Ve věku 96 let zemřel propagátor české nové vlny A. J. Liehm

„Sami víme lépe, co už nechceme, než co by bylo třeba dělat,“ odpověděl na konci ledna 1968 novinář A. J. Liehm švýcarskému deníku Gazette de Laussane, zvědavému na tehdejší „klidnou revoluci“ v Československu. Tedy na probíhající pokus o reformu socialismu započatý obměnou politiků v čele komunistické strany. Liehm tehdy patřil díky působení v Literárních novinách k předním představitelům kulturní scény, který se zapojil do Pražského jara. Mluvil o naději a možnostech. Trval na zachování socialismu a nutnosti jít jinou cestou než Západ, ale přiznával i nejistotu, která ho v tomhle ohledu nikdy neopustila - a která se později překlopila v přesvědčení o nereformovatelnosti socialismu.

Podobně ale viděl i kapitalismus, v němž nakonec strávil druhou polovinu života. O několik měsíců později – po okupaci v srpnu 1968 – se totiž rozhodl na Západě zůstat. Do Česka se vrátil až v roce 2013. Zpět na rodný Žižkova a zároveň do společnosti, které - jak přiznával - už kvůli jejímu přílišnému vychýlení doprava nerozuměl. V Praze také v pátek 4. prosince zemřel ve věku 96 let. V jeho životním příběhu se zrcadlí dvě velká témata české společnosti. Šedesátá léta jako zázrak i promarněná příležitost a stále nedořešený vztah k emigraci a emigrantům – viz Milan Kundera, s nímž se v Paříži přátelil.

Liehm se narodil v roce 1924 v Praze v rodině rozvodového právníka. Kariéru spojil s novinařinou a jako novinář se ocitl uprostřed turbulentních proměn československé mediální scény čtyřicátých až šedesátých let. Bezprostředně po druhé světové válce spolupracoval s přítelem Emilem Františkem Burianem, kterého pomáhal po konci války přivést z koncentračního tábora, na vydávání týdeníku Kulturní politika. Později se ale ideologicky rozešli kvůli Burianově komunistickému zapálení. Časopis skončil v roce 1949 a Liehm přešel do ČTK.

Po krátkém působení v tiskovém odboru na ministerstvu zahraničí, odkud byl vyhozen, strávil vojnu v redakci Našeho vojska. A od roku 1961 pracoval v Literárních novinách, kde vedl zahraniční a filmovou rubriku. Z Literárních novin se postupně stalo jedno z klíčových fór pro formulování reformních myšlenek a roky 1955 až 1969 také označil v rozhovoru pro Divadelní noviny z roku 2015 za „nejlepší léta mého života … byla to doba plná skutečné hmatatelné naděje, nových myšlenek, nových vizí“.

Za nejlepšími léty „spadla klec“ po srpnové invazi vojsk varšavské smlouvy, která měla zastavit reformní „pravicové úchylky“ a vrátit československý socialismus na správnou cestu. Liehm patřil mezi nepohodlné lidi. Prominentní komunistický ideolog a filmový kritik Rudého práva Jan Kliment pohled strany shrnul o dva roky později ve svém článku o filmovém festivalu v Karlových Varech, na němž patřil Liehm například spolu s filosofem Ivanem Svitákem k prominentním mluvčím.

„Tehdy v osmašedesátém roce přijeli do Karlových Varů revizionističtí teoretikové typu Ivana Svitáka a A. J. Liehma, aby zneužili mezinárodního setkání ke svým protisocialistickým a protisovětským cílům. Jejich doba pominula,“ napsal Kliment. Když článek vyšel, byl už Liehm v emigraci ve Francii. Tam odjížděl ještě jako zástupce Československého státního filmu v Paříži a funkci zastával až do léta 1969, kdy se rozhodl, že už se nevrátí.

Část emigrace pak strávil ve Spojených státech, ale československá šedesátá léta si vzal s sebou. V emigraci vydával s Jiřím Pelikánem Listy a ve druhé polovině osmé dekády kulturní revue Lettre Internationale, přitom nepřestával propagovat v zahraničí filmovou československou novou vlnu. Jeho soubor rozhovorů pořízených mezi lety 1964 až 1969 s režiséry a scenáristy od jeho nejoblíbenějšího Miloše Formana (později napsal i knihu Příběhy Miloše Formana) přes Pavla Juráčka po Věru Chytilovou vyšel poprvé v New Yorku v roce 1974 pod názvem Ostře sledované filmy (až o necelých třicet let později jej vydal Národní filmový archiv).

Pomáhal tak upevňovat  reputaci „filmového zázraku“ v tuzemské kinematografii. A tím nevyhnutelně i jistou nostalgii po nedostižných a jedinečných 60. letech, jejímž vedlejším efektem byl komplex méněcennosti, dlouho provázející hlavně porevoluční českou filmovou scénu. Později se zabýval myšlenkou, jak zopakovat podobné vzedmutí uvnitř české kinematografie. „Není mi jasné, proč, když jsme jako společnost tak bohatí, musí kultura – film, literatura, divadlo, časopisy - v mnoha aspektech živořit. Vychovat talent stojí peníze a je to náročné, ale pak se to vyplatí. Proto dnes nejsou noví Formanové, Passerové, Vávrové či Jasní,“ uvažoval ve zmíněném rozhovoru pro Divadelní noviny.

V zahraničí se věnoval i přednášení a překládal hlavně francouzskou literaturu. Vydal knihu rozhovorů s českými a slovenskými spisovateli z let 1966–68 nazvanou Generace – v tomto případě generace poznamenaná poúnorovým režimem. Zpovídal v nich Ester Krumbachovou,  Ludvíka Vaculíka nebo Václava Havla. V roce 1988 sestavil výběr více než stovky textů publikovaných před invazí a nazvaný Jaro 1968. Čítanka pro děti a mládež, jehož cílem bylo přiblížit tehdejší myšlení i dobu těm, kteří už si ji nepamatovali nebo pamatovali jinak.

Do Československa se podíval hned po roce 1989. Natrvalo se vrátil v onom roce 2013. O dva roky později získal Cenu Toma Stopparda za knihu Názory tak řečeného Dalimila, kolekci svých textů z Listů. Ve stejném roce mu prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.

Ty spočívaly kromě propagace československé kultury i v kultivaci novinářské práce včetně psaní o filmu. Jak řekl Divadelním novinám: „Z kritiky by mělo být patrné, že ji píšete rád a že vás to dílo zajímá. Ať už o něm píšete negativně, nebo pozitivně. Vždycky by z vašeho textu mělo být cítit, že jej nepíšete se špatným úmyslem, ale že to právě takhle cítíte. (…) Právě to je úkol kritiky. A bez kritiky není umění.“