Young Fathers: Svět je barevnější, než ho ukazuje popkultura

Potkali se v klubu v Edinburghu ještě jako teenageři – na hiphopových nocích dráždili publikum tím, že hráli popové skladby. Nyní zase matou žánrovou nezařaditelností. Přestože všichni z tria Young Fathers vyrůstali ve Skotsku, dva členové kapely mají kořeny v afrických zemích - Kayus Bankole v Libérii a Alloysious Massaquoi zase v Nigerii.  A v jejich hudbě, jež kombinuje taneční žánry a elektroniku s rapem i grimem, nelze tyto vlivy přeslechnout.  Díky výhře prestižní Mercury Prize a podílu na soundtracku pro druhý díl filmu Trainspotting mají dnes Young Fathers nakročeno i k mainstreamovému úspěchu. A u českých pořadatelů koncertů představují se svým divokým projevem sázku na jistotu. Do Prahy přijeli již poněkolikáté a jejich úterní vystoupení v MeetFactory, kde představili třetí album Cocoa Sugar, bylo beznadějně vyprodané.   „Náš rozdílný původ nevidíme jako překážku, ale jako hnací sílu, která nás posouvá,“ říká Kayus Bankole.

Často říkáte, že jste rádi, když si lidé vysvětlují vaše texty po svém. Vzpomenete si na interpretaci, která vás překvapila?

Když hudbu vytváříme, tolik nepřemýšlíme o tom, co vlastně znamená; ten proces přichází až poté. Pracujeme hlavně s emocemi a instinkty, vše vychází z nich. Lidé ale chtějí vědět, o čem texty jsou. Až v tu chvíli je začneme dávat do kontextu – a některým interpretacím ostatních nakonec začneme sami věřit. Hodně z nich se týká skladby In My View z nového alba, kterou lidé často vidí jako píseň o maskulinitě a o společnosti, která po mužích vyžaduje, aby byli silní a dominantní.

Vyrostli jste ve Skotsku, ale máte různé původy. Jak to ovlivňuje vztahy v kapele? Je to důležitá součást vaší identity?

Je to něco, čeho si vážíme – chápeme, že jsme všichni velmi rozdílní, a bereme to jako důvod k oslavě. To, že jsme odlišní, ale neznamená, že nemůžeme spolupracovat, společně se vyvíjet a tvořit něco krásného. Nevidíme to jako překážku, ale jako hnací sílu, která nás posouvá. Nikdy nemáme nedostatek nápadů, protože perspektivy každého z nás jsou natolik odlišné, že jeden nápad, melodie nebo zvuk se vždy rozuteče do různých směrů. A ty se poté zase scházejí v nahrávce.

Britský rapper Stormzy na letošních Brit Awards kritizoval vládu za to, jak řeší situaci přeživších po požáru Grenfell Tower. Udělali byste jako kapela něco podobného?

Hodně lidí nám říká, že jsme politická kapela, ale to je jen představa, kterou si vytvořili na základě našich textů a toho, jak vystupujeme. Máme ten luxus, že můžeme být kritičtí vůči jakékoli formě režimu, vládě nebo společenským nespravedlnostem. Když vidím, že se děje něco nespravedlivého, zeptám se sám sebe, jestli něco můžu udělat – a pokud ano, udělám to. Ale nejsem posel míru a nemyslím si, že někdo z nás je.

Měli by tedy hudebníci na takové věci upozorňovat?

To je každého volba. My se nesnažíme nikoho zastupovat, nepodporujeme žádnou stranu nebo hnutí, jsme tu jen sami za sebe jako lidé. A já osobně se necítím oprávněný věci soudit, protože jsou vždy složitější, než se zdá na povrchu.

Vaším cílem bylo na novém albu Cocoa Sugar vytvořit hudbu, která bude „normální“. Proč?

Protože jsme se s tímto slovem často nesetkávali. Lidé nás vždy popisovali jako tu podivnou, alternativní kapelu. S novou nahrávkou jsme se tak snažili objevit nové teritorium. Patříme k tomu, co nazývám mikrovlnkovou generací – všechno je rychlé a hned hotové. Nuda tě může postrčit k novým věcem a dělat „normální“ hudbu pro nás byla největší výzva. To byl celý účel, dostat nás do nových končin.

Lidé a média se vás ale vždy snaží zařadit do určitých žánrů. Je čas se přestat snažit o škatulkování?

Byl bych za blázna, kdybych řekl, že tomu nerozumím. Já to také dělám, všichni máme tendence věci zjednodušovat, zabalit je do hezkého obalu. Už minulou nahrávku jsme označovali jako pop – a dávala smysl. Protože již neděláme hudbu jen pro přátele nebo v undergroundových klubech pro deset lidí.

Je tedy vašim cílem oslovovat co nejširší publikum?

Chceme, aby naše hudba byla slyšet všude, protože může někomu změnit pohled na věc nebo otevřít obzory. Myslíme si, že v popkultuře je diverzita důležitá – i když slyšíme hudbu, která se nám nelíbí, alespoň zjistíme, že něco takového existuje. Pokud si to nepřiznáme, znamená to, že z toho máme strach. A svět je barevnější, než jak ho současná popkultura ukazuje.

Jaké bylo spolupracovat na filmu T2 Trainspotting? Režisér Danny Boyle do něj zařadil dokonce šest vašich tracků.

Bylo to skvělé hlavně proto, o čem jsme mluvili: že se v naší kapele mísí různé původy. Máme africké kořeny, a tím, že je naše hudba součástí skotského filmu, svět se zase stává o něco otevřenějším. Trainspotting je kultovní film, který ukazuje druhou stranu Edinburghu – když tam člověk přijede, vidí jen krásné hrady a bohaté město. Ale to není celý obrázek.