Úžasná exkurze v akváriu. Pokud je budoucností filmu nový Avatar, není moc o co stát

Na samotný závěr prvního post-pandemického roku si studio Disney schovalo pro kina největší očekávaný divácký trumf: pokračování snímku Avatar z roku 2009. Film s podtitulem The Way of Water režisér James Cameron připravoval celou dekádu. Oznamoval a odkládal premiéru a po třinácti letech se stal shodou okolností ambasadorem návratu do kina. Spolu s letním hitem Top Gun: Maverick má tak připomenout divákům, v čem může být výjimečný zážitek z kina a že stojí za to si do něj (znovu) najít cestu.

Zatímco první Avatar byl událostí slibující vidět něco, co svět dosud neviděl, a neměl zvěstovat nic menšího než začátek nové éry kinematografie, jež bude patřit novému typu 3D zážitku, očekávání u dvojky tak „revoluční“ nebyla. Ostatně ani marketing se nenesl v duchu ohlašování revoluce. Pokud je někdo vůbec po tak dlouhé době zvědavý, pak spíše na to, za co vlastně Cameron na planetě Pandora utratil odhadovaných 350 milionů dolarů. Stálo tedy čekání za to? Jedno Avataru 2 upřít nelze: podnikatelské a svým způsobem vizionářské odhodlání, s nímž Cameron svůj projekt dotáhl do konce. K technologické stránce nelze mít nic jiného než respekt. Otázka zní, jestli to je ta správná emoce.

Rodinná mise

Režisér Cameron nikdy netrpěl nedostatkem sebevědomí ani neschopností propagace. Stačí si vybavit jeho zvolání „Jsem králem světa“ při přebírání Oscara za režii snímku Titanic v roce 1998. „Naprosté ohromení“ pak slíbil u dvojky Avatara v nedávném rozhovoru pro časopis Variety, kde namodralou franšízu, v níž plánuje do roku 2028 ještě další tři filmy, přirovnal k Pánovi prstenů. Ohromit má hlavně technologie a svět, který se díky ní Cameronovi podařilo vytvořit, respektive rozšířit.

Vrací se na planetu Pandora, kterou obývají modré a někdy světélkující bytosti Na’Vi: empatické, vysoce vyvinuté a zároveň úzce spojené s přírodou. Jejich ráj naruší invaze hamižných nebešťanů. Tedy lidí, kteří zde v prvním Avataru chtěli těžit cenný nerost, takže Cameron mohl vytvořit řadu chytlavých environmentálních paralel k tomu, jak se lidé chovali a chovají k vlastní planetě.

Pravidla hry a zájmy se od jedničky posunuly. Hrdina Jake Sully – ochrnutý mariňák, který se přetransformoval do těla silného Na’Vi bojovníka – si na Pandoře vybudoval spokojený život s domorodou bojovnicí. Mají početnou rodinu včetně adoptované dcery, kterou vede přísnou rukou bývalého vojáka. Žijí v souladu s matkou přírodou, jsou respektovanými členy komunity. Rodinnou harmonii ale naruší nový přílet nebešťanů, přičemž Cameron  drama přeostřil z drancování přírodních zdrojů do osobní roviny. Jednoduše oživil zápornou postavu plukovníka, kterého zabila Jakeova nynější manželka. Ten se vrací v novém modrém těle s jediným cílem: pomstít se Jakeovi na jeho rodině.

Prostá výchozí zápletka umožní Cameronovi v podstatě to, co má budit obrovský úžas. Objevovat nové kouty planety za pomocí 3D s jinou hloubkou pole a nepoměrně větší mírou prostorové iluze, než je divák zvyklý u typického 3D, kde na něj z plátna „vyskakují“ předměty. Z původních pralesů a plovoucích skalisek se rodina na útěku vydává na daleké souostroví uprostřed oceánu, kde žije lehce zelenější vodní kmen, který uprchlíky po krátké nedůvěře přijme. Odtud voda v podtitulu - i když se tu postupně odrývá také její new age rozměr symbolizující cykličnost života, když několikrát v melodramatických momentech zazní, že „cesta vody nezačíná ani nekončí“. Čímž mimochodem nekončí pompézní, ovšem poněkud vyprázdněná moudra, která Cameron vložil některým postavám do úst.

Film je členěný na tři poměrně jasně ohraničené segmenty. Právě oceánskému, prostřednímu, věnuje Cameron největší péči a vynalézavost. Vytváří podmořský svět zabydlený kouzelnou florou a faunou včetně inteligentních velryb, které jsou duchovními spřízněnci členů oceánského kmene. V dlouhých, dějově nepodmíněných záběrech ho vystavuje na odiv v ekvivalentu trojrozměrných přírodních exkurzí. Volba vodního elementu k předvedení toho, co „jeho“ technologie dokáže, je přitom logická.

Jeho tým mohl zužitkovat zkušenosti z minulých projektů jako Propast (1989) nebo z již zmíněného Titanicu, stavět na nich a zdokonalovat je. Efektivně přitom smazává hranice mezi realitou a počítačovými efekty. Záběry vzniklé z natáčení pod vodou se v post-produkci propojovaly s počítačově renderovanými vypiplanými detaily pod hladinou. Akvárium, které režisér vytvořil, je často skutečně velkolepé až hypnotické, když zážitek podobá dojmu z unášení mořskými vlnami. Zároveň je ale kvůli neúměrné délce zcizující.

Cameron se kochá, libuje si - a automaticky jako by očekával, že divák bude k tomu, co se mu tvoří před očima, přistupovat se stejným zalíbením. Že bude stejně zaujatý. A tady se více než jinde ukazuje nerovnováha mezi formou a vyprávěním. První je pro Camerona neskonale důležitější než to druhé, než budování dramatu nebo postav a vztahů mezi nimi, které by divákovi umožnily empatické napojení.  Film ho po divákovi film silově požaduje neustálým vrháním postav do dalšího a dalšího nebezpečí a další a další akce, ale zároveň nevytváří podmínky, kdy by to bylo skutečně možné.

Hlavně vynálezce

Čím inovativnější je film v oblasti formy a využívání technologií, tím banálnější a konzervativnější je ve vyprávění. Rodinné hodnoty drží všechno pohromadě. Postavy jsou načrtnuté jen základně, archetypálně. Neprocházejí větším vývojem, ve svém jednání jsou zacyklené. Otec chrání rodinu, matky cení zuby v gestech (těhotných) alfa-samic, mladší syn lehce rebeluje, zloduch drtí mezi prsty vlastní lebku…

Všichni fungují nedořečeně v rámci jednoduchého žánrového schématu, ať už akčního, rodinného nebo teenagerského filmu, do kterého se Avatar přesouvá ve středním segmentu, kdy Jackovy děti objevují nové prostředí podobně, jako by objevovaly novou střední školu. Osvojují si nové schopnosti, získávají kamarády, plaše se probouzejí jejich hormony jako náznak budoucích vztahů mezi mladými lidmi z lesa a z vodního světa.

Nejzajímavější figurou je nakonec osamělý velrybí samec, s nímž naváže duchovní pouto Jakeův mladší syn, jenž se rovněž cítí jako nepochopený vyvrhel. Dokonce spolu komunikují a Cameron jejich rozhovory vybavuje titulky, aby velrybímu jazyku divák rozuměl. Režisér je desátým rokem vegan, nabourávání antropocentrismu a ukázání „zvířat“ jako inteligentních bytostí tak spadá do jeho životní filosofie. A je třeba mu připsat k dobru, že se tohle zásadní poselství dostane k masám diváků, k nimž by se možná vůbec jinak nedostalo. Environmentalismus jedničky rozpracovává zachycením brutální praxe plundrování světových moří: co lidé dotáhli k destruktivní dokonalosti na Zemi, vyvezli jako precizně koordinovanou a zoufale zbytečnou vojenskou operaci na jinou planetu.

Protože Cameron předvádí primárně technologii, je u něj ještě víc vidět zásadní slabina moderních velkofilmů. Emoce buduje prostřednictvím mechaniky: přepálená hudba, rychlé pohyby kamery, dramatické výrazy v obličeji. Jede se super rychle na horské dráze. Někde navíc zrychleně na 48 políček za vteřinu místo běžných 24, díky čemuž mají záběry působit živěji, ale překvapivě často, hlavně u kolizí všeho druhu, působí jako rušivá chyba. V postavách neexistuje větší emoční hloubka, jen její prchavá iluze. Vše se odehrává na povrchu – ale o to hlasitěji, přepjatěji a melodramatičtěji. Je to svého druhu pornografie pro smysly, po níž nezůstává dlouhotrvající vjem či zážitek.

Tohle všechno není nijak překvapivé, pokud se jasně pojmenuje, čím James Cameron je. Nikoliv geniálním vypravěčem nebo spolehlivým hitmakerem, ale už celkem dlouho hlavně vynálezcem (například pro podvodní sekvence v Avataru 2 Cameron a jeho tým vyvinuli nové 3D kamery nebo nové algoritmy střihu za pomoci umělé inteligence).

Je prodavač a promotér 3D a CGI technologií pod hlavičkou své firmy Lightstorm Entertainment. Ne náhodou se kolem premiéry Avataru 2 vyrojila řada rozhovorů, v nichž Cameron mluvil o tom, že 3D technologie, kterou přirovnal k zavedení barevného filmu, je teprve na začátku: její budoucnost je víc než zářná a bude k vidění v čím dál víc velkofilmech. Dodavatelem rozmanitých technologií a služeb nebude přitom nikdo jiný než jeho společnost.

V souvislosti s Cameronovými filmy se často mluví o budoucnosti kinematografie - že prací s technologiemi a posouváním formy ukazují, kam se bude ubírat. Prošlapávají nové cesty a vymezují nová pole, pravidla a možnosti. I u Avataru: The Way of Water se budoucnost kinematografie znovu skloňuje. Ale pokud má vypadat takhle, není moc o co stát.