Schizofrenní lvi skončili dobrou zprávou pro český film
Vítězné Kobry a užovky ukázaly, že je možné natočit silný autorský žánrový snímek, a navíc drama ze současnosti bez pitvoření a figurkaření
Problém s identitou měl Český lev už léta. Za éry Petra Vachlera kritici upozorňovali na přílišnou estrádnost ode zdi ke zdi, kterou spojovali s excentrickou figurou muže, jenž ceny v roce 1993 založil. A ty prokleté vegetariánské rauty. Proti Vachlerovi se stále intenzivněji stavěla i sama Akademie, jež ceny udílí. Vachler podle ní „národní“ ceny bral jako one-man show, v jeho rukách se soustředila přílišná kontrola a nevedl je dostatečně důstojně. Nakonec kritika zevnitř vyústila v roztržku, ve Vachlerův odchod z čela Akademie a ohlašovanou novou éru od roku 2014.
Problém s identitou ale pokračoval. Dva uplynulé ročníky hledali organizátoři ideální, důstojnou podobu večera. Poté, co první ročník připomínal náladou seanci z krematoria, měla druhý oživit moderátorka Lucie Výborná a spojení kultury s medicínou. Letošní předávání víceméně pokračovalo v loňském modelu – jen lékaře na podiu vystřídali vědci, jejichž profese byla navázána na konkrétní kategorie. Mohlo by se zdát, že Lvi našli svůj – jakkoliv rozpačitý – formát. Krize identity tím ovšem nekončí. Naopak. Prohloubily ji nově zavedené televizní kategorie.
Problém nominací
Letošní předávání Českých lvů jde nejlépe popsat jako schizofrenické. Mezi filmové ceny organizátoři vsunuli tři nové televizní kategorie, a jednu navíc za audiovizuální počin. Po vyhlášení cen za zvuk a hudbu z kraje večera – obě bral mysteriózní debut Schmitke – následovala televizní vsuvka, u níž bylo až příliš cítit, jak málokoho zajímá a narušuje rytmus. Hlavně osm a devět nominací v kategorii Nejlepší dokumentární televizní film nebo seriál (vítěz Filmová lázeň) a Nejlepší dramatický televizní seriál (vítěz Mamon HBO) se vleklo.
Rytmus přitom zdaleka nebyl hlavní problém s televizními kategoriemi. Večer se protáhl na dvě hodiny dvacet, čímž se přiblížil na dohled délce Oscarů, přestože se z hlediska provedení, moderování a produkčních hodnot s hollywoodskými cenami rovnat nemůže. Problémem byl zejména způsob nominací. Jednotlivá díla nominovaly samy stanice: Česká televize, HBO Europe, TV Nova, TV Prima a TV Barrandov. Teprve z předvýběru producentů pak ve druhém kole užší nominace vybírali akademici. Akademické síto jakoby ale bylo značně děravé, protože jím proklouzly do nominací Policie Modrava, Vinaři II nebo Stopy života II. Tradičně mají akademici plné ruce práce již s nakoukáním všech filmů – což platí pro všechny, kdo kdy vybírali ze čtyř desítek titulů. Jak moc času a energie jim ještě zbylo na televizní tituly, je tak otázka.
Organizátoři Českých lvů se očividně nechali inspirovat Zlatými glóby, cenami zahraničních novinářů v Hollywoodu, které udělují jak filmové, tak televizní ceny. Dvě kategorie převzali doslovně (nejlepší televizní film nebo minisérie a nejlepší dramatický seriál). Hybridní model sám o sobě nemusí být na závadu. Ale zásadní úskalí je, že v Česku nevzniká – a pravděpodobně ani vznikat nebude – takové množství kvalitních/zajímavých seriálů, aby mohly smysluplně naplnit danou kategorii. Ta působí přinejlepším jako inovace za každou cenu. Případně jako snaha být in v době, kdy jsou televizní seriály in a televize je oslavovaná jako progresivní médium. Nebo jako snaha udělat Lvy divácky zajímavější v době klesající reputace českého filmu mezi diváky. Doba, kdy české snímky běžně překračovaly v kinech stotisícové hranice a některé se dostaly i přes milion, je pryč. Za úspěch je v současnosti považováno sto tisíc diváků.
Zavedení nových kategorií může ale být i součástí nesmyslného „konkurenčního boje“ s Cenami české filmové kritiky, které akademici vnímají jako soupeře. Organizátoři se snaží takzvaně zabrat pole, aby tím ztížili případnou inovaci v kategoriích Cen kritiky. Tady je na místě osobní poznámka, že autorka textu je členkou Výboru Sdružení filmových kritiků. Analýza ale není vedena osobními zájmy. Domnívám se, že i je s přiznáním případného střetu zájmů lepší o situaci psát než nepsat.
Po televizní vsuvce večer pokračoval tradičními kategoriemi. Cenu za přínos kinematografii získal kameraman Stanislav Milota, k jehož neznámějším filmům patří Spalovač mrtvol a který byl po roce 1968 odejit z kinematografie. Nejvíce cen – šest – získalo sociální drama Kobry a Užovky. Kromě kategorie nejlepší film bral snímek podle scénáře Jaroslava Žváčka cenu za režii Jan Prušinovský, Matěj a Kryštof Hádkové si odnesli ceny na výkon v hlavní a vedlejší roli, Lucie Žáčková za nejlepší vedlejší ženskou roli a Petr Koblovský za kameru. Tři ocenění získala pohádka Alice Nellis Sedmero krkavců. Po dvou soškách mají česko-německý snímek Schmitke a projekt Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově.
Schmitke byl jediným snímkem z loňské vlny debutů, který se dostal do nominací. Možná proto, že se o něm nejvíce mluvilo a psalo. Mimo pozornost akademiků ale neprávem zůstalo například psychologické drama David Jana Těšitele, které si zasloužilo nominaci minimálně za kameru. Ani nominace pro Patrika Holubáře za ztvárnění postiženého mladíka, který uteče od rodiny, by nebyla od věci.
Dvě věci
Důležitější než vítězové i sami Čeští lvi, které slouží do značné míry hlavně jako promo kategorie „český film“, je však nakonec skutečný stav české kinematografie za uplynulý rok. A o něm se diváci nedozvěděli znovu vlastně nic moc. Mnohem informovanější od obrazovek odcházeli ohledně náplně práce vulkanologů a funkce spintroniky.
V poměrně standardním roce stojí za pozornost dvě věci. Jednak se více a důrazněji o pozornost přihlásili tvůrci a producenti, kteří sami sebe vnímají jako součást evropské kinematografie. Jsou poučení světovým filmem, mají ambici být se světovým filmem srovnáváni a dívají se ven, za hranice Česka, nejen dovnitř. Patří sem zmínění Schmitke i David, stejně jako Rodinný film Olmo Omerzu, který vznikl loni, ale do kin byl uveden až letos.
Zároveň tuzemští diváci ztrácejí zájem o filmy čtvrté cenové kategorie typu Kameňák či Babovřesky. Na druhý zmíněný přišlo v roce 2013 přes šest set tisíc diváků, kteří jej dostali na špici návštěvnosti, loni se na druhé pokračování prodalo jen 170 tisíc lístků. Takový pokles by mohl ukazovat na jistou únavu a možné proměny vkusu či větší vybíravost. Zda diváci budou dávat přednost americké produkci zaručující jistou kvalitu, přesunou pozornost k evropskému filmu, jenž je v českých kinech zastoupený stále výrazněji, či zda si budou vybírat zajímavé menší české filmy, se ovšem teprve ukáže. Do velké míry to záleží i na českých filmařích.
Český lev skončil navzdory schizofrenii jednou dobrou zprávou. Nakonec vyhrál film, který si to zasloužil. Ne proto, že byl nutně nejlepší (přestože byl), neboť nejlepší je ošemetná kategorie - ale proto, že Kobry a užovky ukázaly, že je možné natočit silný autorský žánrový film, a navíc drama ze současnosti bez pitvoření a figurkaření. V prostředí, kde jsou žánry vnímané stále jako tak trochu sprosté slovo a tradice žánrové tvorby skončila 70. léty, je to závan čehosi zdravého pro českou kinematografii.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].