Uherské Hradiště nabídlo cestu do festivalové fantazie

Uherskohradišťská kavárna: závěr

Tak máme letošní Letní filmovou školu za sebou. Nezbývá než se ohlédnout za samým závěrem.

Díky čtvrtečnímu koncertu kapely Mňágy a Žďorp mi stále vrtá hlavou, kam všechny věci plavou, proč je každá generace o trochu šťastnější než ta před ní, když stojíme oba ve frontě na štěstí (každý to zná, kdo se blbě narodí) a pár prázdných flašek o půl třetí na náměstí to nevzdalo, sedí a kecají dál, jé, to už si nevzpomínám. Sentiment stranou, bylo to krásné - a já upřímně doufám, že Petr Fiala se svými námořníky přestane hrát ne teď, až jindy, nejlíp na svatýho Dyndy.

Bez sentimentu se obešlo i páteční ranní promítání Pěti lupičů a staré dámy, od jehož premiéry uteklo už šedesát let. Snímek Alexandra Mackendricka je dodnes inspirativní především tím, jak elegantně se dokáže pohybovat v žánru kriminální komedie. Jestli máme hledat stopy majstrštyku Oldřicha Lipského jménem Čtyři vraždy stačí, drahoušku, pak právě u pěti lupičů. Takové filmy už se dneska netočí…

Což se dá od března bohužel říci i o celé filmografii Jana Němce, neboť další film po Vlkovi z Královských Vinohrad už nenatočí. Poslední snímek letos zemřelého režiséra mně osobně sednul jako mile insiderská mystifikace, u níž přitom i laik hned pozná, že se tady nic moc nezveličuje; že to všechno má vlastně dost reálné jádro. A poslední záběr, který ukazuje Němce při práci s jeho představitelem Jiřím Mádlem, je prostě čirá nádhera. Mádl před kamerou porcuje příborem pečeného pstruha a režisér ho diriguje slovy: „Tak, a teď ukroj ten ocas, sněz ho, co nebude dobrý, to vyplivni. To je vlastně smysl filmu.“

Jestli má nějaký smysl český film, pak Rodinný film Olma Omerzu ukazuje jaký. Rodinnému filmu jsem se dlouho vyhýbal, protože to byla poslední práce loni hodně předčasně zemřelé filmové architektky Ivy Němcové a já se bál, že to budu mít osobně hodně zkreslené. V Hradišti jsem si ale v sobotu ráno přivstal a musím říci, že je to (a vůbec ne jenom kvůli Ivě) fantastický film.

Zprvu pomalá ospalá atmosféra, která neustále graduje; ne kvůli  banálnímu filmařskému efektu, ale kvůli tomu, že velmi trefně ukazuje, jak to v takové jedné malé rodině funguje, když dojde k něčemu, co nikdo nečekal, ale co tak nějak tušil, že asi jednou přijde. Omerzu je obrovský talent a kdybych měl rozhodovat, kdo ze státního fondu dostane peníze, tak bych mu je dal klidně všechny (bylo by to pochopitelně nespravedlivé, ale výhodou je, že já o těch penězích nerozhoduju, tak co by). Jo a pes Otto by si zasloužil minimálně Českého lva za výkon v hlavní i vedlejší roli, když ne rovnou Oscara.

Sobota byla vůbec důstojnou rozlučkou s letošním ročníkem. Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa je dobrý dokument, který by měl mít jen nejmíň o půl hodiny méně. O oněch třicet minut, v nichž už to režisérka Olga Dabrowská s velebením Sklepa zachraňujícího svět přehání a přechází (snad nechtěně) k samožerství, které přitom není členům souboru vlastní. Mně snímek obhájily dvě věci: samozřejmě hlavně sám Sklep, a pak fakt, že Dabrowská hrála v Knoflíkářích takovou tu blondýnu, co se s ní David Černý zabije v autě; od té doby si v mých očích může dovolit prakticky cokoli.

Na závěr filmovky jsem zvolil Cestu do fantazie Hajao Mijazakiho. Jednak jsem ji doteď neviděl na velkém plátně, a hlavně je to snímek, který by klidně mohl mít naopak o půl hodinu i hodinu víc, a vůbec by to nevadilo. Kdo nevěří, v září jde znovu do naší kino-distribuce, tak se o tom může díky Asociaci českých filmových klubů přesvědčit.

O mém pohledu na letošní Letní filmovou školu se můžete dočíst ještě v novém tištěném Respektu, pak už vás s filmem zase na chvíli přestanu otravovat.  Za rok v Uherském Hradišti nashledanou!

Uherskohradišťská kavárna: středa

Když už na Letní filmové škole stojí Respekt stan, proč v něm také nevystoupit. S kolegyní Jindřiškou Bláhovou jsme si tu odpoledne povídali o minulosti i současnosti českého filmu a vzhledem k parnému počasí jsme byli především rádi, že nikdo z publika ani z nás dvou nezkolaboval. Diskuse se kupodivu nenesla v příliš skeptickém duchu, naopak jsme z paměti vytáhli několik snímků zdejší provenience, na něž bych se hned s nadšením podíval znova. Tedy kdyby tady nebyla taková konkurence - čili až po návratu. Tak jen pár typů: Nic proti ničemu Petra Marka, V žáru královské lásky Jana Němce, Rozkoš Jitky Rudolfové, z novinek Rodinný film Olma Omerzu (ten se mimochodem v Hradišti promítá v sobotu od půl deváté ráno).

A nyní k dosud největšímu zážitku letošního ročníku. Ve Hvězdě se promítala Žena na Měsíci Fritze Langa z roku 1929. Poslední Langův němý film trvá dvě a půl hodiny a německý hudebník KMET ho dokázal kytarovými plochami po celou dobu živě halit do tak hypnotické nálady, že to přes klimatizované vedro uteklo jako voda (jež podle snímku na Měsíci existuje stejně tak jako obrovské zásoby zlata).

Nás milovníky dobývání kosmu pochopitelně zaujalo viditelné angažování fyzika Hermanna Julia Obertha coby poradce. Raketový teoretik do filmu protlačil několik kousků, které se dříve v žádném snímku neobjevily: kolmý start rakety (nápadně připomínající pozdější V2), stav beztíže (řeší se zde roztomilými tramvajovými madly na zemi a na stropě), přetížení (astronauti trpí přivázáni k postelím), oddělení nosné rakety od lunárního modulu (dojde k němu po zvednutí páky jako od výhybky) a zejména klasický odpočet 10, 9, 8, 7… - který si prý Lang po konzultaci s Oberthem vymyslel pro zdůraznění dramatičnosti startu. Škoda, že v době světové premiéry do kin zrovna vtrhl zvuk, čili Langovy revoluční metody prakticky nikoho nezajímaly.

Dost lidí ale zajímala podvečerní projekce Fridy, kterou Julia Taymor natočila v roce 2002. Já jsem si z tehdy zhlédnutého filmu pamatoval víceméně jen úvodní scénu, při které Frida Kahlo málem zemře během autobusové havárie, a moment, kdy Diegovi Riverovi v Rockefellerově centru na Manhattanu rozbijí sbíječkami nástěnnou malbu s Vladimírem Iljičem.

S odstupem jsem se víc soustředil na ústřední vztah mezi Fridou a Diegem, který režisérka pojala jako oslavu lásky tak sebezničující, že by ji ani jeden z aktérů nevyměnil za nic na světě. Jak to Frida říká Diegovi ve slabší chvilce: „V životě mě potkaly dvě havárie: ten autobus a ty. Ta s tebou ale byla mnohem horší.“ Však taky spolu nakonec vydrželi pětadvacet let. A kdyby v pouhých sedmačtyřiceti nezemřela, s o jednadvacet let starším výtvarným kolegou by to nejspíš táhla ještě ty další tři roky, kterému ze života zbývaly.

Filmovce zbývají ještě čtyři dny, tak si na ni rychle vezměte volno.

Uherskohradišťská kavárna: úterý

Letní filmová škola se nám pomalu přehupuje za polovinu, což znamená, že ti, kdo tu ještě nejsou, by měli rychle sednout na vlak. Mimo jiné se tu totiž mohou dočkat několika zjištění.

Tak třeba že žánr mumblecore, jemuž je část přehlídky vyhrazená, není pro každého. Například pro mě. Úterní promítání snímku Hannah jde po schodech od Joe Swanberga z roku 2007 bylo předem avizováno jako událost, u níž je otázkou, zda se na konci v sále udrží stejný počet diváků jako na začátku. Neudržel. Dívat se na skupinu nezajímavých, nudných a fyzicky víceméně odpudivých lidí, která se hodinu a půl baví o ničem, je svým způsobem výzvou. Nicméně proč to dělat zrovna v Hradišti, kde je v tuto dobu spousta zajímavých, zábavných a fyzicky víceméně přitažlivých lidí? Tak jsem poprosil vedle sedící a spící slečnu, aby mě pustila ven.

Ale teď k tomu lepšímu, ba nejlepšímu. Němá sekce pokračovala projekcí Krásky z Marsu provázenou živou hudbou v podání kvarteta Safety First. Její nekonečné kytarové plochy skvostně seděly k nedokončenému, bezmála dvouhodinovému filmu Jakova Protazanova z roku 1924 - první sovětské sci-fi, která se rozhodla bolševickou revoluci dostat do meziplanetárního prostoru. Avantgardní kostýmy Marťanů s geniálně řešenou kubistickou sukní, souboj otroků trhajících si řetězy s armádou robotů likvidujících protivníky blikajícími baterkami, šibalská hrdinka Aelita, do níž by se zamiloval i nejzarputilejší budovatel. K tomu připočtěme rozluštění tajuplného kódu z vesmíru Anta Odeli Uta, za nímž se skrýval výrobce pneumatik, a vyjde nám jedna z největších událostí letošního ročníku.

Ten se mimochodem vyznačuje i barvitým hudebním programem. V úterý byl laděn do rudé a modré. Makovou zvolila písničkářka Katarzia, jež je sice menší než její kytara, hlasem však dokázala rozkývat i zvon sousedního jezuitského kostela.  Čemuž naslouchalo i duo Monikino Kino, jež vystupovalo po ní, laděno do modré a černé. A víte co je smutné? Že v Česku takhle dobré texty (mluvím o obou, respektive všech třech interpretech) uslyšíte jen ve slovenštině. No dobře, jsem trochu přísný, ale prostě mi to tak přišlo.

Slovensky se trochu mluvilo i v Respekt stanu, protože sem dorazil Milan Šimečka, aby spolu s Erikem Taberym a Silvií Lauder rozmlouvali o tom, co nás v budoucnu čeká. Jsou to kolegové, takže nebudu jejich výkonu pochlebovat, jen suše prozradím, že nás podle nich čekají rozhodně lepší věci, než obvykle čekáme. V této souvislosti ovšem musím vyslovit dlouho tajené přání: až si Milan vymění slovenské občanství za české, měl by kandidovat na prezidenta. Jako fakt. Byl by to trhák.

Trhákem jsme to taky všechno v úterý zakončili. Je zajímavé, že se stále najdou lidé, kteří komedii Zdeňka Podskalského z roku 1980 ještě neviděli. Anebo možná viděli, ale stejně se během ní dokážou i po letech smát tak, že jednotlivé výstupy doprovázejí potleskem na otevřené scéně. Přesně tak to v letním kině ve Smetanových sadech vypadalo. Co vám budu povídat, tleskal jsem i já. Takže jsme tak nějak všichni mohli konečně dokázat, „že tady netáboříme zbytečně“.

Uherskohradišťská kavárna: pondělí

Na kterém festivalu si v klidu zajdete na něco, co jste sice poprvé viděli už před hodně dávnými lety, a pak jste to viděli ještě mnohokrát, ale přesto máte právě teď a tady chuť to vidět znovu? No přece na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Pondělní projekce Mlčení jehňátek začínala už v devět ráno, což byl jistě netradiční, leč naprosto skvělý čas na to, aby si člověk snímek Jonathana Demmeho z roku 1991 vychutnal v ideální, ničím nezatížené a nerozostřené náladě. Musím sice říct, že jsem byl před čtvrtstoletím o dost vyklepanější než teď. Byť jsem tehdy film neviděl na velkém plátně, ale na VHS nevalné kvality neznámého původu na stejně nevalné a původem neznámé televizi. Co ovšem přetrvalo, jsou neztenčené sympatie pro (spolu s velící důstojnicí Ripley) největší ženskou hrdinku mého dospívání. Totiž agentku FBI Clarice Starling, respektive Jodie Foster, která ji zahrála líp, než by to Clarice zvládla sama; kdyby tedy v reálném světě existovala.

Scéna, v níž nastoupí do výtahu ve zpocených teplácích mezi FBI-kravaťáky, mi sugestivně připomněla ty milé staré časy, kdy člověk věřil, že se může na policii spolehnout, a kdy objevil, že policistka může svou klidnou rozvahou působit ještě víc sexy než Zora Jandová v kriminálce Mravenci nesou smrt. Taky to pak Clarice pěkně zostra Buffalo Billovi ukázala za nás za všechny; respektive za vás za všechny, milé dámy.

Co se tak dívám na Wikipedii, proton je subatomární částice s kladným elementárním elektrickým nábojem, jejíž rozpad nebyl dosud pozorován. Soubor Vosto5 ovšem v Hradišti předvedl, že je to hypoteticky možné. To je totiž na filmové škole rovněž sympatické: když už je divák přesycen filmy, může si od nich odpočinout v Divadelním stanu. V pondělí v něm Vosto5 předvedla svou čerstvou hru Proton!!! - k čemuž si pozvala hostujícího Petra Marka. Inscenace je totiž pojata jako jevištní rozhlasová reportáž, s čímž má Marek díky Radiu Ivo bohaté zkušenosti; ostatně v Protonu!!! si na dálku opět popovídal i s Johanou Švarcovou, s níž Radio Ivo připravuje.

Nová hra vypráví o Markově cestě do Ostravy, kam vyráží pro Český rozhlas zdokumentovat osudy rozpadlé kapely Proton, jejíž slávě v šedesátých letech zamezila sovětská invaze. Humor představení v režii Ondřeje Cihláře je skvostný, leč nepřenosný. O čemž svědčí i poznámka, kterou jsem si během večera zaznamenal: „Jíl by si zasloužil vlastní díl.“ Ano, takhle to moc vtipně nezní, leč tím se nenechte odradit. Až v září bude Vosto5 znovu hrát Proton!!! třeba v holešovických Jatkách78, běžte na něj. Uvidíte nejen Marii Rottrovou, ale i bájné obyvatele ostravského metra.

Uherskohradišťská kavárna: neděle

Jednou z nejpříjemnějších specialit Letní filmové školy jsou tradiční odpolední projekce němých filmů v kině Hvězda doprovázené živou hudbou. I ta nejklasičtější klasika v téhle podobě nabývá nečekaných nových tvarů. Taková Metropolis Fritze Langa, k níž tu před sedmi lety hráli Midi Lidi, patří k mým vůbec nejsilnějším zážitkům v životě, co se kina týče. Letos jsem se těšil na Kittchena, na kterého vyšla Cesta na Mars dánského režiséra Holgera-Madsena.

Snímek z roku 1918 je pozoruhodný svým pacifistickým poselstvím daným koncem první světové války. Dobrodruh Avanti Planetaros se rozhodne odletět čímsi mezi vzducholodí a dvouplošníkem na Mars, kupodivu v ocelově plátěném stroji přežije proklamovanou rychlost 12 tisíc kilometrů v hodině a když po půl roce dorazí s posádkou na Mars, uvítá ty překvapené dobré muže v kožených kabátech a kalhotách na rudé planetě dav dívek a starších mužů ve slovansky působících róbách obklopený vlahými luhy a háji, říčkami a břízkami.

Posádku ovšem nejvíc šokuje, že Marťané nejedí nic jiného než ovoce, pročež jim ukážou, jak chutnají konzervy a víno. Když Marťané kroutí hlavami, jak mohou pozemšťané jíst mrtvá zvířata, letci vzduchoprázdnem jim vysvětlí, že zvířata za tímto účelem musí zabít a raději jim to názorně předvedou střelbou na ledabyle letící husu. Následně dojde k nepěkné potyčce, pozemšťané jsou málem zlynčováni, naštěstí podstoupí veřejné pokání a posléze odletí zpátky na Zem šířit marťanské dobro. V tuto chvíli už jsem ovšem v kinosále nebyl přítomen, čili nevím, zda se jim to na modré planetě podařilo.

Kittchen alias Jakub König si totiž vybral jednu ze svých slabších chvilek a hudební doprovod pojal nikoli k podtržení kvalit filmu, nýbrž k jeho veřejnému ponižování. Že mu bylo celkem jedno, co se na plátně odehrává, a hrál své tklivé písničky nehledě na děj, zas tak nevadilo. Ale že snímek po celou dobu komentoval, předem upozorňoval, co se v něm bude dít („slabinou tohohle filmu je, že se v něm hodně schůzuje, následujících dvacet minut se s tím smiřte“) a do toho ještě nesmyslně četl titulky, které všichni v sále viděli hned vedle něj, to už byla silnější káva. Mimochodem, v Hradišti doporučuji tu z Kafekáry, co je zaparkovaná hned vedle Hvězdy. U filmu se má každopádně mlčet, zvlášť u němého.

A ještě k retrospektivě Ivana Passera. Bankéře z roku 1977 prý dobová americká kritika ztrhala, koprodukční Britové, díky nimž ve filmu dostal hlavní roli Michael Caine, byli shovívavější. Uherskohradišťské publikum bylo v roce 2016 nadšené mě nevyjímaje. Komedie o partičce spekulantů, kteří se v Iránu dostanou ke stříbrnému dolu a nakonec i k Cybille Shepherd (taková ta, co později hrála s Brucem Willisem v Moonlightingu), je fantastickým mixem americké crazy komedie, britského suchého humoru a české ironie. Zajímalo by mě, nakolik zahraniční publikum rozumělo těm pár místům, kam Passer svůj humor propašoval: „Debbie Luckman.“ - „Těší mě, to je krásné jméno.“ - „Deborah?“ - „Ne, Luckman“. Hradišťané i přespolní každopádně svému Passerovi zatím rozumí dokonale.

Uherskohradišťská kavárna: sobota

V Hradišti o víkendu zásadně přibylo lidí i zážitků a rapidně ubylo zásob kyselice. Jedním z hlavních taháků je již zmíněná retrospektiva Ivana Passera, která v sobotu pokračovala promítáním snímku Zrozen k vítěství. Na ČSFD má film z roku 1971 pro mě dost nepochopitelných 67 procent, nepochopitelných protože pouhých.

Dílo spadá do vlny tehdejší americké kontrakulturní produkce, což se projevuje markantním zdůrazňováním zcela protichůdné podoby New Yorku, než na jakou jsme do té doby byli od Hollywoodu zvyklí. Typově hlavní hrdina JJ v podání George Segala odpovídá mnohem známějšímu Riccovi, kterého o dva roky dříve proslavil Dustin Hoffman v Půlnočním kovbojovi. JJ je sice o něco šarmantnější, zato má o dost větší oplétačky se zákonem a hlavně s drogami, jež ho přivedou na totální zcestí.

Čili se dalo promítání brát i jako součást občanské výchovy mládeže, jež se do Hradiště sjíždí z celé republiky. Nefetujte, děti, není to zdravé a nebudete pak mít v New Yorku (který se dal od sedmdesátých let zase pěkně dohromady) ani na nájem. JJ k této problematice výmluvně praví: „Nejsem závislák. Jen jsem si na to zvyknul.“ A to se dá vztáhnout i na přehlídku Passerova díla, jež se v Americe zastavilo na počtu patnácti natočených celovečerních filmech; v Hradišti jich je k vidění hned sedm.

Úplně jiný pohled na New York nabídnul film Frances Ha od Noaha Baumbacha. I když i tady se hodně řešilo nájemné: ono když jste tanečnice na volné noze a máte platit ve sdíleném bytu 950 dolarů měsíčně, tak vám ani nic jiného než řešit nájemné nezbývá a nemusíte ani fetovat.

Tahle konverzačka zase spadá do nezávislého žánru mumble core, což jsou nejen podle Pavla Sladkého, jenž snímek uváděl, filmy, v nichž se hodně a upřímně povídá, aniž to v dialozích šustí papírem. U příběhu o až patologickém kamarádství dvou čerstvě dospělých žen jsem si opět říkal, proč nikdo nic takhle „jednoduchého“ nedokáže natočit i u nás, vždyť by se to klidně mohlo odehrávat v Michli nebo na Proseku a stálo by to pár korun (místo do Paříže by se na svůj marný výlet Frances projela třeba do Berouna).

Odpověď je nasnadě, protože to právě vůbec „jednoduché“ není. Každopádně já takhle dobrou komedii - na které vlastně není nic vtipného, neboť jde víceméně o suchý záznam reality (a právě proto je to tak vtipné) - už dlouho neviděl.

Suchým záznamem reality se podle dosavadních ohlasů má vyznačovat i Saulův syn, kterému jsem se proto dlouho vyhýbal, neboť jsem citlivka. Snad to ode mě nebude znít chucpe, nicméně z filmu jsem předčasně neodešel kvůli jeho proklamované syrovosti, s níž divákovi László Nemes předkládá výjevy z Osvětimi. Ale proto, že mi nesedělo, jak si režisér vychutnává možnost dívat se na holokaust očima jakéhosi hráče v počítačové hře, kde na vás místo zombíků vyskakují příslušníci jednotek SS.

Vím, že právě tenhle efekt většinu diváků omračuje a zpřítomňuje jim vyhlazovací mašinérii tak intenzivně, že snímek (a hlavně zobrazované události) nikdy nedostanou z hlavy. Na mě to fungovalo úplně opačně. Upřímně řečeno, Démanty noci Jana Němce se mi pod kůži v tomto ohledu dostaly mnohem víc. Že bych si v Hradišti v pátek zašel do Respekt stanu na večírek k poslednímu Němcovu filmu Vlk z Královských Vinohrad?

Uherskohradišťská kavárna: pátek

Takže v pátek to zase znovu začalo. Už po dvaačtyřicáté. Letní filmová škola v Uherském Hradišti program zahájila neokázale, žádné ohňostroje, žádní akrobaté, žádný Libor Bouček, natož Marek Eben. Za dvacet minut to bylo v kině Hvězda hotové včetně předání Výroční ceny AČFK Ivanovi Passerovi. Ta neokázalost založená na jedné krátké pantomimické scénce s filmovými výjevy byla milá. Passer dostal cenu ve tvaru točené zmrzliny a prohlásil, že už v životě pár cen obdržel a většinou je ztratil. Tak prý uvidí, jak dopadne tahle. Kdo z diváků snad neznal jeho filmy, mohlo mu to od něj přijít až lehce nabubřelé. Jenže pak ceremoniál pokračoval puštěním Passerova Fádního odpoledne.

Passerův filmový debut z roku 1964 měl být původně součástí povídkového snímku Perličky na dně, na němž zuby poprvé ukázali aktéři československé nové vlny. Koneckonců i tenhle čtrnáctiminutový film začíná záběrem na Bohumila Hrabala, který se jako autor předlohy ke snímkům mihl ve všech povídkách coby herec. Jenže Passer byl nějak rychlý, ostatní ještě točili, zatímco jeho film se už samostatně dostal do distribuce. Znalce Vršovic potěší, že se příběh o infarktově závislém fanouškovi klubu Bohemians odehrává v reálném prostředí hospody kousek od klokanského Ďolíčku, znalce Franze Kafky pak fakt, že jedna ze štamgastek zpívajících zde tklivé staropražské písně byla milenkou autora Proměny – tak alespoň po projekci pravil Passer.

Režisér žijící od srpnové invaze v Americe toho divákům prozradil vůbec hodně. Očividně i jeho překvapilo, že následující projekci jeho jediného celovečerního filmu natočeného v Československu uzavřel několikaminutový aplaus, a to, prosím, vestoje. Když prý Intimní osvětlení z roku 1965 pouštěl na kontrolní projekci na Barrandově tehdejšímu řediteli a dvěma cenzorům, nikdo z nich se nesmál, natož aby po skončení tleskal. V Hradišti se čerstvě restaurované kopii tleskalo opravdu hodně, což Passera přimělo k vyprávění několika historek z natáčení.

Třeba jak všechny zúčastněné neherce nehledal na konkurzu, ale v ulicích. Vlastimilu Vlkovou hrající babičku našel v pražském parku, a když ji oslovil s nabídkou natáčet v Písku Intimní osvětlení, odvětila, že proč ne, když je vdova. Zdeňka Bezušku v hlavní roli houslisty Bambase potkal na chodbě hudební školy. A nezapomenutelnou roli úslužného lékárníka s ochrnutým malíčkem dostal Karel Uhlík prý i díky tomu, že v touze získat tuto příležitost nabídl Passerovi, že mu bude v následujících měsících odevzdávat polovinu důchodu.

Takže zpátky k té nabubřelosti: Passer ve svých filmech pracoval s tak nezaměnitelnou českou trapností, která se projevuje nejen tím, že se při obědě do úmoru hádáme, kdo si zaslouží kuřecí stehno víc než my, i když samozřejmě netoužíme po ničem jiném, než abychom ho snědli sami. Ale také tím, že tak nějak všechno trošku shazujeme a snižujeme, neboť taková už je povaha tohoto malého národa, který si ze sebe dokáže dělat legraci tak jemnou, že to občas nepoznají ani jeho ostatní příslušníci.

Ivan Passer bude mít v následujících dnech v Hradišti retrospektivu včetně svých v Česku méně známých amerických filmů, cinefilové by tedy neměli s odjezdem na Moravu příliš váhat.