Poděkování krásným i ošklivým ženám aneb Proč jsem letos nepsal o Chalupeckém

Desítky vteřin se nic neděje, lidé v publiku se vrtí, tlachají, popíjejí, podle jejich stylového outfitu to vypadá, že se dnes večer bude konat něco velkého. Jé, hele, Vašek, Dominik, Tereza, Honza, Petr, Anežka, Michal… Jsou tu skoro všichni. A už je tu znělka pořadu, mladí lidé v ní postupně drží zlatý kolík, se kterým naklepávají řízky, močí na něj, zakopávají ho do země, mlátí do něj… Ano, dnes večer se bude předávat právě tenhle kolík, protože tohle je Cena Jindřicha Chalupeckého pro výtvarníky do pětatřiceti let.

Na pódium Studia Hrdinů ve Veletržním paláci vstupuje moderátor. Jé, Tomáš! Tomáš Pospiszyl je šéfem Katedry teorie a dějin umění na pražské AVU, škole, kde studovali hned čtyři z pěti finalistů. Skrz brýle trošku mžourá do světel a televizních kamer, ale na konferenciéra-amatéra působí nenuceně. Když vysvětluje, kdo a proč založil jím uváděnou cenu, volí dikci rodiče, který co nejpomaleji dítěti vysvětluje, proč by si mělo čistit zuby. Ale proč kolem něj mladí lidé na pódiu cosi staví nebo možná taky uklízejí, to už nevysvětluje.

Tomáš představuje porotu, jeho kolegyně z katedry Pavlína Morganová se na něj mile usměje. Když dojde na šéfa poroty Marka Pokorného, kamera zabírá generálního ředitele Českých center Jana Závěšického. Tomáš zve na pódiu prvního porotce, aby jako advokát vysvětlil, proč by mohl první z finalistů dostat cenu. Marina Scherbenko říká, že Alex Čermák zkoumá nejpalčivější společenské otázky dne a nabízí na ně nový pohled. Pak se na plátně za ní objeví Aleš Čermák ve videu, kde jde podzemím Veletržáku a tvrdí, že se zabývá vektoriální tematikou, v níž může vymizet. Když video skončí, Tomáš ho pozve na pódium, na trubku k tomu hraje fanfára. Aleš prozrazuje, že se jeho portrét natáčel v kotelně.

Uběhlo dvanáct minut. Televizní přenos jich má padesát, takže s ostatními čtyřmi finalisty se asi bude spěchat. Na pódiu se stále cosi staví nebo uklízí. Tomáš vysvětluje, proč nad ním na balkóně sedí Bohdan Bláhovec. Během večera bude sbírat imprese a složí z nich báseň, kterou na závěr přednese. Bohdan říká, že se tetelí nervozitou. Tomáš ho varuje, ať nespadne dolů.

Katarínu Hládekovou jde představit Jiří Kovanda. Říká, že autorka je ze Slovenska, žije v Brně a porotu zaujala výtvarnou inteligencí, se kterou pojednává o vztazích mezi realitou, modelem a mentálním obrazem. Na videu Hládeková sedí v kavárně a tvrdí, že se při tvorbě nebaví. Na pódiu se jí Tomáš zeptá, jestli je textilní výtvarnicí, když tiskne fotografie na textil. Hládeková odpoví, že není.

Tomáš vysvětluje znělku pořadu. Chalupeckého cena je totiž štafetovým kolíkem, který během roku putoval mezi různými umělci a ti jej nabíjeli energií. Je rád, že se pořadatelům těsně před vyhlášením vrátil od Rafanů, kteří ho neznámo kde zakopali.

Pavlína Morganová uvádí Annu Hulačovou. Výjimečnou sochařku, která novou estetikou zaktualizovala současné figurativní sochařství. Anna je na videu u sebe doma a chová dítě. Umění je pro ni meditace a její věci prý nepotřebují popisky. Tomáš na pódiu namítne, že by to byla škoda, protože ve finále vystavuje Povýšení na pracovní pozici. A zeptá se, čím se při reaktualizaci figurativního sochařství inspiruje. Anna odpoví, že je toho hodně.

Přenos je v polovině. Tomáš předává slovo skupině performerů. Dvojice hraje na housle, po pódiu chodí někdo s hořícími svíčkami přidělanými k obličeji, dívka v šatech si na židli otvírá bohemku a do mikroportu opakuje, že toto je super umělecká show a že se jí toto líbí. Petr Vančura dělá do mikroportu vzrušené hhhmmmm, odpaluje konfety a na tělo si nechá fixou malovat nápis Chalu. Kolem se dál uklízí. Po pěti minutách Tomáš performery z pódia galantně vyžene.

Gunnar B. Kvaran o Matyášovi Chocholovi říká, že ho zasáhla jeho energie a silná postapokalyptická atmosféra jeho díla. Na videu Matyáš v trenkách do mikrofonu na koncertě křičí, že někomu páchne z huby a že má super ego. Pak bez mikrofonu dodá, že umění jako zručnost je mrtvé, udělá na pneumatice kotoul vzad a řekne, že to musí pochopit silnej chlap i kozatá ženská. Na pódiu přijde v čepici a oznamuje, že nejsilnější energie v nonstopu je, když v něm nejsou lidé. Tomáš se tomu směje.

Poslední finalistku Johanu Střížkovou představuje Alexandra Kusá. Umělkyni oceňuje za konceptuální důslednost, preciznost a promyšlenost její subtilní umělecké výpovědi. Johana si na videu stříhá ofinu a odhaluje, že je chaotik a bordelář, který v tvorbě hledá čistotu a řád. Na pódiu přijde v šatech, které jí dělají dvakrát větší ramena, než má. Tomáš se jí ptá, čím se její práce liší od filmu. Johana odpovídá, že to bylo skvělý.

Tomáš poprosí Bohdana, aby přednesl svou báseň. Bohdan se postaví a přednese svou báseň. Dolů nespadne.

Tomáš vyzve Jana Závěšického, aby vyhlásil diváckou cenu. Šéf Českých center oznámí, že je pro něj čest být partnerem této skvělé soutěže a za příspěvkovou organizaci ministerstva zahraničí cenu předá Anně Hulačové. Anna nemá čas poděkovat.

Na scénu přichází Marek Pokorný. Jako předseda poroty řekne, že jeho řeč bude nejstručnější, ale nejdůležitější. Vítězem je Matyáš Chochola. Matyáš na pódium vbíhá už bez čepice. Děkuje rodičům, krásnejm ženskejm, buznám, ošklivejm ženskejm, který jsou taky krásný, porotě a všem. Podpisy prý bude v zákulisí rozdávat na kozy ženský i mužský, protože mu to je jedno. Tomáš zve všechny na pódium, aby Matyášovi a sobě vzájemně poblahopřáli. Loučí se, zve na příští ročník a na letošní výstavní finále, které ve Veletržním paláci trvá do 8. ledna.

O výstavním finále, které ceremoniálu předcházelo, jsem letos nepsal. Poprvé za 17 let. Když se loni konalo v Brně, kritizoval jsem, že přehlídce chybějí vášně; že tvorba jinak energií nabitých umělců na ní působí nemastně neslaně, že se vůbec nedotýká současného dění doma i ve světě. A že logicky musí vyhrát Pavla Sceranková, ačkoli ani její brněnská prezentace není přesvědčivá - protože měla za sebou ten rok nejlepší výstavu ze všech. Vyhrála Barbora Kleinhamplová. A organizátoři si libovali, jak se celé klání vydařilo. Řekl jsem si, že o dalším ročníku budu psát jen tehdy, když se povede. Jestli si ho vůbec někdo zasloužil vyhrát, tak Anna Hulačová.