Vary 6: Divoký západ streamovacích společností skončil

Když devět měsíců po listopadu 1989 natáčel v postkomunistické Praze svůj druhý snímek Kafka (1991), stal se americký režisér Steven Soderbergh shodou produkčních okolností součástí první vlny zvědavých Američanů, které československá metropole tehdy magneticky přitahovala. Film vznikal ještě ve spolupráci se státem vlastněným Barrandovem. „Českoslovenští filmaři se strašně báli, jestli pak budou mít ještě práci. Být na volné noze ještě vůbec neznali,“ řekl během debaty na karlovarském filmovém festivalu, kde je jedním z hlavních hostů. Vybavila se mu ještě jedna vzpomínka: hotel plný zahraničních byznysmenů, kteří se snažili přijít na to, jak ze země vytěžit jakoukoli hodnotu, jakoukoli ekonomickou příležitost. O třicet tři let později se k černobílému Kafkovi s Jeremy Ironsem v titulní roli nejslavnějšího úředníka pojišťovny vrátil a přestříhal ho.

Upravil – vypnul dialogy a zvukové stopy, některé scény obarvil – a snímek zkrátil o dvacet minut do nové verze pod titulem Mr. Kneff (2024). Oba filmy uvedl v Karlových Varech v sekci věnované právě Franzi Kafkovi v roce 100. výročí od jeho smrti. Soderbergh nebyl nicméně jen nostalgický, ale i kritický třeba vůči streamovacím společnostem.

Přizpůsobivý zlatý hoch

Kafku si vybral, protože „chtěl dát vědět, že nebude točit pořád dokola jen další Sex, lži a video, a rozhodl se jít úplně jiným směrem“, jak řekl festivalové televizi. Sex, lži a video (1989) byl jeho první film. Provokativní vztahové a intimní zpovědnice se ujala společnost Miramax a ze snímku se stala po vítězství na festivalu v Cannes senzace, ze Soderbergha pak zázračný hoch americké nezávislé scény. I následného Kafku distribuoval Miramax, dravá společnost, která se chtěla soustředit na americkém trhu také na distribuci prestižních filmů s „evropským“ tématem. Později stála třeba za Zamilovaným Shakespearem.