Seriál Volha: Je dobré ukázat, že v normalizaci se nežil jen zápas dobra se zlem

Nový seriál České televize Volha zasazený do období normalizace vzbudil silné reakce. Na příběhu oportunisty Standy Pekárka, který vozí kulturní elitu v Československé televizi, ukazuje totiž dobu, kterou si nemalá část populace na vlastní kůži pamatuje a která formovala to, jací jsme teď. Pětidílný seriál podle knihy Karla Hynie je dalším pokusem tuzemských tvůrců ukázat poslední dvě dekády komunistického režimu považované za temnou a stále neujasněnou kapitolu československých dějin. Jde na to přes amorálního hrdinu v  amorálním světě, který neřeší žádné dilema: jeho největší a jedinou starostí je mít se dobře. Pravidla ale nakonec obchází a systém využívají všichni. Obvyklé vykreslení dobra a zla tu neplatí; je to dobře, nebo špatně? Jak by se mělo o normalizaci vyprávět? A co má být vůbec smyslem takových pop-kulturních obrazů? Na tyto a další otázky odpovídají historička Veronika Pehe, novinář a publicista Michal Groman, historik Michal Stehlík a publicista Vít Schmarc.

Jak hodnotíte první díl seriálu Volha?

Vít Schmarc (VS): Radostně. Už dlouho jsem se u českého seriálu tak nebavil pokleslostí, která je výjimečně součástí designu, a ne jeho vedlejší nezáměrný produkt. Je to vulgární, jurodivé, neurvalé a v něčem nekomfortní. Trochu nepravděpodobná srážka Pout a Černých baronů poučená z krizového vývoje.

Veronika Pehe (VP): Volha vyobrazuje normalizaci podle jednoho ve veřejné sféře s ní nejsilněji asociovaných mýtů, tedy jako období morálního rozkladu. Vytváří morální krajinu naprosté deziluze, kdy systém, ve kterém postavy žijí, nemá žádnou legitimitu, a každý se jen snaží urvat nějaký osobní zisk či potěšení. Na rozdíl od dřívějších obrazů mi přijde poměrně zajímavé, že tu nikdo není sympatický. Nevidíme zde jasné dělení na hrdiny a padouchy, které bylo výrazným prvkem filmů jako Ve stínu, Hořící keř či Fair Play a objevovalo se v méně vyhrocených konturách, ale přece jen i v dřívějších komediích typu Pelíšky či Občanský průkaz, kde se hrdinové vždy proti režimu vymezují a komunisté jsou zlí, případně přihlouplí. Ve Volze jsou ale všechny postavy v něčem odporné – i produkční, kameraman a režisérka z ČST sice deklarují, že nebyli nikdy ve straně, ale to z nich nečiní zvlášť sympatické či morální charaktery. A stejně jako ostatní se podílí na různém obcházení pravidel a těžení ze systému. V tomto kontextu všeobecně pokřivených charakterů působí karikaturně zejména postava „uvědomělého“ redaktora, který má svou angažovanost (asi?) myslet vážně.

 Michal Stehlík (MS): Postavit negativního hrdinu do centra a odvíjet od něho dějiny instituce Československé televize je poměrně zajímavá volba. Pozitivní je, že to není mramorizace osudů ani dichotomie StB versus perzekuce disentu. Na jednu stranu je to seriál plný paruk a retro dekorací, na druhou plný negativních přístupů a reakcí postav. Prospěchářství. V prvním díle pro mě bylo také naprostým šokem, jak expresivně bylo pojaté velké téma potratových komisí, které se promlčelo i v rodinách. Volha ukázala i dotažení na operační sál. Byla to strašlivá, ne bizarní scéna. Ale jinak je to po první dílu pro mě spíš bizarní obrázek chlast-sexualita-promiskuita. Neodklopili jsme ještě pokličku, abychom se podívali přesněji na osobní strategie člověka, který není tak či onak elita. Který funguje instinktivně, pudově, fotbalem, pivem. Kde je jeho hranice vyjednávání a cenzury.

Martin Groman (MG): Viděl jsem právě než první díl, takže na hodnocení si netroufám. O to víc mne zaskočila rychlost hodnocení, které se rozbujelo v toxickém a hektickém prostředí sociálních sítí. Ty názory šly ven hrozně rychle a byly nekompromisní. Od „je to to nejlepší, co tu o normalizaci máme“ až po klasické „takhle to nebylo, já to pamatuju jinak“. Bude muset přijít hodnocení střízlivější, jinak se to zase rozštěpí na boj jedné paměti proti jiné paměti a nehneme se. Ale střízlivost vyžaduje také otevřenost myšlení. 

Jaké jsou nejběžnější či nejvíce zavedené představy nebo mýty o normalizaci ve veřejném diskurzu?

MG: Zásadně se tu podle mne střetávají dlouhodobě dvě pojetí normalizace. Souboj zlý režim a jeho komičtí nebo vypočítaví představitelé všech úrovní na jedné straně a oběti či odpůrci na straně druhé. V zásadě dobro versus zlo. A druhé pojetí jakéhosi klubka, kde většina není ani padouch ani hrdina, ale ona tzv. šedá zóna, která hledá různé životní, profesní, politické, etické a všemožné další strategie, jak žít. Nikoli přežít, protože přežití předpokládá, že se něco přežije, a pak to už zase půjde dobře. Ale to je právě podle mne nepochopení normalizace: její zdánlivá nehybnost budila ve své době zdání, že to je trvalé. A to z onoho veřejného diskurzu poněkud vymizelo. Ale tehdy to byla součást hry. 

VS: Nedokážu se v té schizofrenii příliš zorientovat. Na jednu stranu tu máme rozšířené přesvědčení o prolhanosti, falešnosti systému. Zároveň ale jeho vlastní druhojakostní fantazie stále tvoří pevnou součást programového schématu televize. Nejspíš se to dá vnímat tak, že zatímco politický systém je obecně vnímám jako zkažený a nemorální, je tu i jakási normalizační lidová idyla ryzího češství, které máme rádi dodnes. To se táhne od vzývání Vesničky mé střediskové až po fetišizaci Chalupářů. Takže jo, politicky to byla poněkud s*ačka, ale my Češi na ně uměli vyzrát a udělat si svou pohodu s pivečkem ze sedmého schodu a vesnickými šprťouchlaty. Pomáhá nám to vést demarkační linii mezi dobrem a zlem a vnímat sami sebe jako statisty v politickém divadle řízeném stranou.

VP: Bavíme-li se o mýtech, které lidé o normalizaci sdílejí, jsou tři hlavní: bezčasí, doba pokřivené morálky a nenáročná pracovní morálka – takové to, že se dá v pracovní době zařídit hodně soukromých věcí. Ale tohle je spíš nějaký mediální obraz, který nemusí nutně souviset s tím, co si myslí různé skupiny lidí.

Jak by se mělo o normalizaci točit a proč?

VS: Protože jsme jí nezpracovali a do teď se ani neshodneme, jestli ji vůbec zpracovat máme. Nebo jestli stačí všechno onálepkovat plusy a mínusy a zařadit do kartoték. A jak? S tím si nevím rady. Ale třeba Rumuni to dokázali. Vyvážili tvrdý realismus a morální nejednoznačnost. Doporučuju třeba film Metronom.

VP: Nemyslím si, že je zde nějaká jedna „správná“ formule. Různorodost obrazů normalizace – ať už je jejich umělecká hodnota jakákoliv – vnímám v zásadě jako pozitivum. Z hlediska zprostředkovávání obecného sdíleného povědomí o naší minulosti skrze popkulturu – čili to, co nazýváme kulturní pamětí – není dobrým scénářem, pokud ustrneme v jednom výkladu minulosti. Konfrontace různých typů příběhu nutí diváky porovnávat různé pohledy na minulost a přemýšlet o nich.

MS: Normalizace má jeden zásadní problém. Komunismus skončí, ale zároveň pokračuje, společnost se nevyměnila v 90. letech. Žila dál s návyky a návaznostmi, s nevyměněnými elitami. Nenastal jasný střih. Tisíce lidí byly vystaveny přímé represi a pak je tu masa lidí, miliony, kteří chodili do fabriky, dostali panelákový byt, bylo jim třicet, byli konformní, měli tři děti. A mluvit kriticky o normalizaci znamená říkat výrazné části společnosti, že žila špatně.  Zároveň vznikl po roce 1989 dojem, že jsme hned na Západě, a přitom jsme nebyli.  Zajímavé srovnání se nabízí v přístupu k posledním dvěma dekádám socialismu při pohledu k sousedům. U Poláků sahají do státu, církve, ke konfrontacím náboženského konzervativismu a komunismu, které jsou nakonec o lidských vlastnostech rozhodování a o tom, kde je hranice konzervativního Poláka a hnusného režimu. Němci své dějiny zpracovávají rozmanitě a z různých stran, s dávkou historického sebevědomí, které nám chybí. Naše situace je specifická mírou konformity – raději se moc nepouštět do sebezpytných akcí. Funguje tu jakýsi mentální přenos z minulosti, kdy se nám buď něco nepovedlo, nebo to nevyšlo, tak proč se pouštět do věcí, které bolí? Pohádáme se, jestli byla ta doba čistá represe, nebo ne, ale dál nejdeme. Na druhou stranu to nemusí být nutně špatně – Poláci jsou všichni hrdinové na koních, což taky není pravda.

Je nějaký příklad, kdy vám přijde, že byla normalizace ukázána dobře?

VS: Slušně si s ní poradila Pouta Radima Špačka, protože se nebála postavit do čela antihrdinu a vystihnout marasmus, jehož součástí byli i ti, kteří mu vzdorovali.

VP: Jelikož se zobrazováním minulosti zabývám odborně, v každém díle najdu něco zajímavého a asi k této otázce nedokážu přistupovat takto normativně. Mně se třeba celkově líbil seriál Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka České století, protože aktivně a místy i provokativně boural určité zažité představy a mýty o československých dějinách včetně normalizace, ale jsem si vědoma, že to bylo dílo trochu pro fajnšmekry, kteří se v tématu orientují, a asi nemělo šanci oslovit široké publikum.

MS: Zajímavá jsou do psychologie posunutá Pouta. Vůbec pohledy do života StB - do toho, co se dělo předtím, než začali někoho vyslýchat, do toho, jak takoví lidé žili - tu chybí. Jinak k normalizaci zkusili přistoupit i autoři Českého století v díle o Chartě 77, který zároveň nebyl jen o Chartě, Je to jen rock’n’roll.

Proměňují se politické nebo společenské události 70. a 80. let víceméně v kolorit a novými dějinami se stávají dějiny osobní? Mikrohistorie každodennosti, strasti a radosti bytí…

MG: Tak tomu bylo vždycky, velké dějiny a dějiny každodennosti stály vždy vedle sebe, ovlivňovaly se a vždy je někdo zkoumal. Přirozeně po etapě vyzdvihovaní velkých dějin, represe spojené s režimem a velkých osudů navázaných právě na represi přichází doba důrazu na vnitřní dění v režimu, nikoli jen to velké na povrchu politiky, ale i každodenní uvnitř společnosti jako takové. Jdeme více do hloubky a to je dobře. Komické na tom je, když se ta či ona skupina vypravěčů moderních dějin tváří, že jen její pojetí je správné a jediné možné a že poskytuje výpověď o celku. Ale spíše než skupiny nebo proudy jsou za tím jednotlivci. 

VS: To je dlouhodobý trend. Normalizace jako ostalgická kulisa, která rámuje útěšné komorní mikropříběhy. Utvrzují nás v tom, že ať „ti nahoře“ jakkoli blouznili, slušný člověk měl to svoje a mohl si žít celkem poklidně. Je to takový model „útěku na chalupy 2.0“. Akorát tyhle chalupy mají wi-fi.

VP: To si nemyslím. Naopak, česká média kulturní paměti jsou plná takových „malých příběhů“ a chybí nám obrazy těch velkých. Čeští tvůrci se celkově vyhýbají látkám, které by zobrazovaly velké historické milníky. I normalizace měla své „velké dějiny“. Dosud nemáme populární obrazy, které by přesvědčivě zachytily třeba masové posrpnové stranické čistky, proces s Plastic People of the Universe, vznik Charty 77, smrt Jana Patočky, zrození řady nezávislých iniciativ v druhé polovině 80. let. A konec konců ani sametovou revoluci. Některé z nich se v některých dílech mihly, některá díla se o to pokoušela a zcela zapadla. Když se třeba někdo ze zahraničí zeptá, můžete doporučit film nebo seriál o sametové revoluci, není na co odkazovat.

Co má vůbec být smyslem pop-kulturních vyprávění o nedávno žité komunistické minulosti?

MG: Zabývám se moderní historií, nikoli jejím filmovým či televizním zobrazováním, i když samozřejmě filmové obrazy minulosti hrají roli a musí se brát v potaz. Kafka prý kdysi napsal, že spisovatel rozebírá cihly domu skutečnosti, aby z nich pak složil dům jiný, dům svého románu. Takže to, jak si své domy vystaví autoři takových obrazů, je jejich zodpovědnost - a výpověď často právě o nich, a nikoli o minulé skutečnosti. Toto by se mělo mnohem více akcentovat, abychom stále nevedli v důsledku nesmyslnou debatu o tom, jestli ten či onen filmový obraz pravdivě odpovídá nějaké poznatelné historické skutečnosti, jestli to tak doopravdy bylo, jak se často píše. U fiktivního vyprávění autora stavíme mnohem více do popředí než u vyprávění nefiktivního - a myslím, že to není dostačující.

Mnohdy je za smysl takových vyprávění považováno připomínání – minulosti, velkých či odpudivých dějů nebo osudů, jakési poučení z nich, či dokonce varování. Myslím, že to je přehnaný nárok. Smysl bych mnohem raději viděl v přiznání si jisté nejednoznačnosti. Když pochopíme, že kromě souboje dobra a zla tu bylo i žití bez účasti na tomhle souboji, že dokonce převažovalo, ale zároveň hrálo roli v tom, jak dlouhý ten souboj bude a pro koho jak dopadne, bude to mnohem blíže tehdejší realitě. Velké téma, a to ve Volze také vlastně je, aspoň v prvním díle, byl konzum. Ten nepřichází až s možnostmi svobodného světa po roce 1989, ale dávno před ním. Společnost normalizace je do velké míry společnost konzumní, mnohem konzumnější než předchozí dekády, tento vklad si do nové etapy přinesla z té předchozí.

VS: Už se opakuju, ale nejlíp to napsal Vladimír Macura – vnímat historii jako skalpel obrácený k vlastnímu tělu. Pomůže nám to pochopit, kým jsme byli a co jsme teď.

VP: Čím více se v čase posouváme od určitých historických událostí, tím více nabývá kulturní paměť na významu. Pro generaci dnešních školáků je normalizace obdobím, které znají maximálně z vyprávění svých prarodičů. V situaci, kdy ústní předávání paměti slábne, jsou popkulturní obrazy čím dál důležitější pro vytváření sdílených představ o minulosti. Reprezentace jsou důležitou součástí toho, jak si tříbíme ustálené příběhy o tom, jak jsme se dostali tam, kde dnes jsme. V případě normalizace si tyto příběhy teprve sedají, je zde ještě velký prostor pro různé interpretace. Za několik desetiletí už se nám ale výklad normalizace bude zdát jednoznačný – stejně jako sdílíme zcela jasné základní kontury například příběhu druhé světové války. I proto je teď důležité o normalizaci vyprávět.

Víme si s normalizací rady?

MG: Do velké míry nevíme, ale zase bych v tom neviděl problém. Je to blízká minulost - a to nese dva momenty. Jednak střet historie se stále živou pamětí. Historici popisují, jak co proběhlo, a pamětníci do toho vstupují se svými prožitky stejného okamžiku a ty výklady se mohou lišit a liší. Něco nějak bylo a někdo si to nějak pamatuje. Problém nastává, když je historik nebo badatel v moderních dějinách zároveň pamětník a chce tyto dvě roviny propojit, aby vznikl ucelený a jediný přípustný výklad. A za druhé, není to nové. Podívejte se, jak první republika ve veřejném diskurzu pojímala monarchii: jako zlo, kterého jsme se zbavili, které jsme přemohli, proti kterému se musíme stále ještě bránit, aby se nevrátilo. No a podívejte se, jak se o monarchii píše dnes, když je pamětnická perspektiva uzavřena. Není vystrnaděna z dějin, naopak se s ní pracuje, pokud zanechala psané a další prameny, ale už nefunguje jako živá entita, která by se ozývala a vnášela by do hry osobní perspektivu. S normalizací nás to podle mne čeká také. 

VS: Víme, jen si nejsem úplně jistý, zda výše popsaný mechanismus vede k nějakému hlubšímu pochopení, v čem normalizace dlouhodobě udržovala jakousi tichou dohodu mezi těmi u moci a těmi, pro které bylo pohodlné vnímat se jako bezmocní.

VP: To záleží, na jakou rovinu se podíváme. Domnívám se, že v odborné debatě vzniklo v posledních dejme tomu deseti patnácti letech mnoho kvalitních a podnětných příspěvků k dějinám tohoto období. Věčným problémem je ovšem zprostředkování této nuancované debaty veřejnosti. A nelze to úplně očekávat od populární kultury.

Volha má další tři díly – jaký vývoj nebo témata by vás v nich potěšily?

MG: Je dost zjevné, že pro hlavní figuru bude jistým vrcholem příběhu, až bude vozit Gotta, a myslím, že po tomto momentu se to hodně sveze i ve veřejné debatě. Ale snad to nebude jenom toto. Co by mne osobně potěšilo, říct neumím, protože od toho nic takového nečekám. Co se stane, je věcí autorů; a  jak moc se také odkloní od literární předlohy. Pokud by se jí drželi, je jasné, kam se to bude ubírat a jak to dopadne. 

VP: Jsem poměrně dost zvědavá, jak se vypořádá s nástupem disentu a také s tématem anticharty, kterou odpudivé postavy v seriálu budou jistě bez skrupulí podepisovat. Jako někdo, kdo se zajímá o dějiny popkultury, jsem zvědavá, zda seriál o Československé televizi bude aktivně reflektovat největší „hity“ této instituce, čili dietlovské seriály a jejich význam pro celé normalizační klima.

MS: Pozitivní je, že seriál ukazuje, že hrdinové nemusí být jen intelektuálové, ale že existovaly i neelitní dějiny a že se dá na normalizaci dívat i jinak než Charta 77 a Gustáv Husák. Bude zajímavé sledovat, jestli se bude víc věnovat právě osobním strategiím vyjednávání lidí z tzv. šedé zóny. Zapomíná se třeba, že 80. léta charakterizoval brutální individualismus, který byl v naprostém rozporu s tím, jak kolektivisticky se tvářil režim. Každé podobné dílo je ale nakonec ne o době samotné, ale o tom, co si autoři myslí, že si máme odnést. Tady proběhneme hnusem normalizace.

VS: Potěšilo by mě, kdyby si udržela úroveň pilotu a zůstala podobně ostrá a přímočará. A chci vidět Goťáka, voe.