Už zase kádrujou Landu

Psaní o kultuře je hybridní disciplína, a proto se tak snadno napadá. Není to v žádném případě tvrdá věda, ale ani pouhé ventilování vlastních pocitů, fandovství či antipatií. Zároveň téměř nevyhnutelně člověk nikdy nedokáže popisovat jen dílo samo. Neexistuje žádný čistý stav umění. Dokonce i na to, abychom se nechali něčím pohltit, potřebujeme vystoupit z předchozího způsobu vnímání.

Vejít do muzea, sednout si do temného kinosálu, vmísit se do davu na koncertě. Něco posloucháme, čteme či se na to díváme proto, že to vyjadřuje nějaké naše hlubší zájmy a kulturní kořeny. Konzumací kulturních produktů se převážně vnitřně utvrzujeme v tom, co nám vyhovuje - a občas se i vzácně otevřeme něčemu novému. Zdá se to tak nějak samozřejmé. Natrefit pak na článek vedoucí kulturní rubriky deníku MF Dnes (i její internetové verze) Mirky Spáčilové, kde se snaží obhájit velekoncert Daniela Landy, ovšem přináší překvapení, že někdo dovede psát o kultuře bez kontextu.

Nenechme se mýlit. Není to ojedinělý úlet, ale programový a svým způsobem nadčasový text, v němž se opakují teze, které autorka použila již mnohokrát předtím.  Má být namířený proti zlovolné politické korektnosti - a je především ukázkou, co se může stát z porevolučního nadšení a obhajoby svobody. Článek s laškovně rýmovaným názvem „Rytíř, či štváč? Landa své kejkle prodal zas“ vznikl zjevně za účelem vyvrátit „příliš tendenční“ článek redakčního kolegy Ondřeje Bezra. Ten pár dní předem napsal na iDNES o koncertu glosu, že „Daniel Landa se odkopal“ a navázal na své skinheadské kořeny. Text popudil na Facebooku šéfredaktora MF DNES Jaroslava Plesla, který jej označil za profesní selhání (Bezr nenapsal klasickou hudební recenzi). Návazný článek Mirky Spáčilové pak měl uklidnit čtenáře, že v těchto novinách není místo pro „morální kádrování“.

Mnohem větší soupeř

Před ním nás její texty varují často. Jedná se o zvláštní gesto odporu „nebuďme jako za minulého režimu“, ačkoli dnes nic takového jako kádrování jednoduše neexistuje. Namísto anonymních kádrováků, kteří opravdu mohli někomu uškodit a způsobit, že bude vyhozen/a z práce nebo nepřijat/a na školu, se dnes jedná pouze o to, že neanonymní publicisté o někom napíší a dotyčný/á z toho má většinou reklamu.

Prakticky žijeme v pravém opaku minulé éry. Strach tu není na místě - tzv. mediální lynče, jak se tomu přepjatě říká, žádnému umělci neuškodily natolik, aby mu vzaly práci. Sama Mirka Spáčilová na tom zakládá část svého textu. „Kejkle se tedy povedly, přesně jak si muzikant s přezdívkou Kouzelník Žito přál. Neřeší se ani muzika, ani podívaná, nýbrž znovu, pokolikáté už, mravní kategorie.“ Je tedy zvláštní, že by jí údajné kádrování mělo vadit. Kulturní veřejná debata, která probíhá, dnes nemá stejné následky, a tudíž nejde porovnávat s minulým režimem.

To, co dělá Daniel Landa, je tedy podle Mirky Spáčilové v pořádku, zatímco reakce na něj v pořádku nejsou. Bojuje se tu totiž s mnohem větším soupeřem. „O hranici mezi patetickým vlastenectvím, ryze obchodní vypočítavou pózou a skutečným rasismem se rozhoduje jinde. Na půdě módního diktátu zvaného politická korektnost. A tam se kejklíř Landa přesně hodí. Nehodnotí se dílo, nýbrž autor, jinými slovy, už se zase kádruje.“

Pomiňme, že v Bezrově textu slovo rasismus vůbec není. Nepochybně je potřeba vyřídit si účty se všemi potenciálními politickými korektory. Mirce Spáčilové se ale namísto trefného odsudku daří psát věty, které vyvolávají spíše více otázek. Předně, po přečtení jejího souvětí nevíme, jestli vůbec je nějaká šance, aby někdo mohl popsat ony hranice mezi vlastenectvím, pozérstvím a rasismem, a nestalo se z něj monstrum politického korektora.

Chce se nám říct, že buď jako „normální slušní lidé“ nemáme nic rozlišovat, nebo se z nás, jakmile se o to pokusíme, stanou „nepřátelé svobody“? Nebo tu je šance rozlišovat, ale celý obor rozlišování se pro sebe dnes uzurpují právě političtí korektoři? A neměla by se potom o tu správnou podobu rozlišování starat právě třeba Mirka Spáčilová? Nebo ona naopak pléduje za nerozlišování čehokoli? Bohužel se zdá, že to druhé je pravda. Vrcholem práce kulturní publicistky je zřejmě říkat „v ničem se nerýpejte“.

Jaká levárna

Především je ale ona citovaná pasáž mlživá z jiného důvodu. Prý nemáme hodnotit autora, ale dílo. Nicméně Landův koncert byl postaven na tom, že zpěvák tu mezi písněmi popisoval svůj životní vývoj a vedl politická kázání, až vyloženě školení vojenského mužstva. A toho se týkala i Bezrova glosa. Landa totiž je mnohem méně umělec a mnohem více kazatel, nepolitický politik. Změnou oproti posledním dvaceti letům bylo, že oprášil staré písně o Bílém jezdci a skinheadech, protože už se za ně nechce omlouvat nebo je skrývat. Celý koncert byl „návratem vytěsněného“.

Nyní bylo jasné, že i ostatní Landova tvorba pořád navazuje na dávné skinheadské agresivní bojové písně. A teprve teď, když se ve společnosti vzedmula nejvyšší vlna xenofobie od začátku 90. let, se Landa nebojí říkat věty typu „Uprchlíkové jsou jen malou částí veliké levárny, kterou na nás někdo přichystal“ a „Do tohoto boje volám každého českého bojovníka a bojovnici. Nezapomeňte, odkud jste vzešli – z Keltů, Germánů a Slovanů“. To vše za doprovodu démonické varhanní hudby, která v lidech brnká na jejich temnou stránku. Hodnotit na něčem takovém kvalitu zvuku, čistotu zpěvu nebo vynalézavost aranží by dovedl jen naprostý fachidiot, který v hudbě nevidí nic jiného než abstraktní melodie.

Spíše je potřeba se ptát, co tím Landa myslel, neboť jeho věty si co do mlhavosti nic nezadají s textem Mirky Spáčilové. Popsat publiku, že jsme potomci Keltů, Germánů a Slovanů, znamená totiž říct, že jeden kmen přistěhovalců vymlátil druhý, a pak nás na základě toho vyzývat, abychom my, poslední nejúspěšnější imigranti, zase někoho vymlátili, je nechtěně komické. Zařazuje se to po bok podobných absurdit, jako když někdo zároveň tvrdí, že „imigranti nepracují a berou nám práci“.

Landu jeho příznivci často označují za odvážného mluvčího, neboť se prý nebojí říkat věci, které se jinak cenzurují. Ovšem jeho výrok o „velké levárně“ je všechno jiné než odvážný. Naopak z něj čiší kombinace cenzury sebe sama a vlastní nevědomosti. Vypadá to, že nám Landa buď nechce kvůli svému strachu něco říct, nebo to prostě neví.

O jaké levárně mluví? Chce říct, že celou krizi na blízkém a středním Východě i v Africe způsobili ilumináti, nebo někdo podobný? Namísto mužného válečníka, který umí aspoň označit nepřítele, tu máme opatrného mluvku. Namísto velkého vlastence také obránce EU, neboť jako hlavní za nebezpečí označil nikoli zničení české kultury, ale to, že příliv uprchlíků „má rozjebat stabilitu Evropské unie“. Ilustruje to příkladný zmatek v Landově hlavě – jako nacionalista najednou hájí „nadnárodní“ strukturu, přestože naši domácí nacionalisté chtějí co nejdříve hlavně vystoupit z EU a uzavřít hranice. Tím by sice dokonale naplnili plán oné „velké levárny“ - ale nevadí, při hysterii není čas na logiku.

Rozebírat tyto zmatky podrobněji nemá moc smysl, pořádek v hlavě si musí udělat Daniel Landa sám. Možná v Afghánistánu, kam teď jede, si ujasní, proti komu vlastně bude bojovat, i když spoléhat na to úplně nejde. Podstatné je, že Landu nemá moc cenu rozebírat jako umělce, který produkuje jen určitý druh zábavy k hopsání (jak se nám snaží namluvit Mirka Spáčilová). Hodnotit jeho tvorbu jen esteticky znamená být slepý, hluchý a blbý - nebo nás záměrně ohlušovat, oslepovat a oblbovat.

Nefér srovnání

Obhajovací textík Mirky Spáčilové však pokračuje dále - a objevují se v něm náhle i černošští gansta rappeři z kapely N.W.A. i ožralý Mel Gibson. A teprve teď začíná to pravé dada. Stojí tu ničím nezdůvodněná tvrzení typu: „Protože černošští rappeři protestují proti policejní zvůli, patří do nebe, kdežto Landa, ač prý na koncertu také hájil právo na svobodné vyjádření, jde do pekla, protože si za Orlík neposypal hlavu popelem.“ Srovnání skinheadské kapely, která se v uvolněných raných 90. létech pouštěla do slabších, podněcovala nenávist a nikdy za to nebyla „policejně šikanována“ ani soudně stíhána, s rappery z ghetta, kteří zažívali policejní šikanu a byli i hledáčku FBI, je samo o sobě dost nefér, už jen co do míry postihů.

Podstatné ale je, že hochy z N.W.A. mainstreamová média nikdy neoslavovala a i specializovaní hudební publicisté měli vždy spoustu práce popisovat jejich problematičnost. Na jednu stranu u nich bylo gesto emancipace a přihlášení se ke svým právům, na druhé straně rovněž oslava násilí, zločinu, neskrývaný sexismus a homofobie. Žádný kontrast nebe-peklo tu nikdy nebyl a zrodil se pouze v hlavě Mirky Spáčilové, která se o hip hop sice nezajímá, ale každopádně ho umí sama rozjet.

Na pomoc Landovi má přispět případ Mela Gibsona, který, když v opilosti při policejní kontrole na dálnici nadával na „zasrané židy, kteří způsobili všechny války na světě“ a za střízliva pak natočil antisemitskou verzi Ježíšových pašijí. „Osm let nedělám nic jiného, než že se za to omlouvám,“ cituje Spáčilová herce a režiséra, kterého má tak ráda, že ho bude obhajovat i za domácí násilí. Ať už ale ke Gibsonově případu máme jakýkoli vztah, opět ho nejde tak snadno srovnávat s Landou. Gibson opravdu zažil, jaké to je být nežádoucí osobou a musel projít jistým vnitřním vývojem. Musel spíš dokazovat, že je tím roztomilým rošťákem, a ne nenávistným alkoholickým surovcem. Měl dvě tváře a té horší se musel zbavit.

Vývoj Landy od tupého skinheada ke kouzelníkovi, který čaruje s runami, je pouze jinou formou téhož. Nejsou tu dvě odlišné osoby. Landa se ani nechce omlouvat, protože se nezměnil, jen svou podstatu více tutlal a odíval do esoterického hávu. Iracionální fascinace násilím, bojem, krví a smrtí ho nikdy neopustila a nikdy se nepřetavila do umění, které nám pomáhá se nočních můr zbavovat a nikoli se jimi stávat.

Trapnost bohatých

Mirka Spáčilová však v obhajobě „úletů“ zachází ještě dále, když si vypomůže výrokem Gibsonova kolegy Garyho Oldmana, jenž má odhalit všeobecné pokrytectví: „Říkáme takové věci občas všichni, ale schováváme se a snažíme se být politicky korektní. Třeba kdo na Oscarech nehlasoval pro film o otrokářství 12 let v řetězech, byl rasista.“ Tady už brousíme po ledě, kdy jeden alkoholik obhajuje dalšího a bohapustě si vymýšlí. Ne, vskutku většina lidí, když pije, nesedá potom za volant.

Když ho chytí policie, nevykládá jim o „židech, co způsobují všechny války“. Většina lidi při rozchodu nevyhrožuje detailně několik minut smrtí své partnerce. Spousta lidí, když pije, se při stoupajícím promile v krvi nemění v rasisty, pokud jimi předtím nebyli. A spousta lidí zcela svobodně po vyhlášení výsledků loňských Oscarů označilo vítězství snímku 12 let v řetězech za úlitbu ušlechtilému tématu. Byly toho plné noviny, aniž byl někdo obviněn z rasismu a třeba vyhozen z práce. Stýskání bohatých lidí, že si nemůžou dělat, co chtějí, a k tomu si vymýšlejí neexistující nesvobody a ještě tvrdí, že všichni ostatní jsou jako oni, je mimořádně trapné.

„Alespoň to v našem zatuchlém rybníčku zase jednou trochu zašplouchalo. Tak jako filmu Straight Outta Compton při americké premiéře na vlny rasových bouří pomohlo, že u kin hlídkovala policie – zrodil se divácký hit.“ Zakončuje svůj článek nečeskou větou Mirka Spáčilová. Jen ona (možná) ví, co tím myslela, a pak zopakuje mantru o nutné vyprázděnosti umění:„Schválně jestli na rappery, kteří se navzájem oslovují ´negře´, přijde u nás tolik lidí jako na Landu. Pro změnu pouze a právě kvůli muzice.“

Je těžko uvěřitelné, že někdo dovede takto násilně oddělovat neoddělitelné. Hip hop je ve všech ohledech výrazem „černošské zkušenosti života na ulici“. Nedá se říct, že to je jenom hudba, která v posluchačích nevyvolává potřebu porovnat nebo budovat si svou identitu. Naprosto totéž platí pro Landu. Jestli se v něčem vymyká zdejšímu popu, tak v tom, že nechce být bezobsažný a zpívat jenom o lásce. Jeho hudba stojí na sdělení a nelze je navzájem separovat.

Že Mirka Spáčilová opakovaně tvrdí, že umění či kulturní zábava nemá v sobě žádný hlubší obsah, nemáme ho tam hledat a nemáme se o něm bavit, protože všechno jsou jen kejkle zábavního průmyslu, vypovídá o míře profesionálního cynismu a úpadku, s níž by se čtenáři, které kultura opravdu zajímá, neměli spokojovat. A pokud chce někdo Daniela Landu obhajovat, ať obhajuje otevřeně jeho politické postoje, nebo se aspoň pokusí vysvětlit, co chce sdělit. To je skutečná výzva.