Luxusní případ velkého kníru

V Orient Expresu se opět vraždí. Nová filmová adaptace slavné novely Agathy Christie je ale případ, na který by byl krátký i Sherlock Holmes, podobně slavný literární kolega Hercula Poirota. Belgického detektiva si tentokrát zahrál britský herec Kenneth Branagh, jenž film i režíroval.

Vražda v Orient Expresu poprvé vyšla v roce 1934 a patří k zřejmě nejslavnějším spisovatelčiným dílům, jež přidalo nemalou část k celkovému počtu dvou miliard kopií - což je číslo značící celkový počet prodaných knih první dámy detektivky. První filmová adaptace sice vznikla až o čtyřicet let později, ale režisérský nezájem nebyl v následujících dekádách jejím problémem. Verze z roku 1974 v režii Sidneyho Lumeta, který do role výjimečného detektiva obsadil Alfreda Finneyho a do vlaku s ním posadil třeba Ingrid Bergman, Lauren Bacall nebo Seana Conneryho, představovala typický produkt své doby. Hollywood hledal „luxusní“ látky s globálním potenciálem a možností přidané hodnoty – v tomto případě prvotřídního hereckého ansámblu lákajícího na hvězdy klasického Hollywoodu, které skvěle zapadaly do obrazu Orient Expresu jako něčeho z jiné, aristokratické doby.

V roce 2001 vznikla nízkonákladovější televizní verze v hlavní roli s Alfredem Molinou. O devět let starší adaptace pak měla o něco větší ambice a navazovala na dlouho běžící populární seriál – Poirota si zahrál David Suchet, kterého většina fanoušků považuje za jediného pravého představitele výstředního a geniálního Belgičana. A Kenneth Branagh na takovém soudu nic zásadnějšího nezmění. Jeho Poirot je solidní a vizuálně zapadá do estetiky druhé poloviny devatenáctého století, zároveň se Brannagh a jeho kolegové rozhodli pro jistou modernizaci, která měla detektiva přiblížit více současnému vkusu, kdy jsou detektivové i akčními hrdiny s velkým egem. Šedé buňky mozkové a suchá břitkost už nestačí. To změnil hlavně technofilní upgrade Sherlocka Holmese v populárním seriálu BBC.

Dopad takové změny na Poirota dobře vystihuje už úvodní segment Orient Expresu -  pojatý akčněji, než je na malého velkého kriminalistu zvykem. Nejenže na scénu vstupuje agresivně sebevědomý muž, jenž pak ve filmu několikrát sám zdůrazní, jak je geniální a největší detektiv na světě. I vysvětlení zločinu zmizelé relikvie z chrámu v Jeruzalémě před sroceným davem vrcholí akčním momentem, v němž hraje hlavní roli dobře umístěná detektivova hůlka.

Odlišovat Brannaghova Poirota od jeho předchůdců má i obří navoskovaný knír, který dominuje jeho tváři a má mu dodávat šmrnc originálního excentrika. Poirot ale v následujících minutách působí spíš jako chvastoun a obsedantně kompulzivní muž, jemuž vadí, když mají lidé kolem kravaty nakřivo. Pozornost k detailu má upozorňovat na základní princip, podle něhož Poirot vyšetřuje: ví, jak má být svět správně, a když se něco vychýlí z dané správnosti, zpozorní. Ale ve výsledku působí spíš jako arogantní puntičkářství – přestože v závěru má i závažnější efekt Poirotovy rozpolcenosti nad plovoucí hranicí zločinu.

K testování konceptu spravedlnosti dojde uprostřed Alp, kdy vlak zastaví lavina a v jednom z kupé je objevena mrtvola. Potenciální podezřelý je každý. Kromě „modernizace“ Poirota přitom Branagh spoléhá na tradiční prvky. Kouzlo a přitažlivost případu Orient Expresu vždy spočívaly nejen v promyšleném zločinu, ale i v reprezentaci luxusu a vyšší třídy a v atraktivním hromadném obsazení. Noblesní ženy v noblesních šatech kráčejí pověstným vlakem po tlustých kobercích. Koktejly upíjejí v přepychovém prostředí jídelního vozu obloženého mahagonem a nasvíceného křišťálem. Na výpravě produkce nešetřila. Podobně atraktivní a luxusní má být i snímání scenérii, kterými vlak projíždí, širokoúhlý formát a létající kamera, jež nad ním v důsledku a v rozporu s vyprávěním tak trochu marnotratně krouží.

Obsazení je de luxe, i když někdy notně nostalgické. Johnny Depp coby podezřelý americký obchodník obývá kupé vedle Michele Pfeiffer. Penélope Cruz neopustí usoužený výraz řeholnice. Willem Defoe pobaví vystoupeními coby německý profesor. Judy Dench rozkošně hraje ruskou princeznu, které speciálně pro britské publikum asistuje Olivia Colman známá z populární ostrovní kriminálky Broadchurch. S hvězdným kolektivem se ale vkrádá otázka, pro jaké publikum je Vražda v Orient Expressu vlastně určená. Hvězdy spíše míří na starší diváky, kteří zažili jejich největší slávu v 80. a 90. letech. A kterým nevadí, že už vědí, kdo je vrah, protože příběh znají. Nostalgicky se půjdou podívat na své oblíbence z minulosti s očekáváním příjemného závanu „klasického“ Hollywoodu zaručujícího jisté produkční hodnoty i styl vyprávění – ostatně propagace filmu je výrazně stylizovaná do obrazů, které evokují zlatou éru Hollywoodu s jejím glamourem a stylem.

Novému publiku nabízí podstatně méně lákadel. Možná hlavně spřízněnost, jakkoliv iluzorní, se současnou vlnou detektivek, která se těší přízni napříč generacemi. Jistým, jakkoliv nečekaným lákadlem může být i Brannagh. Shakespearovský herec a režisér je v poslední době podepsán pod „lepšími“ hollywoodskými velkofilmy zdůrazňujícími „klasický rodokmen“ jako Thor (2011) nebo Popelka (2015).

Hvězdná skladba je úctyhodná, ale v důsledku spíš představuje plýtvání. Sérii individuálních kameí než dohromady fungující celek napojený na příběh. Ten je vyprávěný víceméně servisně a je patrné, že se tvůrci více soustředili právě na styl a na „nový charakter“ Poirota než na svižnou dynamiku vyprávění. Sníh je odházen, vrah odhalen a Poirot míří z malé staničky kamsi na Nil, kde jsou žádané jeho služby.

Za sebou nechává nezúčastněného diváka s jednou zásadní otázkou na mysli: proč film vlastně vzniknul. Jedním možným vysvětlením by mohl být skutečný Orient Express. Legendární spoj v době premiéry filmu ohlásil obnovení trasy Praha-Paříž-Londýn, lístek bratru za padesát tisíc. Branaghova Vražda v Orient Expresu by tak mohla fungovat jako velkolepá reklama. Je to spíš hledání významu v náhodě, ale aspoň nějaká odpověď na existenci filmu, jež jinak příliš smyslu nedává. Což by Poirot ve svém světě, kde musí být všechno „správně“, rozhodně netoleroval.