Video: Mládí je na konci až příliš hezké

Paola Sorrentina si publikum zamilovalo nejpozději – ale o to vroucněji – díky Velké nádheře v roce 2013 a od té doby má nálepku nového Felliniho. Mládí, které přišlo do českých kin,  je tak trochu pokračováním Nádhery: staří muži apaticky bilancují svůj život a možná se ještě jednou o něco umělecky pokusí, i když to svět od nich už nečeká.

Sorrentino záměrně pracuje s tím, že ukazuje uměleckou vyčerpanost dvou hlavních hrdinů v luxusním sanatoriu a celý film jako by byl metaforou jeho samotného. Krásné ušlechtilé dojímání se nad minulostí a ironické vtípky na nynější neschopnost. Co mám ještě tak vyprávět, když už jsem všechno natočil, sledujeme tu ustavičný návrat k Osm a půl, Felliniho filmu o vyprchalé umělecké inspiraci. (Zatímco Velká nádhera byla variací či skoro volným pokračováním Sladkého života.) Je v tom cosi nenapadnutelného – chcete říct, že jsem vyprázdněný a opakuju se, chcete mě nařknout, že exhibuju, jak to umím skvěle natočit, chcete říct, že vězím v minulosti a nenabízím výhled do budoucna?

Nuže ano, ale přitom vám nabízím sofistikovanou kritiku toho všeho, a veškerá moudra, které ústřední starci trousí, ironicky zpochybňuju. Že zálibně snímám krásné ženy? Ano, ale ukazuju jejich povrchnost, respektive mužsky povrchní pohled na ně, a kromě toho tu mám hlubší ženské postavy, nebojím se jejich stárnutí, nabízím drásavý obraz vztahu otce a dcery. Mám tu zkrátka všechno. A v tom zůstává Sorrentino mistr. Nehýčká si jeden fetiš či chiméru jako skutečná stařecká, uvadlá díla. Jeho filmy pojímají svět v komplexní celistvosti a těsných kontrastech, v lesku i bídě, vznešenosti i úpadku, kráse i nevkusu.

Stejně jako ve Velké nádheře se ale zdá, že tu finální slzy na koncertu vážné hudby nemají být umělé, nýbrž pravé - a skeptikovi se tomu nechce moc věřit. Sorrentino nakonec poslední dobou prohrává v souboji s kýčem. Zoufale odmítá být intelektuál, aby mohl působit po svém na emoce. Bohužel mu chybí racionální zábrana, kdy už by se mohl zastavit. Problém je také v tom, že řadu ironických prvků velká část publika bere vážně jako zjevené moudro, jako konečnou pravdu o životě, tvorbě a tak vůbec.

Přitom Sorrentino zřejmě tuší, že jeho krásné obrazy stárnutí a nečinnosti jsou posledním záchvěvem evropského luxusního bytí a zásobuje jimi své věrné publikum, aby si alespoň na chvíli uchovalo iluzi, že lze dožít alespoň esteticky příjemně.