Veselé nepřístupné Vánoce s Kurtem Gebauerem

Když bylo Kurtovi Gebauerovi šestnáct let, vyřezal si Betlém. Dodnes ho opatrovává, díky čemuž mu nyní může dřevěný objekt z roku 1957 otevírat velkou retrospektivu ve Veletržním paláci NGP. Příští rok mu bude osmdesát, a výstavu tak dostal od kurátora a šéfa Veletržáku Michala Novotného jako předčasný dárek ke kulatému jubileu. Když se v březnu otevírala, málokdo tušil, co nás letos čeká a že většinu času bude muset být výstava tohoto „synka“ - jak si autor říká – narozeného v Hradci nad Moravicí zavřená. Ještě na jaře jsme vtipkovali, že vůbec nestárne a pořád má rošťácký výraz jako v roce 2003, kdy jsem ho na jeho zahradě na Ořechovce poprvé fotil během našeho seznámení. Sil má skutečně stále na rozdávání a nic na tom nezměnila ani pandemie, která teď výstavu opět zavřela - a vypadá to, že do 10. ledna, kdy končí její termín, už se nestihne retrospektiva znovu otevřít. Vyšel k ní nicméně přehledný katalogový průvodce, jehož nákup vřele doporučuji, brzy navíc vyjde knížka Kurtura, ve které Nadia Rovderová shrne sochařův dosavadní životní příběh - čili možnosti, jak se dostat k jeho tvorbě představující to nejlepší z tradice české grotesky a poválečné figurace, tu stále jsou.

Přiznávám, že spousta starších artefaktů mě na výstavě překvapila. Například jsem nikdy neviděl fotky z šedesátých let, které pořizoval v podolském bazénu bočními okénky umístěnými ve stěnách pod hladinou. Levitují na nich dívky a ženy v dobových apartních plavkách a autor mohl tyhle lehce „šmírácké“ práce vytvořit jen díky tomu, že mu to povolila správa bazénu v rámci jeho studia na AVU. Díky fotkám pak zjistil, jak tělo ponořené do vody pěkně levituje a odhaluje tak nejen své estetické přednosti, ale i nedostatky.

Z fotek se posléze vyvinuly jeho slavné Plavkyně, které samozřejmě v mnoha verzích na výstavě nechybí. Ještě víc mě potěšila série obrazů z roku 1967, kterou autor pojmenoval U Holečků podle hospody, ve které zobrazené výjevy zaznamenal. S odstupem času je to skvělá metafora končících „zlatých šedesátých“, s nimiž se Gebauer o rok později rozloučil portrétem komunistických funkcionářů debatujících v hustém cigaretovém dýmu pod podobiznou – brzy sesazeného – prezidenta Antonína Novotného. Jeho nástupce Ludvíka Svobodu namalovat nestihnul. Zato nastupující normalizaci věnoval hned v její úvodní fázi kresbu dvou permoníků, kteří z rozmaru komusi mlátí krumpáči do lebky. Nejspíš celému národu.

Kurt Gebauer mohl po invazi emigrovat, ale na to by musel mít jinou než domáckou náturu. Z uměleckého stipendia ve Francii se proto k překvapení mnohých vrátil, a když to bral zpátky přes Západní Německo, stavil se v roce 1972 v Kasselu, kde zrovna běžela pátá documenta sestavená legendárním kurátorem Haraldem Szeemanem. Právě tady se autor seznámil s hyperrealismem, který ho v následujícím sochařském díle hodně, avšak zcela svébytně ovlivnil.

Ve stejném roce si z francouzské pláže přivezl i fotografii dívky, jíž pak věnoval jednu ze svých nejslavnějších soch. Utíkající dívka měla původně stát na opavském sídlišti Kateřinky, ale v sedmdesátých letech by se to prý v pohraničí mohlo považovat za výzvu k emigraci. Tak ji v roce 1978 postavili před tamní Dům umění, kde ji přece každý musí brát za umění - a kde stojí dodnes. Jak už jsme si ukázali, jinou její variantu má autor na zahradě, další stojí už od sedmé dekády v belgickém Middelheimu a jeden bronzový odlitek vlastní právě NGP.

Takhle to zní vlastně jako poklidná umělecká pohádka. Jenže Utíkající dívka je v Gebauerově předrevolučním příběhu ve skutečnosti výjimkou z pravidla: po invazi se musel stáhnout z oficiálního výtvarného provozu ještě dřív, než do něj vůbec pořádně nastoupil. Na retrospektivě tuhle fázi vnitřní emigrace dokumentuje plastika z roku 1974 Okno do zasněžené krajiny. Autor tehdy pro svou čerstvě založenou rodinu sehnal bydlení ve vybydleném domku na samotě u Berouna, kde začal tvořit z materiálu, který měl po ruce. Čili převážně z odpadu, na jehož pořízení a použití nepotřeboval od normalizovaného výtvarného svazu souhlasné razítko.

V té době se vypiloval jeho „nedokončený“ rukopis, který se vyznačuje fixováním nestálých, křehkých materiálů do podoby, v níž přes nepřízně počasí i režimu jeho sochy přetrvaly až do dnešních dnů. Umělec si u Berouna založil i svůj vlastní stát, „kde presidentem Gebauer je Kurt“ - jak stálo v jeho hymně. Živil se jako restaurátor starých děl ve veřejném prostoru, když tedy vůbec sehnal nějakou práci. Od aktuálního dění se ale v izolaci nedistancoval, ba naopak.

Když v roce 1978 odstřelil disident Ondřej Stavinoha v Příbrami sochu Klementa Gottwalda a dostal za to devět let, Gebauer jeho akci komentoval sochou Ukazovák, která v podobě lidského torza s utrženou hlavou a rukou ukazující k zemi odpovídala podobě, v jaké prý po výbuchu skončil první komunistický prezident. Tři roky na to se sochař zúčastnil přelomové polooficiální akce Malostranské dvorky. V jednom z nenápadných zákoutí hlavního města vystavil dvě dívčí Figury v okně, které vytvořil po vzoru zmíněného hyperrealismu odlitím skutečných těl do laminátu. Kolektivní akce výtvarníků byla hned druhý den po vernisáži úřady zakázaná a místní obyvatelé ji začali spontánně ničit – včetně Gebauerových figur, kterým jedna paní odstřihla drát držící je v okně a ty tak spadly na dvůr mezi kolemjdoucí. Ale pád přežily, jak je dodnes vidět. Jak znám Čechy, tenhle zdánlivě nepochopitelný ikonoklastický útok z roku 1981 by se klidně mohl opakovat i v roce 2021, protože co není povolené, to je zakázané, že.

Pár let po Malostranských dvorcích se nicméně právě situace se zakazováním, respektive povolováním u nás přece jen změnila k lepšímu. I kdyby Kurt Gebauer nevytvořil nic jiného než Trpaslíky z roku 1985, pořád by byl zapsán nesmazatelným písmem do dějin našeho sochařství, ve kterém má v poválečné historii stejně klíčovou, neboť zcela originální, až svéhlavou pozici jako Karel Nepraš či Karel Malich. Trpaslíky nejprve vytvořil pro Galerii H. Bratrů Hůlových na jejich statku v Kostelci nad Černými lesy. Neoficiální akce měla úspěch a Kurt se ji rozhodl v době začínající perestrojky zopakovat i v hlavním městě na oficiální bázi. Ne že by toužil po umělecké satisfakci, natož po slávě či penězích. Prostě ho rozčilovalo, že když se veřejně může prezentovat umělecký balast považovaný kulturtrégry za umění, proč by se alespoň občas nemohlo vystavit něco hodnotného.

Tehdy už úředníci znali jeho realizace na českých sídlištích, jejichž rozestavěnou blátivou podobu pomáhal zpříjemňovat nejen sochami, ale i promyšlenými dětskými hřišti, v čemž byl v českém prostředí průkopníkem. Možná i proto dostal pro představení svých Trpaslíků ve Vojanových sadech nakonec souhlas. Jakmile však papaláši uviděli jeho sochy, ve kterých dokonce i jejich tupé mozky rozpoznaly jasný útok nejen na oficiální sochařství, ale hlavně na jejich nadřízené, pozvali si na kobereček kurátorku za GHMP Marii Halířovou, která tak musela význam Trpaslíků pro českou kulturní společnost obhajovat dokonce až na ústředním výboru strany. Kde její odborné argumenty kupodivu vyslyšeli.

Tohle všechno by mohla být pro mladé návštěvníky retrospektivy Kurta Gebauera v NGP dávná historie jednoho potýkání se s režimem, o kterém už ani nemá cenu se bavit. Jenže tenhle autor nepatří mezi umělce, které rok 1989 připravil o témata. Koneckonců před vstupem do Veletržního paláce se nepřehlédnutelně tyčí jeho monumentální socha s výmluvným názvem Housenka raného kapitalismu z roku 2001. Pro autora česká groteska neskončila listopadovou revolucí; dál svými sochami komentuje svět kolem sebe a občas to není veselá podívaná. Tak jako v případě jeho Postele pro strom z roku 2005: svěřil jí do paliativní péče uschlý smrk, kterému už nikdo nepomůže.

To všechno jste tedy mohli vidět až do 10. ledna, kdyby nepřišla druhá koronavirová vlna. Teď je velmi pravděpodobné, že už se retrospektiva Kurta Gebauera do té doby neotevře. Kdyby si NGP sochaře vážila stejně jako Rembrandta, třeba by pro něj taky sehnala u hygieny výjimku a mohla jeho výstavu nechat přístupnou – ostatně v poloprázdném paláci (většina výstav skončila a další se zatím ani nepřipravují) by nebezpečí pro šíření viru hledal nejspíš jen opravdu hodně úzkostný epidemiolog. Snad to při příležitosti autorových devadesátin dopadne líp - a my si zatím společně popřejme Veselé nepřístupné Vánoce.