Naivní revolucionáři, co vaří kuře v rychlovarné konvici, Rusko nezmění

Snímek Štěstí a dobro všem se loni na podzim na festivalu v Jihlavě stal nejlepším dokumentem střední a východní Evropy. Temný portrét ruského čtyřicátníka Vitalije, jehož autoři zkoušejí pochopit, proč i vysokoškolsky vzdělaný člověk volí Vladimira Putina, hrají aktuálně i česká kina. S režisérem snímku Filipem Remundou o bájném Sovětském svazu, studu při natáčení v Moskvě a frustraci, která může spojovat sibiřského dělníka žijícího na hranici chudoby, který plave v ledové vodě pro Putinovu slávu, a bývalého českého horníka.

Pokud bychom seděli s vaším štábem v autě a přijížděli do Novosibirsku, kde jste v blízkém Akademickém městečku točili život a příběh Vitalije, co by byl první dojem nebo obraz, který bychom viděli?

Dopravní zácpa, pro Rusko tolik typická. Kvůli zácpě ostatně Vitalij téměř zemřel, protože na nás čekal v ledové vodě a málem umrzl. Chtěl, abychom ho natočili v jeho živlu a v akci. Myslel, že televize musí přijet načas a hned ho natočí, jak vylézá z díry v ledu.

Pro Vitalije, stejně jako jeho rodiče, bývalé sovětské vědce, je důležité, že jsou ze Sibiře. Jaký je z vaší zkušenosti dnes hlavní rozdíl mezi lidmi z velkých ruských měst a těmi ze vzdálených oblastí?

Panuje mezi nimi hlavně obrovská nerovnost. Proto se chce do Petrohradu nebo Moskvy dostat každý. Pro obyvatele velkých měst jsou ale tihle provinciálové podřadní „východní lidé“. Dívají se na ně s pohrdáním, které se občas mísí i s určitým rasismem – jsou vnímáni jako méně vzdělaní, méně finančně zabezpečení. Lidé z regionů si dokonce někdy stěžují, že jsou kolonizovaní, že se tamní zastupitelé a politici nemohou samostatně rozhodovat bez toho, aniž by jim to řídila Moskva. Na druhou stranu Moskvané lidi z Novosibirsku v určitých případech respektují. Třeba když se před deseti lety postavili pravoslavné církvi, které se nelíbila inscenace Wagnerovy opery Tannhäuser v novosibirském divadle. Vyšli do ulic a protestovali. Shrnuto, na mnoha úrovních je tam velká nedůvěra, někdy respekt, hodně závist lidí z regionů vůči lidem z center, protože ekonomicky jsou na tom ti první opravdu špatně.

To je i případ hrdiny vašeho filmu. Banka mu sebrala byt, když nemohl splácet hypotéku, nemá peníze na to, aby si nechal spravit zuby, žije v polovybydleném bytě, kde vaří kuřecí stehno v rychlovarné konvici a dává jídlo psovi z konzervy rovnou na podlahu. Jak to vnímal on? Cítil se méněcenný vůči centru, nebo naopak jako ten, kdo je odolnější a více autonomní?

Cítil se jít příkladem. Tvrdil, že Rusko je na tom špatně, protože lidé jsou na tom špatně, a kdyby se všichni otužovali jako on, jsou skutečně nejsilnější zemí na světě. Země silná duchem. V jedné scéně, která se nakonec do filmu nedostala, říká matce, která se bojí, že se v silném proudu řeky Ob utopí: „Kdybych byl jako ruský mužik, který leží na gauči a přibírá kila, tak bys měla důvod se bát. Ale já cvičím. O mě se neboj, boj se o Rusko.“ Byl by asi rád, kdyby všichni Rusové začali žít jako on, a to nejen ve fyzickém slova smyslu, ale i v mentálním. Tvrdil, že má v životě nějaký cíl, že jde za ideou. Že život jeho spoluobčanů, kteří bezcílně bloumají a chtějí pouze získat sociální status a bohatství, nedává žádný smysl. On že na bohatství kašle.

Co tedy byl jeho cíl? Ve filmu působí, jako by spíš taky bloumal: noří se do ledové vody, pere se do krve na chodbě paneláku, točí se na video, sleduje před spaním záznamy výbuchů atomových bomb, jezdí do Moskvy s nacionalisty…

Pro něj bylo zásadní téma sociální rovnosti. Chodil na úřady a stěžoval si na různé místní nespravedlnosti, které se děly jemu i jeho kamarádům. Čas od času se účastnil demonstrace s nějakým ekonomickým podtextem, což ho nakonec radikalizovalo. Spolčil se s extremisty. Měl v sobě cosi jako gen naivního revolucionáře. Rád by ho býval proměnil v jakousi hodnotu, která by mu zlepšila život.

Vitalije jste točili osm let, od roku 2016 do roku 2024. Jak se za tu dobu proměnil?

Hodně se proměnil za covidu. Během pandemie byl aktivní na internetu a měl kamarády třeba i v Americe. A když zjistil, že dostali nemalou částku – tisíc dolarů – jako podporu, strašně se rozohnil, protože, jak říkal, on dostal od státu asi čtyři tisíce rublů, tedy nějakých 45 dolarů. Štvalo ho, že mu stát jako malému podnikateli ve stavebnictví nijak nepomohl. Nemohl pracovat, sehnat zakázky, trpěl hlady, byl zcela závislý na mámě a tátovi. Bylo mu to hodně nepříjemné a systém, ve kterém žije, začal vnímat kriticky. To se ale nelíbilo jeho mamince, která si malovala věci narůžovo a myslela si, že budování SSSR pokračuje. 

Tehdy přišel o byt?

O byt přišel daleko dřív. Poté, co ho vyhodili z práce a přestal být schopen splácet hypotéku. Psal Putinovi apelační dopis, ať mu pomůže. Kvůli téhle nespravedlnosti se dokonce vydal do Moskvy demonstrovat před úřad prezidenta. Samozřejmě ho zašili a poslali zpátky, ať neotravuje. Přitom dělal, co se v Rusku historicky dělalo – šel žádat vrchnost o podporu. Když už bylo jasné, že mu banka byt zabaví, uspořádal happening, při němž využil svého mediálního ohlasu, který získal díky plavání a otužování. Stál uprostřed bytu s cedulkou „Hypotéka je otroctví 21. století“ a do zdí jako dárek bance zazdil mrtvé krysy.

Kaše v hlavě

Podle některých analytiků má ruská vláda zájem udržovat většinu obyvatel v chudobě. S chudými lidmi se lépe manipuluje.

Chudí lidé se taky snáze verbují do armády. Sociální systém v Rusku je funkční tak akorát, aby se lidi nebouřili. Mnozí z Rusů ale nedosáhnou ani na minimum a žijí v podmínkách, které v Česku nebyly snad ani před druhou světovou válkou. Nechci se přidávat k těm, kdo na sociálních sítích tvrdí, že Rusové neznají splachovací záchod. To může být pravda pro nějaké odlehlé vesnice, ale život ve městech je v hrubých obrysech podobný tomu v Česku. Jen je podstatně tvrdší a člověk musí být odolnější, aby to vydržel. Rusové si nechávají až dobrovolně nakládat, protože chtějí ukázat, co vydrží.

V jednu chvíli o sobě Vitalij mluví jako o „průměrném Rusovi“, považuje se za zástupce většiny občanů. Je průměrným Rusem?

Ano i ne. Na jednu stranu působí zevnějškem až bezdomovecky, byť to neladí s tím, jak chytře často mluví. Rusové přitom dbají na to, aby byli upravení, neměli špinavé boty. Většina se ho tak bojí dvakrát: toho, jak vypadá, a jeho až dětské upřímnosti, kterou se liší od většiny Rusů, které jsem potkal. I proto jsem si ho vybral. Pojmenovává věci pravými jmény. Nehledě na nebezpečí, které z toho může plynout. Na druhou stranu, v soukromí jeho názory sdílejí mnozí. Považuje se tedy za někoho, kdo žije v reálném Rusku, kdo ví, jak to chodí, jaké jsou nálady. Důchodci z Akademického městečka včetně jeho rodičů podle něj žijí v rezervaci a vláda je nenechá skapat. Na rozdíl od něj. A že takových, jako je on, je v Rusku 70 procent. V různých situacích jsem od Rusů slyšel, že se čeká na nějaký impulz či signál ke změně. Že to tak v Rusku bylo vždy – národ spí a v určitý moment se vzbouří. Revoluční situace podle Vitalije ještě nenastala, ale je třeba číst Lenina a být připraven. Až půjdou lidé na barikády, on bude jedním z nich.

Zatím to ale v Rusku opravdu na revoluci nevypadá.

Zatím ne.

Co by se podle vás muselo stát, aby se Rusové vzbouřili?

Lidé, kteří případně čekají na nějaký impulz a rádi by šli do ulic, to mají obrovsky těžké. Někdo spočítal, že ruské represivní složky čítají pět milionů lidí. A jestliže v Moskvě demonstrovalo třeba proti válce na Ukrajině maximálně dvacet tisíc lidí, je to docela nerovný souboj. Policie musí vykazovat činnost, aby si zasloužila lepší než průměrné platy. Byl jsem na jedné konferenci Rusů v emigraci, kde padalo, že bez intervence ze Západu se v Rusku nic nepohne. A jeden básník, skoro se to bojím opakovat, řekl, že dokud na Rusko Západ nehodí atomové bomby, válka neskončí. Byl to extrémní názor, ale on to myslel vážně.

Loni na podzim zkolaboval kvůli ekonomickým sankcím namířených proti Rusku rubl. Zdražily potraviny, máslo se v obchodech dává pod zámek, aby ho lidé nekradli. Ani to ale názor většiny lidí na válku nezměnilo.

Nedokážu odpovědět, co by se muselo stát, aby se Rusové postavili proti válce. Bohužel pod vlivem médií se procento lidí, kteří válku podporují, zvedlo. A jde třeba o podporu tím minimálním, ale nebezpečným způsobem, že opakují propagandu: když už jsme válku začali, musíme ji dotáhnout do konce, aby nás teď neponížili. Jasně, jsme proti válce, jsme proti zabíjení, ale… Ani vysokoškolsky vzdělaní lidé často nedokážou pod vlivem propagandy myslet kriticky.

Vitalij je na jednu stranu patriot, věří velkému Rusku i tomu, že Ukrajina je a má být jeho součástí. Na druhou je kritický vůči Putinovi, kterého považuje za zástupce zločinného režimu, jenž ho ožebračil. Pak je to ale taky silný vůdce, kterého obdivuje a Rusko ho potřebuje. Jak rozumět téhle protichůdnosti?

Rusové sami říkají, že mnozí mají v hlavě kaši. Že v zemi panuje obrovské zmatení, čehož vláda využívá a vytváří sektářskou ideologii. Vitalij své obrovské zmatení projektuje třeba i do vztahu k válce. Když Rusko napadlo Ukrajinu, publikoval na své sociální síti obrázek s kytičkou a pod to napsal, ať jaro zvítězí. Ale během několika dnů jel do Moskvy s krajně nacionalistickým hnutím SERB (Ruské osvoboditelské hnutí – pozn. red.) a plaval s vlajkou ilegální Doněcké republiky a jeho kolega s vlajkou SSSR. Jel podpořit ukradení Krymu. Po nějaké době ale do kamery říkal, že válka je úplně zbytečná, protože nemá žádnou ideu. Že se vede jen pro peníze. A že kdo víc zaplatí, za toho budou Rusové bojovat. Zároveň si myslel, že je nutné zatočit s oligarchy, ale s výjimkou Putina, protože ten jediný má právo se obohacovat jako velký sjednotitel a architekt Ruska budoucnosti. Zmítá se v tom, protože nemá v životě moc kotev. V jednom má ale jasno – ve spojení sociální rovnosti a Sovětského svazu. SSSR vnímá jako bájnou zemi, která se snažila z nevzdělaného obyvatelstva vytvořit velký vzdělaný národ. Postavit pro něj infrastrukturu a podmínky k životu.

Vitalij nesnáší velkoměstské liberály. V Rusku pro ně vznikl novotvar „liberasti“, spojením slov liberál a pederast, tedy dvou různých forem údajně ze Západu zavlečených „zvrácených hodnot“. Jak vnímal filmaře z „prohnilého Západu“?

Čistě pragmaticky. Byl videobloger, věnoval tomu veškerou energii, ale skoro nikdo jeho videa nesledoval. Přehrálo si je třeba dvacet lidí. Nejvíc – dva tisíce zhlédnutí – měl jeho vzkaz Putinovi. Jeho motivací tak jednoduše bylo se zviditelnit. Když viděl profesionální filmaře z Evropy, kteří se o jeho myšlení a život zajímají, pochopil to jako příležitost své vzkazy dostat k většímu množství lidí. Mezi zuby ale cedil, že jsme „banderovský psi“. Nestali se z nás přátelé. Myslím si, že jsme k sobě zachovávali zdravý odstup a respekt a ten vztah byl pragmatický na obou stranách. My jsme točili film a snažili se mu s co největší empatií porozumět. A on skrz nás posílal do světa svoji zprávu.

Proč vlastně nesnáší Západ?

Pohrdá jeho liberálním způsobem života. Ba co víc, bojí se ho, protože se bojí svobody. Ukázalo se, že svoboda se pro něj rovná strach kvůli rodinné historii. V devadesátých letech přišel kvůli závislosti o bratra, jeho máma o syna, a oba to dávají za vinu Západu a ruským liberálům, jako byl Michail Gorbačov. Nástup svobody pro ně doslova znamenal existenční, fyzické ohrožení. Otázka samozřejmě je, proč vnímají Západ za tohle jako jediný zodpovědný. Odpověď je znovu propaganda. Západ pašoval drogy, s ním přišel heroin. Přitom se ale heroin do Ruska pašoval z Afghánistánu. Ale tahle zkratka tam je. Podobné zkratky jsou pro Rusko ostatně typické.

 Nadvláda zkratek

Jak už padlo, dokument jste točili osm let. Čistě prakticky, jak natáčení vypadalo?

Do Ruska nemůže člověk jen tak přijet s kamerou a točit. Musí mít pozvání, razítka, správná víza, potvrzení. Jezdili jsme každý rok vždy na několik dní až týdnů. Na začátku nás zavřeli kvůli nesrovnalosti v imigrační kartě. Pak jsme si už dávali pozor, abychom měli všechny dokumenty v pořádku. Měli jsme na několik let novinářské akreditace přes Českou televizi. Od určitého momentu jsme ale točili jen v interiérech a v exteriérech za nás točila ruská kameramanka, která dokázala policistům, kteří ji zastavili, citovat ruskou ústavu a zákony, jež jí dovolují točit na ulici. My bychom to neuhráli ani náhodou.

V jednu chvíli točíte na moskevském mostě, kde byl zastřelen opoziční politik Boris Němcov, a lidé na místě zločinu vytvořili pomníček. Zrovna drží stráž starší paní a extremisté spolu s Vitalijem začnou pietní místo demolovat. Rozkopou vázy, ponižují lidi. Jak se taková scéna člověku točí?

Tady mi bylo nejhůř. Strašně jsem se styděl za to, že se stávám součástí té situace. Nejenom že tam rozstříleli Borise Němcova, ale sledovali jsme další násilí na lidech, kteří tam navzdory mrazu a nebezpečí pietně stojí. Vitalij nám před natáčením slíbil, že se neuchýlí k násilí, ale pak to nebyl schopen dodržet. Kope do věcí, postrkuje se s jedním člověkem. Michal Gábor, spoluscenárista filmu, se s ním dokonce v jednu chvíli pustil do souboje s tím, že tohle jsme si nedomluvili.

Jak vnímá Vitalij lidi z opozice, jako byl Němcov nebo Alexej Navalnyj?

Na jednom ze svých videí je symbolicky házel na Altaji ze skály. Házel šutr, který představoval členy opozice. Snažil se je vyhodit z politické soutěže nebo ze svého života. Domníval se, že narušují „klid na práci“. Že zbytečně přenášejí do Ruska nebezpečné západní poměry, které mohou za to, že skončila ona velká, skvělá myšlenka Sovětského svazu.

Vitalij jde do extrému. Plave v ledové vodě, skoro umírá, nechá se mlátit do obličeje, šít si rány bez umrtvení. V dokumentu je téměř existenciální moment, kdy říká, že to dělá proto, aby cítil, že žije.

Tomuhle jsem rozuměl. Narodil se do rodiny vedené tvrdou stranickou linií, aby žili, jak jim bylo řečeno. Dělali kariéry, zakládali rodiny, rodili děti a pak jim jakýsi akademik v nějaké knize vysvětlil, že se děti nesmějí rozmazlovat. V rámci téhle doktríny ho tedy nehladili a nepusinkovali, protože by se jeho máma styděla, kdyby to někdo viděl. A pak říká, kdybychom tě vychovávali jinak, možná bys nešel do těch extrémů. Neinklinoval by k násilí. Neměl by na sobě masku hrubiána. Zároveň věděl, že nikoho nezajímá. Na úřadech se mu smáli, odmítali ho, nikdo ho neposlouchal. On toho přitom měl tolik co říct. Chodil se pak uklidňovat do ledové vody. Měl možná pocit, že si ho všímá aspoň ta jeho bolest.

Nejsem odborník, ale působí, že má i nějaký psychický problém, možná ADHD. Je v něm obrovské pnutí, nedokáže být v klidu, má fyzické tiky, mluví překotně. Někdy se tak film ocitá až na hraně jakési freak show. Jak jste promýšleli, abyste ho neukazovali jako exota?

To bylo pro nás nejdůležitější ve všech fázích. Zaujala nás jeho videa, způsob myšlení, a to jsme chtěli do filmu dostat – jak se stane, že vysokoškolsky vzdělaný člověk začne podporovat Vladimira Putina. Jinak jsem konzultoval jeho možnou diagnózu s psychiatry. S největší pravděpodobností má nějakou těžkou formu ADHD, kdy mu mozek jede na plné obrátky, což by na nějaké nejzákladnější rovině vysvětlovalo i lásku k ledové vodě, kde se zklidní. A taky proč, když ji objevil, už ho to nepustilo. A pak tam byl ještě jeden aspekt, na který upozornil náš ruský zvukař, který předtím pracoval jako psychiatr-adiktolog. Tvrdil, že Vitalij byl pravděpodobně závislý na tvrdých drogách. Dnes je totiž abstinent, což pro tamní muže není typické. Možná to souvisí s nějakou odvykací kúrou. Ale to je spekulace. Nechtěl o tom mluvit, bylo to pro něj bolestivé.

O Rusku se často píše jako o nepochopeném a nepochopitelném. Je to první, druhé, nebo obojí?

Je pochopitelné. V konkrétních lidských situacích jde pochopit, že se někdo dívá na svět jinak, třeba i zmateně, nebo koná proti svým zájmům. Třeba Vitalij by na jednu stranu chtěl, aby se všem žilo dobře, na druhou stranu neměl daleko k násilí. Jeho frustrace může být podobná frustraci lidí z pařížských předměstí nebo bývalých hornických oblastí v Česku, kde se lidem žilo dobře, ale teď mají pocit, že se žije dobře jen těm v Praze. Že bojují s ekonomickou nejistotou a nemají z té naší pražské diskotéky vůbec nic. To v nich může vytvořit obrovský pocit nespravedlnosti.

Hodně expertů na Rusko říká, že problém Západu je, že o Rusku přemýšlí nesprávně. Že se snaží aplikovat západní teze a vzorce, které tam ale nefungují. Co je podle vás nejvýraznější vzorec, který na Rusko aplikujeme a on nefunguje?

Možná doufáme, že když Rusové budou mít hlouběji do kapsy nebo nebudou mít co jíst, vzbouří se. Špatné je to ale bohužel pro nás jen v provinciích, ve městech je krize ještě daleko. Takže tímhle směrem asi uvažovat nelze. To možná nabádá k tomu opakovat ruskou propagandu, která hlásá, že sankce nemají žádný význam. Mají, ale jsou nedůsledné. Největší paradox a absurdita ale je, že podporujeme Ukrajinu, ale zároveň od Ruska kupujeme komodity, ze kterých se platí válka. Až se mi zdá, že to snad s tou podporou Ukrajiny nemyslíme vážně. Na to Rusko spoléhá, protože ví, že světu vládne byznys. To jsou ale sféry, v nichž se nevyznám...