Za Antonínem Přidalem: Nikdy nepodceňovat literaturu!

Antonín Přidal byl dramatik, básník, překladatel a také pedagog, publicista, rozhlasový redaktor a televizní moderátor. Pro své nápady tak nacházel rozličné formy realizace: překládal, sbíral cizí naivistické texty, připravoval rozhlasové pořady, moderoval talkshow, psal eseje o literatuře, divadelní hry, rozhlasové hry, básně. Kromě toho o činnostech, které vykonával, dovedl mluvit a nadchnout pro ně jiné. Většina lidí ho znala jako možná až příliš rozvážného moderátora pořadů Z očí do očí nebo Klub Netopýr.

V roce 1991 založil obor rozhlasová dramaturgie a scenáristika na divadelní fakultě brněnské JAMU a pak ho dlouhá léta vedl. Právě jako studentka jsem jej poznala. Spolu s dalšími pedagogy, především spisovatelem a filmovým kritikem Pavlem Švandou, tomuto oboru vdechli porevoluční nadšení z možností, které dlouze očekávaná svoboda skýtala, a velkoryse pojatý prostor pro tvůrčí psaní, filmové projekce, analýzy a reflexe děl.

Pro mě tak nebyl jen nápaditým spisovatelem a geniálním překladatelem Lorcy, Shakespeara, Leara, Singera, Weitta, Thomase, Rostena a dalších. Byl to vztyčený pedagogický ukazováček - a nebudu zastírat, že často i noční můra studentských let. Nebyla s ním věru snadná komunikace. Takřka metaforická nedoslýchavost mezi námi se promítala do většiny našich rozhovorů. A to i v předmětu Umění rozhovoru nebo při konzultacích k mojí dizertaci. Něco jako „ztraceno v překladu“ či rozmotávání klubka vlny, kdy nemůžete najít konec. Nebo je to začátek?

Ale vždycky to stálo za to. Žádný text nespadl jen tak pod stůl, protože k němu nebylo co říct. Pamatuju si, jak jsem v rámci každoměsíčních reflexí četby, filmové a divadelní tvorby do textu jen tak halabala sepsala něco o Gribojedově dramatu Hoře z rozumu (povinná četba ke státnicím z dějin světového divadla), abych zaplácla kolonku „četba“. Pořádně jsem to schytala: „Četla jste to vůbec? Napište to znovu. Hodně jste to podcenila.“ Nikdy nepodceňovat literaturu!

Pokud mi něco předal, tak to bylo tohle. Jak literaturu přijímat, hlavně jak číst mezi řádky ve všech těch slavných klasických děl, kterých se člověk tak trochu bojí: v literárním semináři mi přes Pirandellovu povídku Kůň na měsíci a Hemingwayovy Kopce jako bílí sloni ukázal mistrovství krátkého prozaického textu. A jak psát? Jak si hrát s nápadem a jak se naučit mazat, jak vážit každé slovo v té textové pavučině. Celou neděli se člověk hrbil u počítače, aby napsal úkol do americky pojatého semináře (Přidal miloval Ameriku!) tvůrčího psaní, který zněl „rozhovor dvou psů“. To nezní nijak spektakulárně, ale sepište – lépe řečeno promažte dostatečně dobře – něco, co další den budete nahlas předčítat před dalšími spolužáky a prof. Přidalem!

A proč to byl právě rozhlasový obor? Coby redaktor brněnské literárně-dramatické redakce měl Přidal na starosti několik pořadů, mimo jiné fiktivní rozhovory s panem Hlavou, naivním velikášem, který se ochotně hlásil k odpovědnosti za absurdity tehdejšího veřejného života. Rozhlas pro něj nebyl jen zašívárnou v nemilé době, toto médium si zamiloval. Texty psané pro rozhlas pro něj byly „hry hlasů“ – viz experimentálně pojatá hra Všechny moje hlasy, v níž hrdina František vymýšlí osudy hlasů z nahrávek jazykových kurzů, které poslouchá pořád dokola. Nechci tuhle vzpomínku zahltit synopsemi, zmíním tedy už jen moji oblíbenou Prodám ucho, prodám hrob s podtitulem „černá hra pro hlasy různých barev“ - v níž se efektně zužitkovaly jeho potíže s nedoslýchavostí ve stáří.

Vzdělaný spisovatel, překladatel a pedagog na své okolí mnohdy působil přísně, až upjatě. Pod touto krustou se ovšem skrýval člověk, který miloval naléhavost literatury, nekonečné hrátky s příběhy a jazykem, nespoutaný humor. „Mám dávný zvyk započatý už v chlapeckých letech, potulovat se kolem tehdy otcovy knihovny, vybírat si na přeskáčku různé knížky, číst si v nich zcela libovolně, od břehu k břehu, od stezky ke stezce.“

P. S. Nikdy nezapomenu na brněnský Měsíc autorského čtení v roce 2008. Přidalovo vystoupení se chýlilo ke konci, najednou se někdo z publika zeptal, jak bojovat proti tomu všemu zlému, na co denně narážíme. Ta otázka nezněla naivně, ale chytře a naléhavě. Ticho se dalo krájet, od rozvážného moderátora Klubu Netopýr (a mnohem víc) všichni čekali moudro na konec. Profesor Přidal se jen usmál: Žijte, jak nejlépe umíte.

Autorka je překladatelka a publicistka

VZKAZ
Od rána hledám v knihách po otci
popsaný starý žlutý lístek
Pode mnou na žloutnoucím koberci
leží dvě děti a kočkují se

Na zlomek chvíle zamrznou mi oči
ováté papírem a nevidím
Kdosi mě nadzvedne a zlehka pootočí
k těm hlasům téměř kočičím

a smějícím se jako by šlo o vše
(tak o vše jako nad skrýšemi knih)
Slepotou procitám a znovu vidím dobře
prsty i to co poponáším v nich

Nažloutlou hrstku průsvitného vzduchu
Odstín a nic     Ten stručný vzkaz
o tom co byl jsem a co budu
až nevrátí mě mráz

Pak znovu hledám otcův lístek
s dvaceti slovy     Možná přesnými
Mé děti umořeně zhroutily se
a hrají si na to že nežijí

(Sbohem, ale čemu, 1992)