Nový Predátor: Skutečným monstrem je patriarchát a kolonizace

V roce 1987 přistál na planetě Zemi hodně krvelačný mimozemšťan. Postavit se mu mohl jen jeden člověk, který byl sice ze Země, ale působil nadpozemsky – Arnold Schwarzenegger. Predátor byl jedním z posledních akčních filmů hollywoodská hvězdy, než někdejší vrcholový kulturista přehodil na konci 80. let výhybku k akčním komediím, v nichž viděl větší budoucnost. V Predátorovi hrál vůdce super-komanda povolaného na tajnou misi do džungle ve střední Americe, kde na jeho tým kromě guerilly čeká ještě jiný lovec - se super instinkty, vesmírnými zbraněmi a „hodně ošklivou držkou“, jak ho popíše v závěrečné hlášce, které patřily ke značkám Schwarzeneggerova stylu.

Snímek se stal součástí kánonu kinematografie osmé dekády: přidal do dějin jedinečné monstrum, řadu ikonických scén, dialogů i slovních jednohubek a uzavíral první desítku komerčně nejúspěšnějších filmů roku. Víceméně neúspěšně se na něj pokusilo navázat několik pokračování. Štěstí aktuálně zkouší společnost Disney a režisér Dan Trachtenberg se snímkem Predátor: Kořist (v originále Kořist) – a to přesazením do jiných žánrů, nadstavbou v podobě původních obyvatel Ameriky a dívčí hrdinkou bojující s patriarchátem. Lze ocenit jeho snahu i to, že je snímek jednoznačně soudržnější než předchozí pokus z roku 2018, ale spíš než o podařený film a novou energii pro dávnou franšízu jde o cvičení studia Disney v prezentaci společenské uvědomělosti.

Kořeny a Komanči

Pátý film značky Predátor – nepočítáme-li mutace v podobě titulu Vetřelec vs. Predátor – časově předchází ustavující jedničce. Zasazen je na začátek osmnáctého století a z džungle střední Ameriky přenáší akci na „domácí“ půdu – na severoamerické Velké pláně obývané stále ještě původními obyvateli, v tomhle případě kmenem Komančů. Z něj pochází i hlavní hrdinka, dívka Naru, která existuje ve stínu staršího bratra, nejlepšího lovce kmene. Výborná stopařka a léčitelka se chce stát lovkyní. Role jsou ale přísně rozděleny: loví muži, ženy se starají o domov. Zatímco starší bratr sestru podporuje, zbytek kmene jí arogantně dává najevo, že je jen žena, která mezi nimi nemá místo. Karty patriarchátu jsou rozdané jasně.

Odhodlaná dívka nicméně chce projít rituálem lovců. Sice selže při lovu kočkovité šelmy, ale pak se vydá sama na lov podstatně většího a technologicky vyspělejšího predátora, jehož loď jednoho dne spatří přistávat; což si vyloží jako znamení, že je připravená. A nakonec pak bojuje ještě o něco většího – o budoucnost svého kmene. Tento motiv je tu sice spíš naznačený, ale má zásadní podíl na pozitivním přijetí filmu.

Tvůrci Kořisti jsou si vědomi neslavné reputace předchozích dílů a snaží se co nejvíc „vrátit ke kořenům“. Vypůjčují si z jedničky nebo ji evokují. Kopírují její základní strukturu, jak to jde – včetně finále. Po různých kombinatorikách se vrátili k původní přímočarosti. Skupina bojovníků je vystavena jednomu predátorovi a ten nejvýjimečnější z nich ho nakonec porazí. Pomineme-li detaily v ději nebo konkrétní obrazy (zraněný Predátor zašívající si rány), rozpracovávají i motiv původního obyvatele Ameriky. Špičkového stopaře, který byl v jedničce členem týmu, jenž dřív než ostatní tuší, že je něco v džungli špatně, a Predátorovi se otevřeně postaví.

V Kořisti už jsou původní obyvatelé a jejich kultura hlavním tématem. Zároveň se tvůrci snaží, aby Kořist fungovala sama o sobě. Cesta k tomu vede přes žánr westernu nakombinovaný se sci-fi. Westernové scenérie i příběh původních obyvatel Ameriky snímek jasně vymezují; v tom je taky Kořist principiálně blízká Predátorovi z roku 1987, který existoval na půdorysu jiného jasně rozpoznatelného žánru, jenž s sebou rovněž nesl jasnou nadstavbu – film z války ve Vietnamu. Právě tohle zasazení plus jedinečnost obsazení v čele se Schwarzeneggerem, kterému sekundovali Carl Weathers nebo Jesse Ventura, ale také jasný konflikt a efektní režie Johna McTiernana (který vzápětí natočil Smrtonosnou past) dělají z Predátora snímek, kterému je těžko v rámci franšízy konkurovat.

Zajímavě se Kořist vztahuje i k žánrové a trendové krajině kinematografie 80. let jako celku. K westernu přebírá i rámec jednoho z typických dobových filmových typů – teen slasheru, subžánru hororu, kde maskované monstrum vyvražďuje postupně skupinu mladých lidí, v tomhle případě mladých komančských bojovníků. Na konci zbude jen tzv. final girl, poslední dívka, která monstrum porazí. A právě silná hrdinka a snaha oslovit ženské publikum, jež charakterizují teen slasher, dělají z filmu v jistém smyslu protiváhu k osmdesátkovým hypermaskulinním akčním snímkům, od nichž se snaží Kořist distancovat i myšlenkově.

Symbolická bitva

Silná hrdinka je nevyhnutelná aktualizace, která odráží dobovou poptávku a posouvá „reakčního“ Predátora s osvalenými mačo chlapy a kulomety do pozice progresivního filmu. Scénáristé sahají po hrdince ryze moderního střihu, v podstatě současném teenagerovi. Finální souboj tak lze vykládat nikoliv jako boj na život a na smrt mezi predátorem a kořistí, která ho přechytračí, ale coby symbolickou (a také hodně schematickou) bitvu, v níž hrdinka s monstrem zabíjí i patriarchát. Ale s ním zároveň esprit filmu.

Třebaže jde u jedničky vystopovat kritiku vojenské politiky USA, které se v mnoha zemích chovaly jako predátor, v centru původního filmu nebyla ideologie, nýbrž Schwarzenegger a potěšení z akce. „Jestli krvácí, můžeme ho zabít,“ říká suše jeho hrdina a startuje spektákl korunovaný finálním ohňostrojem. Uvědomělá vážnost feministické linky je v Kořisti důležitější než akční potěšení: být ženou je tajná super-zbraň.

Dobré akce je v Kořisti pomálu. A když už se objeví, schází jí napětí. Důvody jsou dva: nadužívání CGI a ploché charaktery. Byť není Predátor psychologické drama s drobnokresbou figur, scenáristům Jimu a Johnu Thomasovým se podařilo výstižně načrtnout postavy v podstatě jen během krátkého letu helikoptérou před výsadkem do džungle. Všechny mají jasné znaky a vlastnosti, funguje mezi nimi čitelná dynamika. Mají společnou minulost, fungují jako soudržný celek.

Přesvědčivé, jakkoliv vyhrocené a někdy přepjaté nebo trochu úsměvné postavy, totiž nabízejí jedno. Divák se s nimi může identifikovat, zajímá ho, co se s nimi stane, jejich smrt se ho může dotknout, může se o ně bát. Tenhle základní stavební prvek atmosféry a napětí se nicméně Kořisti moc nedaří. Většina figur je matná. Když Predátor zlikviduje skupinu zaměnitelných mladých lovců, postavy prostě mizí ze scény. S hlavní hrdinkou je to jen o málo lepší. Definuje ji hlavně vzdor a touha ukázat ostatním, že může uspět v mužském světě. V podstatě je typizovaným soudobým vzdorovitým teenagerem s unifikovanými rysy Disney princezny – statečné, silné, vynalézavé, schopné, elegantní, zachraňující.

Druhou aktualizací je zasazení do kultury Komančů, do doby před kolonizací, která se vynořuje na obzoru jako skutečné monstrum. Predátor představuje metaforu pro kolonizátora. Pro blížící se tragédii, jež původní obyvatele Ameriky brzy potká. Symbolizují ji i francouzští lovci kožešin, kteří bezohledně vytěžují přírodní zdroje a vkrádají se do ekosystémů původních obyvatel. Jako po sobě predátor zanechá z kůže svlečeného hada, za lovci zůstávají z kůže stažené mrtvoly bizonů. Což - jak víme už od Tance s vlky - je znamení blížící se zkázy a tragédie. Původní obyvatelé bizony loví po kusech pro obživu v souladu s přírodou, nechat hnít maso na pláních je pro ně zrůdnost.

A právě díky tomuto historizujícímu motivu, který vtahuje do hry jednu z nejtemnějších kapitol amerických dějin, snímek sklízí u zahraničních recenzentů nadšené ovace. Vnímají jej jako zviditelnění utlačované kultury, oslavu odolnosti a vynalézavosti původních obyvatel. Silným argumentem je, že většinu rolí hrají původní obyvatelé Ameriky. Jedna z verzí je i namluvená jazykem Komančů.

To v sobě má pozitivní náboj, ale zároveň se nejde zbavit dojmu, že se tu aplauduje hlavně pragmatické snaze Disney zbavit se nálepky studia, které vyrobilo Pocahontas (1995) a přispělo zásadně ke zkreslování kruté reality osídlování Ameriky a genocidy původních obyvatel. Tragický osud domorodé princezny předělalo do romantické báchorky. Nepřekvapí tak, že hlavní linka, kterou producenti prosazují v médiích, je právě důraz na autentické vykreslení původních obyvatel popisované jako obrovský skok ohledně jejich reprezentace v mainstreamové kultuře.

Právě zdvojenou progresivní aktualizací je možné vysvětlit nadšené titulky jako „Predátor, na kterého jsme čekali“. Film je sice nepopiratelně lepší než poslední pokus z roku 2018, ale pořád spíš uhlazený průměr. Ano, v jistém ohledu tohle konstatování není fér. Kořist stojí proti nepříteli mnohem většímu a silnějšímu, než je krvelačné monstrum z vesmíru – proti faktu potvrzenému všemi pokračováními, že dokonalý, do sebe uzavřený tvar, už přistál v roce 1987. Nadšené přijetí mezi kritiky každopádně znamená, že „hodně ošklivou držku“ nevidíme rozhodně naposledy.