Sapkowski: Moc mladých si myslí, že jsem své knihy opsal z počítačových her

První knižní veletrh od dvou velkých seizmických posunů v anglosféře. Takové charakteristiky se dočkal Londýnský knižní veletrh, který se konal o uplynulém víkendu a více než v jiných letech byl ovlivněn aktuálním politickým děním.

Hojně se tu samozřejmě probíral Brexit: jen několik hodin před zahájením obě sněmovny schválily příslušný zákon, přičemž Sněmovna lordů se nakonec vzdala žádosti o garanci práv občanů EU pracujících v Británii. Nakladatelé v této souvislosti poukazovali na to, jak významní jsou pro jejich chod zaměstnanci z členských států EU; u Dorling Kindersley je to skoro pětina.

Když se tak šéf asociace ostrovních nakladatelů Stephen Lotinga zeptal přítomných, nepřihlásil se nikdo, kdy by odchod z Evropské unie označil za dobrou zprávu. Mezi skotskými nakladateli se zase probíralo vypsání nového referenda o nezávislosti a často zněl názor, že britská premiérka skotské výsledky brexitového plebiscitu ignoruje.

Knihy jako jistota?

Mluvilo se také o novém americkém prezidentovi a jeho vztahu k médiím. Jonny Geller, výkonný ředitel literární agentury Curtis Brown, pateticky prohlásil, že pokud na pravdu útočí nejmocnější muž planety, který označuje tisk za nepřítele lidu a lháře, není možné hrát si na neutralitu. Vyzval proto kolegy k zodpovědnosti a k povinnosti nepropagovat doložitelné lži. I v dalších projevech a komentářích znělo zneklidnění, ale současně byl tento stav přijímán jako výzva a šance.

Pokud byla někdy potřebná kolektivní moudrost publikujících, pak je to teď, napsal Philip Jones, editor týdeníku The Bookseller vycházejícího již od roku 1858. Podle něj budou právě knihy ústřední pro pochopení nového světa: vysvětlí nám totiž, jak jsme se dostali tam, kde jsme, případně kde hledat řešení. I další hlasy potvrzovaly, že knihy jsou či aspoň mohou být solidní jistotou v měnícím se a chaotickém světě.

Mezi hlavní hvězdy letošního veletrhu patřil Roddy Doyle, autor knihy Paddy Clarke cha cha chá, a Michael Morpurgo, slavný díky zfilmování knihy Válečný kůň, která byla jako jeho jediná přeložena do češtiny. Napsal jich ovšem více než sto dvacet a oceňován je za to, že v nich děti nenásilně seznamuje i s děsivými momenty historie, jako bylo potopení Titaniku, koncentrační tábory, výbuchy atomových bomb v Japonsku nebo genocida ve Rwandě.

Témat bylo samozřejmě mnohem víc a souběžně se konala řada konferencí. Kromě provozních otázek branže to byl právě vzrůst zájmu o tištěnou dětskou knihu a zároveň důvody, proč do tohoto segmentu tak pomalu proniká digitální revoluce. Probíralo se i to, jak propagovat knihy pomocí krátkých videí v rámci online článků nebo živého vysílání na Facebooku. Například projekt vydavatelství HarperCollins každý den nabízí program v délce od 15 do 45 minut, od Motivačního pondělí ke Spirituální neděli. A má velký úspěch: za pár měsíců nasbíral 11 milionů zhlédnutí a 320 tisíc komentářů.

Knihy ovšem mohou vytvářet nejen virtuální komunity. O tom svědčí projekt Kingston University. Škola rozdala každému studentovi na počátku studia knihu Jak na věc, o níž si pak měli povídat s přáteli či spolužáky; cílem bylo překonávání mezilidských bariér a lepší začlenění lidí pocházejících ze znevýhodněných skupin.

Polsko: žádná levná práce

Možná, že podobnou integrační funkci měla plnit i prezentace letošního oficiálního hosta, jímž bylo Polsko. Ředitelka veletrhu Jacks Thomas připomněla, že s pěti držiteli Nobelovy ceny za literaturu je polská literatura osmá na světě; přesto je trochu opomíjeným hrdinou knižního světa, i když jde o skrytý drahokam. Ještě patetičtěji vyzněl text, kterým národní program uvedl polský prezident Andrzej Duda. Zdůraznil, že pro jeho národ má literatura obzvláštní význam: v některých dobách knihy suplovaly neexistenci samostatného státu.

Civilněji působila vystoupení jednotlivých polských spisovatelů. Kupříkladu manželé Alexandra Mizielińska a David Mizieliński, kteří se na veletrhu představili jako autoři úspěšné knihy Mapy, vyjádřili přání, aby polské hostování přitáhlo víc pozornosti k jejich kultuře a aby Poláci nadále nebyli spojováni pouze s levnou prací, nebo dokonce s netolerancí až rasismem.

Hostující země uvedla své literáty nežijící, jako je Joseph Conrad (1857–1924), stejně jako hvězdy současné, především Olgu Tokarczukovou a Andrzeje Sapkowského. Conrad narozený jako Józef Teodor Konrad Korzeniowski je postavou jistě vhodně zvolenou pro oživení či posílení britsko-polských kulturních vztahů. Poct se mu nyní dostává i v rodné zemi: polský parlament prohlásil 2017 Rokem Josepha Conrada a Duda ve veletržní brožurce vyzdvihl jeho dílo jako vzor heroismu a loajality k univerzálním lidským hodnotám.

Polská expozice byla zaplněna borovicovými kmeny zasazenými do bílých boxů, a trochu tak připomínala nedokončenou vánoční expozici. Ale programová náplň nebyla špatná: polské detektivky, vztahy Polska s Ruskem, postavení novinářů a zvláště reportérů v „postfaktickém světě“. I tady se autoři dotýkali aktuálních otázek budoucnosti knih v digitální sféře.

Andrzej Sapkowski tu v jednom z panelů žehral na skutečnost, že až příliš mnoho mladých lidí, kteří hrají počítačové hry vzniklé podle jeho příběhů, jej pokládá za plagiátora: mylně si myslí, že je vytvořil až druhotně, právě na základě her. A tendence ke gamifikaci a zinteraktivňování knih označil za chybné: spojení „interaktivní kniha“ je podle něj stejně logické jako „nealkoholické pivo“. Sci-fi spisovatel Jacek Dukaj mluvil ještě radikálněji. Z nástupu iPhonů a tabletů vyvodil provokativní tezi, že nás tyto technologie již brzy osvobodí od „tyranie psaného slova“. Kdyby byl znovu mladý a na začátku kariéry, začal by prý dělat něco vizuálního, ale jeho „prokletím“ už bude zůstat u literatury.

Ženy a zvířata

Polská prezentace a její mediální ohlas ovšem odkryly i rozpory uvnitř této země. „Máme rádi čtení knih a rádi si o nich povídáme,“ tvrdí prezident Duda. Už však nespecifikoval, které měl přesně na mysli. Kupříkladu velmi protikladné reakce včetně drsných výhrůžek vyvolal v Polsku před několika lety román Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých od Olgy Tokarczukové. V souvislosti s ním se nyní o autorce v Londýně psalo jako o levicové vegetariánské feministce žijící v machistické společnosti posedlé lovem zvěře. Jedním z námětů knihy je totiž pomsta, kterou zvířata vykonávají na lovcích, svých vrazích. Toto podezření pojme mladá dívka Janina, ovšem kvůli věku a pohlaví ji nikdo nebere vážně.

Autorčina překladatelka Antonia Lloyd-Jonse to interpretuje tak, že „ženám, zvířatům a mužům, kteří nejsou součástí establishmentu, se v polské společnosti nedaří dobře“. Ne náhodou Tokarczuková většinovou společnost a zvláště současnou polskou konzervativní vládu během veletrhu kritizovala. A vymezovala se proti romantizujícímu pohledu vládních politiků na historii: ti se prý snaží pohlížet na dějiny tak, aby v nich Poláci vždy vystupovali jako nevinné oběti. Ostatně, jak řekla už ve starším rozhovoru, i vlastní národní identitu vidí problematicky: „Být Polák znamená mít problém s polskostí, sám se sebou, s celou zemí, s historií. Velkými spisovateli počínaje a konče drobným dělníkem či instalatérem, který odjel do Londýna a už se tam se svou polskostí necítí ve své kůži.“

Děj zmíněné knihy se odehrává v Kladské kotlině, na hranici s Českem, publikace měla českého ilustrátora, navíc ji čerstvě zfilmovala režisérka Agnieszka Holland se silnými vazbami na naši zemi. Tím se téma Česka poněkud „svezlo“ s hlavní hostující zemí a dostalo se víc do centra pozornosti. Podobně jako při debatách před brexitovým hlasováním, kdy spíše pejorativní pojem „Poláci“ někdy zahrnoval všechny příchozí z tohoto koutu Evropy.

Česká republika byla sice na veletrhu reprezentována i samostatným národním stánkem, který měl tradičně představit výběr ze současné české literatury, nejnovější přeložené tituly i knihy, které byly v posledních letech oceněny českými literárními cenami. Jelikož se ale nacházel na samém okraji výstavního areálu Olympia, našli jej asi hlavně velmi motivovaní nebo geograficky zvídaví zájemci. Nicméně vzhledem k probíraným tématům o „alternativních faktech“ si český návštěvník mohl na veletrhu připadat skoro jako doma.

Autor je redaktorem časopisu iLiteratura; zde najdete článek v rozšířené verzi