl roku v životě třídy 6b, kterou vede nekonformní učitel Dieter Bachman na základní škole ve středně velkém německém městě Stadtallendorfu. Žáky druhého stupně jsou děti přistěhovalců. Jedna třída se tak stává mikrokosmem širšího světa současné západní multikulturní společnosti – s kulturními střety, dotazy na náboženské rozdíly, diskusemi o hodnotách. Světová média se shodla na jednom: že je vtahující film hlavně plný naděje, že budoucnost může dopadnout dobře.

Zrcadla ve tmě, Šimon Holý, Česká republika

Jedním z potenciálních černých českých koní letošního festivalu je snímek Zrcadla ve tmě Šimona Holého. Pozornost k filmovému debutu absolventa FAMU a hudebníka přitahuje už příběh vzniku, který je plný osobních investic tvůrce – finančních i emočních. Svůj první film si zaplatit ze svého ve chvíli, kdy mu přišlo, že by musel čekat dalších několik let, než se jeho první film podaří zafinancovat standardními cestami a dotáhnout do finále. Podobně vznikl předloni i výrazný ultra-nízkorozpočtový debut Bohdana Karáska Karel, já a ty. Vedle vlastních tři sta tisíc – což byl původní rozpočet snímku – Holý do filmu vložil i svoji zkušenost z rozpadlého vztahu, jenž se s partnerem chvíli pokoušel zachránit pomocí upřímných odpovědí na sérii šestatřiceti otázek. Vztah se i tak rozpadl, ale jak řekl v rozhovoru pro Český rozhlas: „Už tehdy jsem si ale říkal, že by z toho byl dobrý film. Dva lidi tuší, že spolu nezůstanou, přesto si dál navzájem kladou niterný otázky.“ Šestatřicet otázek si v Zrcadlech ve tmě kladou tanečnice (Alena Doláková) a její přítel. Formálně výrazný černobílý film je avizovaný jako intimní vhled do emočního života současných třicátníků. Uveden je v soutěži Na východ do Západu.