Z hrdinů Trainspottingu zbyly zoufalé přízraky moderního konzumu

„Zvol si život. Zvol si práci. Zvol si kariéru. Zvol si větší televizi…“ Žádný jiný film nebyl v 90. letech vnímán jako generační výpověď víc než britský Trainspotting režiséra Dannyho Boyla a scenáristy Johna Hodge. Příběh o čtveřici skotských mladíků závislých na heroinu podle knihy Irvina Welsche se záhy po uvedení stal kultem. Zvol si život se stalo heslem shrnujícím pocit mladých Britů, kteří pocítili dopad deregulační politiky Margaret Thatcherové rozkládající nejen sociální stát, když boom 80. let vystřídal úpadek let 90. Výrazný oranžovo-černý plakát se čtyřmi hlavními postavami, jež zůstaly na periferii Británie i politického zájmu, chyběl jen v málokterém pokoji na koleji.

Trainspotting měl jednoduše auru čehosi výjimečného, neopakovatelného. I proto spekulace o možném pokračování zůstávaly dlouho právě jen spekulacemi. Až do loňska, kdy se Boyle a jeho původní tým vrátili po dvaceti letech na místo činu a napsali druhou kapitolu příběhu, který skončil v roce 1996. Dvacítka je šikovné kulaté číslo, kdy se hodí vytěžit, co ještě zbylo z unikátního produktu, řekl by cynik. Dvacetiletá pauza nakonec však dává i dramaturgický smysl. Je možné ohlížet se nostalgicky zpět, nostalgii proměnit v dvojsečné téma a zachytit životní pocit semletých čtyřicátníků.

Co jim slibovali

Stejně jako před dvaceti lety se scénář Trainspottingu 2 točí kolem Rentona, Sick Boye, Frankieho a Spuda. První utekl s balíkem peněz ukradeným kamarádům do Amsterodamu, odkud se po srdeční příhodě vrací do rodného Edinburghu. Druhý provozuje hospodu, která zatím (ale ne na dlouho) unikla gentrifikaci a přivydělává si jako vyděrač záletných manželů. Agresivní Frankie sedí v kriminále a Spud je stále závislý na heroinu. Pojí je nevyřízené účty i vzpomínky na minulost, která znamenala, že každý z nich někam patřil - ať už byla jakákoliv.

Takový pocit teď ani jeden z nich nemá. Dospělým plánem Sick Boye, který teď trvá na jménu Simon, je otevřít si bordel v hospodě, kam chodí už jen sporadičtí štamgasti. Renton si vymyslel šťastnou rodinu, protože neví, co s dalšími třiceti lety, které mu zbývají. Spud zkusil radikální řešení mizerné existence ve vybydleném bytě pro sociálně slabé. Život není to, co jim slibovali, že bude.

Scénář Johna Hodge se chytře vyrovnává s výjimečným postavením jedničky, které mohlo být snadno kamenem úrazu. Otevřeně ji přiznává, zároveň není servilní a netrpí nízkým sebevědomím z toho, že by nedokázal stát na vlastních nohou. Vypravěčsky se plynule pohybuje mezi „tehdy“ a „nyní“. Bez větších zádrhelů nebo kýčovitosti navazuje od samého začátku současný děj na výrazné momenty z minulosti. Celý film otevírá scéna Rentona na běžícím pásu, která se prolíná s rozmazanou tváří jeho mladšího já z úvodního výjevu v jedničce. Divák jej ale vnímá až do dramatické příhody jen coby jednoho příslušníka anonymního davu monotónních běžců chycených v rutině městské střední třídy.

Na jednu stranu by se dalo namítnout, že je to až příliš prvoplánová kritika, na druhou právě fitko a pás nejlépe shrnují cosi klíčového z pasti moderního konzumentství a často zoufalého hledání identity. Rentonovo setkání s otcem v jeho rodném domě zase evokuje doslova scénu, kdy mu rodiče vyčítali jeho život. S tím rozdílem, že po mrtvé matce zůstal na stěně jen stín. A tak dále.

Je jasné, že tvůrci hledali způsob, jak fanouškům jedničky nabídnout styčné body a ikonické scény, které od výletu po vlastních kinematografických vzpomínkách očekávají - od záchodu přes manický škleb na Rentonově tváři, když narazí do auta A byli by sami proti sobě, kdyby je takzvaně nevytěžili. Zároveň to ale nejsou jen mrtvé odkazy. Pracuje se s nimi ve prospěch příběhu. Návraty do minulosti dokreslují, proč se z postav stalo to, co se z nich stalo. Vynášejí na povrch vinu - a prchavé záchvěvy paměti, kdy se postavy náhodou ocitnou na místě, které pro ně v minulosti něco podstatného znamenalo, podtrhují tragiku jejich existence.

Dospělý život naráží na vzpomínky. Výkon fotbalisty George Besta z roku 1974 může být nejšťastnějším okamžikem v životě kluka. A je dobré si jej pamatovat; a zároveň na něj zapomenout. Jedním ze dvou hlavních témat snímku je tak snaha nežít v minulosti, ale i smutek, že už v ní žít nejde. A jak obtížné je v ní nežít, když realita postrádá jakoukoliv naději. Jen příslib boje do posledního konce.

Na periferii

Laděním je Trainspotting 2 sice dramatická komedie, ale ve druhé třetině obsahuje doslova hororové scény. Od určitého věku jsou čtyřicátníci na drogách pogující v davu v nočním klubu na hit skupiny Queen Radio Ga Ga strašidelným obrazem vybydlenosti vlastního života. Přízraky honící se za něčím; za čímkoliv, za pocitem, že jsou ještě na živu. Rentonova filipika proti modernímu způsobu života chycenému v prázdnotě nekonečné konzumace a sociálních sítí, je stejně vášnivá jako před dvaceti lety, ale na konci se změní v rozpaky.

Trainspotting 2 nijak nezastírá, že nabízí „turistiku po vlastním mládí“ - jak říká Simon, který přes podnikatelské aspirace nemá šanci uniknout vlastnímu osudu. Za hektickou videoklipovou estetikou, psychedelickými obrazy, ironií a tepající muzikou však nabízí ještě něco jiného.

Druhým tématem je život na periferii. Život těch, které moderní doba semlela a nechala ve zpětném zrcátku. Na které se zapomnělo. Ani rekvalifikační kurz na účetního, ani evropské peníze na místní rozvoj jim nejsou k ničemu. Představa, že by hospodu, která je svědkem starých časů, jež už se nikdy nevrátí, proměnili s jejich pomocí v centrum místní komunity, kde se vystavuje umělecká tvorba a servírují bio potraviny, je stejně utopická jako urážející.

Trainspotting 2 tak v sobě má nečekaně hodně z energie jedničky, přestože je to film z jiné doby a kultovní statut pravděpodobně nezíská. Hodge zůstává ironický, vtipný, nihilistický i společensky kritický. Jen kritiku začarovaného kruhu chudoby a místa určeného třídním systémem vystřídala kritika globálnějších systémů a neúprosného neoliberalismu.

Postava bulharské dívky Veroniky, která se v Edinburghu živí prostitucí, je v tomto ohledu příznačná. Lidé na okraji můžou mít v nové Evropě právě podobu gastarbaiterů z chudých evropských států, jež stále, i pětadvacet let po pádu komunismu zápolí s pravidly dravého kapitalismu.

Častá výtka na adresu filmu v britských médiích zněla, že snímek nezachycuje zeitgeist s takovým gustem a autenticitou, jako se to podařilo původnímu Trainspottingu. Vytýkat něco takového Trainspottingu 2 je stejné jako vytýkat životu, že se ve čtyřiceti necítíme stejně jako ve dvaceti. Vnímání jedničky je nevyhnutelně spjato s nostalgií a s životním pocitem, který už se nebude opakovat. A protože ten pocit už nikdy nemůžeme zažít, je naivní očekávat podobný zážitek od filmu. Snímek přitom není jen zábavnou nostalgickou jízdou ani rozpačitým stínem svého kultovního předchůdce, ale reflektuje ne zcela jednoduchý stav světa a reálný pocit „zapomenuté“ části populace.