Nejen na Kampě s Pavlem Reisenauerem

Bylo nám v roce 1981 oběma dvacet, když jsme se potkali a spřátelili. Došlo k tomu ve Vojanových sadech, které byly součástí pražské organizace Sadů, lesů a zahradnictví. Společnost zde byla různorodá a většinou ji tvořily zajímavé existence. Nejznámější osobností byl cestovatel Jiří Hanzelka, který prořezával ovocné stromy v Seminářské zahradě pod Petřínem. S ním jsme se ohřívali u kamínek v dřevěném zahradním domku u pana Vrňáka a poslouchali vyprávění o cestách s Miroslavem Zikmundem a také příhody z roku 1968, kdy byl mimo jiné kandidátem na prezidenta.

Pan Hanzelka měl teplé kožešinové boty, které dostal od Eskymáků, my jen erární holínky, ve kterých nám mrzly nohy, tak jsme se museli ohřívat častěji. Pan Hanzelka vyprávěl, jak požádal svého přítele Zikmunda, aby mu při jeho cestě na Západ, kam ho na rozdíl od pana Hanzelky komunisté občas pustili, koupil kvalitní nůžky na stříhání větví. „A víte, co mi přivezl?“ zeptal se tichým hlasem. „Přivezl mi pornočasopisy,“ řekl smutně. Ale pak hned pobaveně dodal: „Ale ty nůžky také.“

Pan Vrňák zdědil za války po německé manželce nějaké majetky a zůstal sám – s těmi majetky a s jejich synem Milošem s Downovým syndromem. V květnu 1945 mu, kvůli německé manželce a majetku, namalovali na záda hákový kříž a poslali ho do ulic odklízet mrtvoly. A tak se pan Vrňák zhroutil. Když se vrátil z psychiatrické kliniky, vzal si z ústavu syna Miloše, a aby neseděli doma v Nerudově ulici, pracovali oba v sadech na Petříně. Pan Vrňák kosil, jeho syn hrabal, byli na čerstvém vzduchu a Miloš nemusel hnít v ústavu.