Politika, hnus, tanec, obyčejnost. Šest snímků z Cannes, jež stojí za pozornost

Nad absencí výrazných autorů a hvězd v soutěži letošního ročníku festivalu v Cannes se někteří pozastavovali už na začátku roku. O víkendu, kdy se v Cannes rozdávaly ceny, si ale na takovou výtku  nikdo nevzpomněl. Festival měl za sebou dvanáct dní, kdy o výrazné filmové i mimofilmové momenty nebyla nouze - včetně udílení trofejí, na němž si americký režisér Spike Lee převzal Velkou cenu za snímek BlacKkKlansman „jménem obyvatel Lidové republiky Brooklyn, New York“.

Zlatá palma směřovala do rukou japonského režiséra Hirokazu Koreedy, který ve stínu veškerých kontroverzí tiše zvítězil s „obyčejnou“ lidskostí a příběhem o tíze i radosti, kterou představuje rodina. Ať už je jakákoliv. Pro ty, kdo dění v Cannes uplynulé dva týdny nesledovali, shrnujeme nejvýraznější filmové momenty letošního festivalu podle světových médií (společenské jako ženský protest nebo kontroverze kolem Netflixu vynecháváme).

Spike Lee rozhodně patřil k režisérům, kteří k sobě přitahovali nejvíc pozornosti a kteří svůj film i přítomnost na Riviéře pojali jako politický happening. Jeho satiru na rasismus v americké společnosti pojednávající o černošském policistovi, který se úspěšně infiltruje do Ku Klux Klanu, označil server Indie Wire za „naštvaný a obrovsky zábavný“ film.

V narážce na politiku prezidenta Donalda Trumpa, který vyjadřuje sympatie k neonacistům, pak server dodal, že „nemohl být lépe načasovaný“.  Lee v rozhovorech vyzýval, aby se svět probral a přestal být slepý vůči tomu, co se ve Spojených státech děje. Jen pro pořádek, Lee nicméně není první, kdo přišel s vtipem o černém členovi KKK. O dost jej předběhl komik Dave Chapelle se svým geniálním skečem Clayton Bigsby: The Black White Supremacist.

Naopak snad hůře už podle reakcí většiny médií a masového odchodu znechucených diváků ze sálu nemohla být načasovaná novinka Larse von Trier The House that Jack Built. Éra MeToo nevytváří zrovna příznivé klima pro film, v němž podle The Times režisér znovu brutalizuje ženy a festival mu to toleruje, protože potřebuje své “zlobivé dítě“. A Playlist jej označil přímo za misogynský.

V hororovém (nebo komediálním, záleží na výkladu) thrilleru o sériovém vrahovi a jeho řádění během dvanácti let patří právě scéna uřezávání ženského prsu k těm, které vedly novinářky k prudkému odsouzení filmu - a kritika deníku The Guardian k verdiktu, že jde o filmové „utrpení plné hnusu a únavné hrůzy“. Von Trier, který se do Cannes vrátil po sedmi letech od nešťastné „nacistické“ tiskové konference, do své novinky dostal i scény jako tu, kdy titulní vrah v podání Matta Dillona zastřelí dvě děti a vraždu doprovodí flashbackem na scénu, kde dítě ucvakává kleštěmi nohu kačátku.

Charlie Angela z Al Jazeery, která patřila k těm, kdo opustili sál předčasně, poznamenala , že „střílení dětí není ani zábava, ani umění“. Na milost naopak vzal dánského režiséra jako jeden z mála Indie Wire, když jeho film vybral mezi jedenáct nejlepších snímků festivalu. „Pro některé byl film příliš okatě urážlivý na to, aby se mu vážně věnovali. Ale ve skutečnosti von Trier natočil fascinující alegorii na svůj vlastní tvůrčí proces,” napsal Indie Wire, „je to film znepokojivý, sadistický a morálně pochybný – ale to všechno z něj dělá jedno z nejlepších von Trierových děl.“ Organizátoři jej nicméně do soutěže nepustili a byl uveden v běžném programu.

V kontroverznosti von Trierovi alespoň chvíli  sekundoval francouzský režisér Gaspar Noé, který se většině diváků do paměti vryl scénou brutálního znásilnění ve filmu Irreversible a ejakulací v detailu a ve 3D ve snímku Láska. Do Cannes letos přivezl hypnotický, taneční a drogami poháněný Climax evokující LSD trip. Proslulá Noého akrobatická kamera se tentokrát zaměřila na rozkládající se komunitu. A kritici odpověděli na rozdíl od Triera povětšinou nadšeně.

The Film Stage psal o „zázračném návratu“ a přirovnal Noého k Lazarovi, který se uzdravil po ohyzdnosti jménem Láska a přivezl „perverzní a pohlcující oslavu tance“ a „fantasticky hloupé, ale esteticky okouzlující požitkářství“. Indie Wire, který Noému předpovídá řadu nových fanoušků, k tomu poznamenal: „Poté, co se až příliš filmů snaží záměrně lidi rozdělovat, je vzrušující pozorovat provokatéra, jak láká své publikum na chytlavý rytmus před tím, než jej zatáhne do pekla.“

https://www.youtube.com/watch?v=DQ3Dc3poDJQ

Pro svůj přístup k divákovi byl vyzdvihován i polský režisér Pawel Pawlikowski, který soutěžil s romancí Studená válka. Film o osudovém vztahu, který nesmazatelně poznamenala historie, konkrétně 50. léta v Polsku, podle magazínu Vox „slibuje, že bude své publikum brát vážně, a slib následně také do puntíku splní“.

Držitel Oscara za snímek Ida (2013) znovu snímá Studenou válku v černé a bílé a sleduje ústřední dvojici bez zkratek od začátku jejich vztahu až do jeho konce. „Někdy se zdá…, že je Pawlikowského kamera fantasticky tekutá,“ komentoval film nadšeně ScreenDaily a vyzdvihoval i sofistikovanou režii. To zaregistrovala i hlavní porota, když filmu udělila právě cenu za režii.

Režií a vizuálem k sobě v Cannes přitáhl pozornost i režisér Pi Kan noirovým snímkem Cesta dlouhým dnem do noci, který sleduje návrat “ztraceného syna” do rodiště na jihozápadě Číny. V hodinách svého mrtvého otce najde fotografii tajemné ženy, po níž se vydá pátrat, ale která se během hledání neustále proměňuje. “Je to odvážná a vzácná režie. Jakkoliv délkou sto třicet minut film testuje divákovu trpělivost, zaslouží si pozornost i mimo Cannes,” píše v recenzi Hollywood Reporter.

Za vrchol deník označuje padesát minut trvající záběr, kterým režisér sleduje “svého osamělého hrdinu snovými ruinami provinčního města při hledání lásky”. Na virtuozitě se shodne s listem Variety, který nicméně tlumí cinefilské nadšení a píše o „filmu bez valné podstaty“, kdy je snímek s „abstraktními motivy jako paměť, čas a prostor šťavnatým náladovým kusem plným uměleckých odkazů a předvádivým technickým cvičením“. Kde ale Variety popisuje jen technické cvičení, Indie Wire naopak vidí „technologické a estetické zjevení festivalu“.

Nakonec byl největším zjevením pro porotu japonský snímek veterána Hirokazu Koreedy Shoplifters, který vypráví o „rodině“ zlodějíčků v supermarketu poskládanéz nutnosti a sdílející stísněný domov. „Film takové emocionální jemnosti a formální skromnosti, že nebudete připraveni, až vás svoji silou najednou odhodí stranou," vynesl verdikt deník Los Angeles Times. Cannes tak navzdory všemu humbuku vyhrál „nejtišší, nejmilejší a emocionálně nejtrvanlivější snímek v soutěži“.

https://www.youtube.com/watch?v=3zJ3_JZnH_Q

Všechny zmíněné filmy jsou koupené do české distribuce a měly by se tak objevit v českých kinech.