Rogue One: Star Wars Story není film, ale služba fanouškům

Žádný jiný díl Hvězdných válek nevyvolával tak silný mix očekávání a skepse. Epizoda Klony útočí z roku 2002 sice fanoušky naplňovala nefalšovaným strachem, protože čekali, jestli bude ještě horší než předchozí Skrytá hrozba, jíž George Lucas začal na sklonku milénia novou fázi v dějinách své bezprecedentně úspěšné značky. Do světa tehdy vypustil (mimo jiné) plošně nenáviděného, infantilně rasistického Jar Jar Binkse. Nejistota u Rogue One: Star Wars Story ale byla jiná.

Lucasfilm (už pod vlajkou Disney) se poprvé odchýlil ze standardního kurzu propojených epizod, v nichž se – jakkoliv na přeskáčku nebo retrospektivně – odvíjí jeden příběh zabydlený ikonickými postavami od Darth Vadera po Han Sola v různých fázích jejich životů. Rogue One představuje paralelní linku, odtud Star Wars Story, nikoliv Star Wars. Příběh, který se s tím hlavním jemně protíná, ale většinou běží paralelně. Svého druhu experiment, který mohl dopadnout jako těžkopádné odškrtávání značkových momentů výrazné ikonografie nebo rozpoznatelných vypravěčských bodů. Ale nedopadl.

Celoživotní loajalita

Není třeba to zbytečně komplikovat. Rogue One: Star Wars Story je samozřejmě filmem, kterým se Disney snaží maximalizovat hodnotu své nejcennější komodity. Hvězdné války od George Lucase koupil za více než čtyři miliardy dolarů před čtyřmi roky. Loni s velkou parádou pustil do světa první díl „nového začátku“ Síla se probouzí (chcete-li epizodu VII). Snímek, který vznikl pod dohledem J. J. Abramse, měl být iniciačním filmem pro novou generaci malých fanoušků. Podobně jako byly Hvězdné války v roce 1977 pro rodiče, kteří je vzali do kina. Strukturou i typem příběhu víceméně kopíroval ustavující díl série, jen v souladu se současnými trendy obsadil do hlavní role dívčí hrdinku. Pro skalní fanoušky to bylo cvičení v nostalgii, pro ty malé začátek celoživotní loajality.

Čekání na další pokračování, jehož premiéra je naplánovaná na příští rok, studio fanouškům (tentokrát už hlavně těm odrostlým) zkrátilo novým fragmentem velkého příběhu. Rogue One končí zhruba deset minut předtím, než původní Hvězdné války začínají. Formálně se jedná o prequel prequelu. Tedy za předpokladu, že bereme lucasovskou logiku číslování epizod, z nichž ta první najednou dostává číslovku IV.

Rogue One má za úkol dodat novou rovinu hlavnímu příběhu velkých hrdinů, jejichž perspektivou se celé Hvězdné války vyprávějí. V tomhle případě jakýsi suterén, příběh pěšáků, kteří slouží hlavním postavám. V centru scénáře je tak známá Hvězda smrti a odpověď na otázku, jak mohl jeden stíhač zlikvidovat jedinou střelou masivní zbraň, která hrozila zničit galaxii a zavést vládu temné strany Síly.

Rogue One: Star Wars Story je samozřejmě filmem, jehož cílem je hlavně poskytnout servis fanouškům v čase mezi „pořádnými“ díly. A servisní misi plní obstojně, v závěru dokonce skvěle. Místy dokonce obstojněji než předchozí Síla se probouzí vytvořená podle kopíráku. Skalní fanoušci se samozřejmě mohou předbíhat v tom, kdo objeví více z desítek odkazů na zlomové momenty, kdo pozná jednotlivé postavy a jejich funkci v dalším ději…

Filmaři se snaží vytvářet a rozšiřovat lucasovský vesmír, seč jim síly stačí. Navzdory epickým průletům prstenci a skákáním z planety na planetu ale filmu schází pocit skutečného epického vyprávění a plastického světa, jaký se dařil Lucasovi v jeho hvězdných momentech. S jednotlivými figurami je obtížnější se divácky identifikovat. Je to tak trochu Jar Jar efekt. Divák podvědomě čeká na postavy, s nimiž si Hvězdné války spojuje a které jsou podstatnou částí jeho potěšení. Nové figury od vůdkyně povstalců Jyn Erso až po jejího otce-inženýra, jenž vede program Hvězdy smrti, ale dokážou nadchnout a ponouknout k divácké identifikaci jen stěží. Banda povstalců, kteří se vydávají na smrtelnou misi, rozhodně není skupinou charismatických postav z původních dílů.

Zkouška pečlivých studentů

Důkaz je rovnou na plátně. Když se ve druhé půli krátce objeví Darth Vader, sálem projede energie, která tam doposud chyběla. Bez ikonických postav tak tvůrci dělají, co mohou. Fikční svět je důsledně propracovaný. Prostor dostal prostořeký robot K-2SO, který je protikladem ukňouraného tlumočnického 3-CPO a stará se o humorné poznámky. Autoři vytáhli i kartu v podobě hrdinky, jež snímku od začátku získala nejen pozornost, ale i plusové body u fanynek, z nichž některé se dlouhodobě cítily mužským světem Hvězdných válek opomíjené.

Snaha potěšit otce zakladatele i fanoušky s sebou ovšem nese jistou školometskou urputnost. Možná až přespříliš se tvůrci snaží dokázat, že jsou pečlivými studenty. Jejich nápodoba eposu je trochu těžkopádná. Výbuchy a počítačové efekty nedokážou nahradit chybějící „mytickou rovinu“, která tvoří podstatnou část kouzla Hvězdných válek. I proto snímek nejlépe funguje v poslední třetině, kdy nejenže nabírá na obrátkách, ale začíná se přibližovat hlavnímu příběhu. Kromě Darth Vadera se objeví na bleskovou chvíli i další klíčové postavy filmu z roku 1977.

Je přitom podstatné, že je to přibližování nenucené. Hrozilo totiž reálně, že tvůrci budou tlačit na pilu a neustále děj zaplevelovat osvědčenými odkazy. Disciplinovaně jimi však šetří. Světelný meč vytáhnou jen jednou a všechny uvolněné konce nakonec funkčně napojí na Epizodu IV.

Zabývat se tím, jestli je snímek „marketing“ nebo „filmařina“, je neplodným bloumáním ve slepých uličkách a nepochopením toho, jak filmový průmysl funguje. Stejně jako cokoliv z univerza Hvězdných válek je i Rogue One obojí. Jedno čistě marketingové poučení by si ale hvězdný tým pro příští „standardní epizodu" odnést mohl.

Není nutné zahlcovat v měsících a týdnech směřujících k premiéře diváky neustálými vějičkami a „odhaleními“ z děje. Na Hvězdné války půjdou tak jako tak - a jako filmovou událost je v daném roce nemůže trumfnout nic. Když budou tvůrci s ikonickými obrazy a naznačováním nových zákrut šetřit a plně je odhalí až ve filmu, nakonec udělají fanouškům i Hvězdným válkám službu největší.