Utíkejme, už jde Staněk!

Letošní Letní filmová škola pro mě v Uherském Hradišti začala minulý pátek noční venkovní projekcí České sody. Zase jsem si při jejím sledování uvědomil, jak snadno mezi lidmi vzniká generační propast: zatímco mně byly všechny fóry jasné, mezi mladšími ročníky v obecenstvu bylo znát, že se u některých scén z poloviny devadesátých let zcela ztrácejí. Třeba u dámy koupající se v rouše Evině ve vaně, k čemuž zazní komerční sdělení „Magda, jak se vám líbí“. Což je pochopitelně scéna vystřižená z Postřižin, komerční odkaz je na Mazdu a onou vnadnou dámou je Magda Vášáryová, která byla po revoluci naší velvyslankyní v Rakousku proslulou svou neutuchající krásou.

O té ví nejvíc Milan Lasica, který ji před pětatřiceti lety pojal za manželku. V úterý měl v Respekt stanu jako jedna z hlavních tváří letošní přehlídky dlouhou debatu a opět došlo i na několik veselých historek z natáčení. Lasica je nicméně známý tím, že jako jeden z mála herců v našem prostoru dokáže dělat přirozeně to, co nejlíp umějí Britové - onen ironický humor, kdy se sice zasmějete, ale tak nějak jen krátce a suše, protože máte zase o čem přemýšlet. V jeho duchu mimo jiné prohlásil, že má jako divák raději film než divadlo, a jako herec má naopak raději divadlo než film - protože prý o výsledné podobě filmu nemá na rozdíl od divadla často jasnou představu ani jeho režisér. A když pak v debatě došlo na rok 1968, kdy si s Júliem Satinským požádali o licenci na vlastní divadlo a celé léto se těšili na zářijové zahájení sezony, Lasica s jemně pohnutým hlasem prohlásil, že srpnová invaze sovětských vojsk mu život zničila víc než rozvod rodičů, po kterém ho matka jako malého překvapivě svěřila do péče otce.

Minule jsem sliboval referování o filmu Mlýn a kříž Lecha Majewského, který se na filmovce promítal v pondělí. Je to už dvacet let, co Majewski natočil Wojaczeka, pro mě v té době dost určující černobílý beatnický film, díky kterému dodnes vím, jak kouřit cigaretu, aby to mělo dvojnásobný nikotinový účinek. Na různých bienále jsem pak zahlédl pár jeho videoartů, ale jak už to na skupinových přehlídkách bývá, většinou není čas u něj strávit celou dobu, která je v případě Majewského děl stejná jako u celovečerního filmu. V Hradišti ale momentálně probíhá autorova retrospektiva, čili mu můžu splatit dluh. V případě Mlýnu a kříže se to dělalo snadno. Jde o vůbec nejpřístupnější režisérův snímek, protože jde vlastně o didaktickou pomůcku, jež má zájemcům objasnit pozadí vzniku malby Pietera Brueghela Nesení kříže z roku 1564. Kdo se loni dostal na vyprodanou Brueghelovu retrospektivu ve vídeňském Kunsthistorickém muzeu, viděl, že ačkoli tvoří přirozenou součást zdejší stálé expozice, stejně se před podivuhodným obrazem tvořila dlouhá fronta.

Majewski se k námětu postavil s erudicí kunsthistorika a talentem básníka, jímž mimochodem také je. Divák s ním v digitální rekonstrukci doslova vstupuje do obrazu, postupně poznává jednotlivé postavy a příběhy, které mohly prožít. Jednou z nich je i sám Brueghel, který scénu Kristova utrpení přenesl do svých současných Flander. Je to obohacující film a určitě nejen pro milovníky umění. Ostatně původně se měl promítat jen ve čtyřech světových galeriích (jestli se nepletu, Kunsthistorické muzeum bylo jednou z nich). Jenže pak ho uviděl Robert Redford, vzal ho na festival Sundance a následně putoval do distribuce osmasedmdesáti států po celém světě.

Zajímavý osud měl i Majewského další film, který se na filmovce promítal v úterý. Když autora v roce 2006 oslovilo newyorské MoMA, že by mu rádo uspořádalo retrospektivu, byl jejím kurátorem požádán, zda by nemohl při této příležitosti v muzeu promítnout i něco úplně nového. Majewski měl zrovna roztočenou sérii krátkých videoartů, v nichž skládal poklonu svým milovaným surrealistům. Třiatřicet vizuálně i obsahově značně bizarních výjevů (dojde zde na porod říčního kamene, večeření z psí misky nebo ukřižování v rámci sexuální předehry) nechtěl slepovat v jeden celek. Proto je v MoMA promítal ve třiatřiceti prostorech, jimiž se dalo volně procházet a návštěvník - jak Majewski před projekcí zdůraznil – si tak vytvářel vlastní naraci snímku, jejž autor pojmenoval Skleněné rty. Do současné klasické celovečerní podoby ho předělal o rok později pro účely Benátského bienále. Název filmu odkazuje k faktu, že hlavní hrdina v podobě básníka za celou dobu neřekne ani slovo, jen skřípe zuby.

Čímž by se mohl inspirovat Antonín Staněk, který ve středu ranní tiskovou konferencí ukončil své roční působení ve funkci ministra kultury. Jak je jeho zvykem, dlouhé minuty sám sebe vychvaloval, aby nakonec prohlásil, že „nejkrásnější je, když se vám práce stane koníčkem“. Přejme tedy panu Staňkovi, ať si pro sebe zase najde něco pěkného - ale ať je to proboha tentokrát někde, kde si kvůli němu nebudeme muset spolu s Milanem Lasicou znovu říkat: Utekajme, už ide!

Tady jsou mé tipy pro dnešní den:

15:00 – Ostrým nožem (Klub kultury 1)

15:30 – Loverboy (Sportovní hala)

17:30 – Staříci (Klub kultury 1)

19:00 – Tady Havel, slyšíte mě? (Respekt stan)

20:30 – Papírový voják (Kino Hvězda)

21:30 – King Skate (Skate park u Sportovní haly)

22:00 – WWW (Klub Mír)

22:00 – Manželské etudy: Nová generace (Letní kino Masarykovo nám.)