Nový cirkus nepatří dětem

Uprostřed kruhu z maringotek a kempinkových vozů stojí pár opuštěných židlí a viklavý stolek; je to jediný suchý ostrov mezi bahnitými jezery. Ve vzduchu se mísí pach přepáleného oleje, vlhké půdy a mokrých psů.  I uprostřed Prahy má návštěvník pocit, že se ocitl ve Felliniho Silnici. Něco je ale jiné: nevidí protahující se akrobaty ani trénující žongléry. Je pár umělců tu pokuřuje a hledá si cosi na svých smartphonech.

U dřevěné, nejzdobnější maringotky sedí drobná blondýnka ve vytahané mikině s tygřím vzorem. Marie Molliens je artistkou a zároveň uměleckou ředitelkou ve francouzské cirkusové společnosti Rasposo, kterou hostí letošní ročník festivalu Letní Letná. Je také autorkou inscenace Morsure, se kterým v Praze vystupují. „Osm artistů provádí doslova zázraky, a celé představení se tak záhy překlopí do světa filmu, jímž se inspiruje. Jsou to nejen dobří akrobati, ale také ohromní herci, kteří nechávají diváka proklouznout přímo mezi dva milence, kteří po sobě touží,“ napsal deník L’Express.

Kombinaci akrobacie a divadla má svou logiku. Její rodiče Fanny a Joseph Mollienovi, kteří společnost v roce 1987 založili, byli herci.  V cirkusovém prostředí se navíc Marie prakticky narodila - a po boku své matky se od mala učila, jak celé cirkusové představení vzniká a jak funguje práce s artisty.

Prý se srovnáváte s Obélixem, protože ten také „spadl dovnitř, když byl ještě úplně malý“. Měla jste někdy touhu dělat něco jiného než cirkus?

Jistě. Když jsem dospívala, snila jsem o spoustě jiných věcí. Později jsem si ale uvědomila, že je tohle moje životní cesta. Už když jsem byla malá, přičichla jsem k tomuhle prostředí a k náladám publika. Když jsem se pak rozhodovala, zda - s nadsázkou řečeno - žít normální život, dostala jsem trochu strach, že by o to přišla, a zůstala jsem v oboru.

Jaký je dnešní kočovný život?

Dnešní kočovný život je to, co tu vidíte kolem sebe; tábořiště. Tak žijeme prakticky po celý rok. Není nás v souboru mnoho, tak dvacítka.  Je to styl života, který se celý odehrává v šapitó. Ve Francii existují i nové cirkusy, které hrají v kamenných divadlech. Jsou vlastně úplně nezávislí a mají jiný životní rytmus. Když chcete účinkovat v cirkusu jako ten náš, musíte přijmout život v kolektivitě.

Jak vypadá běžný den kočovného artisty?

Dopoledne jsou velice klidná, protože každý večer většinou končíme pozdě. Přes den má každý čas sám pro sebe, třeba si zařídit vlastní záležitosti. K večeru se scházíme, dáváme dohromady věci na představení, muzikanti se sehrávají, kontroluje se technické zázemí. No a potom už jen žijeme představením.

V průvodním textu o aktuálním představení píšete, že se jedná o zpracování motivů, mezi něž patří osudovost, rodinná tragédie nebo existenciální bol. Pokaždé si určíte pár stěžejních témat a od nich odvozujete představení?

Ano, jde o psaní na základě motivů. Já osobně čerpám z vlastních emocí a pocitů. Snažím se proniknout do něčeho nehmatatelného a poté myšlenky tlumočím souboru. Cirkus je pro mě určitý druh vyjádření se;  nástroj k vyprávění.

Jak se vaše osobní pocity dají převést do prostoru tak, aby jim porozumělo publikum?

Vlastně se jedná o druh mluvy. Jde především o řeč akrobacie, která je o riskování a hrdinských činech; to diváka provokuje. Hodně pracujeme s divadelními prvky, beze slov vykreslujeme různé typy osobností.  A nakonec je tu hudba, která všechno umocní. Hudebníci jsou nedílnou součástí představení, dokreslují a naplňují děj i charaktery.

Co je pro vás stěžejní inspirací?

Jsem ovlivněná italskou kinematografií šedesátých let, hlavně Fellinim. Hodně mě také inspiruje Oscar Wilde, ten dodává mé tvorbě jemnost, vytříbenost.

O čem je přesně Morsure?

Je o krutosti mezilidských vztahů. Snažíme se o vyjádření ženského pocitu - takového, který často zůstává ztracený v ženském nitru a nechává se napadat a sžírat. (morsure, ve fr. překladu: kousnutí, sžírání, leptání)

Je vaše tvorba individuální, nebo zapojujete i soubor?

Obojí. Na začátku píšu úplně sama, následně po jednotlivých zkouškách dáváme představení dohromady se všemi akrobaty i muzikanty.

Jakou pozici má dnes vůbec nový cirkus ve Francii?

Francie je kolébkou nového cirkusu a jeho pojetí je velice různorodé. Různí se šapitó od šapitó, od jednoho divadla k druhému.  Ale přitom je to všechno jedna obrovská síť známých a producentů, kteří spolupracují a podporují se; to je jeho podstata. Dnešní francouzský nový cirkus je vlastně něco až neuvěřitelně organizovaného.  Jsou to asi tři roky, když jsem začala zaznamenávat u spousty evropských zemí nadšené výkřiky: To je něco úžasného, to chceme dělat také!

Jste ostatně na turné v České republice, kde je nový cirkus také relativně hitem.

Přesně tak. Když jsme byli v Holandsku, bylo to přesně totéž. Opravdu si myslím, že se nový cirkus neskutečně hýbe dopředu.

Jak se vám líbí na Letní Letné?

Je to tu úžasné. Měli jsme už několik představení a myslím, že české publikum je vnímavé, takže jsme spokojení. Navíc pro nás je to veliká příležitost dostat se na východ Evropy, je to vlastně poprvé, co cestujeme takhle daleko. Byli jsme v Rakousku, ale nikdy ne v Praze. Je skvělé, že tu jsme tak dlouho, máme asi 14 představení;  taková série je pro nás opravdu vzácná.

Kde je hlavní rozdíl mezi klasickým cirkusem a tím novým? Kromě absence zvířat…

Myslím, že podstatný rozdíl je v tom, že dnešní nový cirkus není zcela určen dětem, je mířený na dospělé. Je sice populární, ale pořád si teprve upevňuje pozici - tím pádem si musí tvořit nějaké hranice. Dá se to trochu přirovnat k současnému tanci, i když právě tanec si svoji cestu už téměř probojoval. Vymezil se; tvůrci si řekli, že nejsou klasický tanec, nic pro holčičky. V tomhle nás moderní tanec předběhl.

Mimochodem jste dotovaní státem?

Ano, jsme. Podporuje nás ministerstvo kultury i region. Pomáhají nám i již zmínění producenti, kteří fungují po celé Francii a shánějí nám místa k účinkování.

Jak dlouho vám trvá příprava jednoho představení?

U nejnovějšího Morsure trvala tři roky. Je to dlouhý proces, při kterém se musí spousta myšlenek nechat odležet. Navíc jsme do představení vložili několik úplně nových technicky náročných prvků, které jsme se sami nejdřív museli naučit.

O čem bude chystané představení?

Už v říjnu máme mít premiéru. Bude o tom, jestli se má člověk o všechno rvát, anebo spíš nechat věci být. Vycházím hlavně z textu Heinricha von Kleista, konkrétně z jeho tragédie Penthesilea.  Její hlavní hrdinkou je amazonská náčelnice, která zasáhne únosem Achilla do průběhu Trojské války.