Lucy Rose: Snídaně od fanoušků jsou lepší než v hotelu

První dvě nahrávky vydala s pomocí slavných Columbia Records, ale pak zjistila, že společně s kompromisy ztrácí identitu. Britská písničkářka Lucy Rose se tak rozhodla, že label opustí a odjede do Jižní Ameriky. Roky dostávala tweety a zprávy od fanoušků z této oblasti, ale při pokusech o turné narazila na nedůvěru ze strany tamějších promotérů. Koncerty v osmi latinskoamerických zemích tak nakonec zorganizovali právě její podporovatelé, v jejichž bytech zároveň po dobu šňůry žila. Lucy Rose vystoupila v roce 2013 jako headlinerka prvního ročníku festivalu Nouvelle Prague, minulou neděli pak odehrála samostatný koncert v pražském klubu Mono Fono, kde představila nejnovější album Something’s Changing.

Byla jste už součástí různých scén – spolupracovala jste s kapelou Bombay Bicycle Club, vydala dvě popovější alba na velkém labelu. Nyní se vracíte k folkové akustické hudbě; je to svět, ve kterém se cítíte nejlépe?

Z vnějšího pohledu to možná vypadá více černobíle – s kapelou Bombay Bicycle Club jsem se ocitla v indie světě, ale poprvé jsme spolupracovali na folkovém albu Flaws. Spojovala nás láska k akustické hudbě, až poté se začali profilovat jinak. Popovým směrem jsem se vlastně vydala kvůli reakcím okolí, hrála jsem na festivalech a lidé se v průběhu pomalých a tichých písní bavili, zatímco při energických kusech s kapelou vypadali nadšeněji.  Ale pro mě je nejpřirozenější psát upřímné skladby a hrát s akustickou kytarou. Takže už můžu sebevědomě říct, že zkrátka nejsem cool indie holka ani popová zpěvačka.

Jsou vaše texty čistě osobní?

Ano, sice jsou v nich také příběhy, které mi vypráví ostatní lidé, ale i ty se pro mě často stávají osobními, když se do nich vcítím. Jinak moje texty jsou i o pocitech, které mohou ostatním připadat podřadné, ale mě výrazně ovlivňují. Třeba zdánlivá hloupost - když se ke mně chová zvukař jinak, protože jsem žena, to mě rozesmutní a naštve.

Mění se hudební průmysl k lepšímu, co se týče nerovnosti mužů a žen?

Doufám, že se mění k lepšímu, protože se o věcech mluví – já o nich alespoň mluvím často. Většinu času jsou to spíše drobnosti, ale nedávno jsem chtěla hrát na jednom festivalu v Británii a řekli mi, že si opravdu přejí, abych vystoupila, ale už mají naplněnou kvótu pro ženy. Přitom by organizátoři nikdy neodmítli muže, protože už jich mají v line-upu dostatek. Vždycky si poté uvědomím, že nezáleží jen na hudbě. Můj manžel William je zároveň můj tour manažer a lidé často předpokládají, že mě nějak ovládá. Sedíme třeba na večeři a promotér se na něj otočí, že mi může zařídit koncert. Nezeptá se mě, jestli bych ráda přijela a zahrála, říká to mému manželovi. Ale kdyby byl William muzikant, nikdo by se na mě s nabídkami neobracel - ani by nepředpokládal, že jsem jeho manažerka.

Ale vy přitom máte zkušenosti i s promotérstvím. Pořádala jste hudební večery, kde hrál v začátcích své kariéry i Ed Sheeran. Jaké to bylo stát na druhé straně?

Skvělé. Mám pocit, že jsem tu potkala většinu svých kamarádů hudebníků. Občas není na škodu vyjít ven ze své bubliny a poslouchat i jiné kapely. Dělala jsem všechno sama, bookovala umělce a poté seděla u vstupu a vybírala peníze. Ráda na tu dobu vzpomínám.

Po vydání druhého alba Work It Out jste uvažovala o tom, že přestanete dělat hudbu – bylo to kvůli tlaku ze strany nahrávací společnosti?

Jsem sice vděčná za všechny příležitosti, které mi velký label přinesl, ale nikdy jsem do toho prostředí zcela nezapadla. Neustále jsem kolem sebe slýchávala, že moje nápady nejsou dost dobré, až jsem ztratila sebevědomí. Nejen ve skládání hudby. Chtěla jsem třeba natočit videoklip, kde bych lezla po horách. Ale neměla bych make-up, a to se jim nelíbilo. Chtěla jsem být čím dál víc sama sebou - moje hudba je upřímná a zpívám o věcech, které pro mě něco znamenají. A to lidem z nahrávacích společností nestačilo.

Byl to důvod, proč jste se vydala na turné do Jižní Ameriky?

Měla jsem dost hádání se a přesvědčování; uvědomila si, že nejsem šťastná. Hudba byla vždy věc, která mě přenesla přes těžká období a dělala mi radost, ale v tu chvíli jsem ztrácela chuť už jen vzít do ruky kytaru. Věděla jsem, že se musí něco změnit - a turné v Jižní Americe mi tu radost vrátilo.

Všechny koncerty organizovali fanoušci. Jak to probíhalo?

Bylo zvláštní každý den vystupovat z autobusu nebo letadla a nevědět, kdo na nás bude čekat a kde budete spát. Ale všichni byli úžasní a vrátili mi to ztracené sebevědomí. Často jsem sedávala na jednáních a poslouchala, že jsem neprodala dostatek desek, že jsem pro label vlastně trochu zklamáním. A teď mi lidé, u kterých jsem v Jižní Americe žila, říkali, že mou hudbu milují, že je nějaká moje píseň ovlivnila. To je víc než všechny statistiky.

Jaká je vůbec pozice hudebnic v Jižní Americe?

V Mexiku jsem pořádala kytarový workshop pro dívky a ptala se jich, proč si myslí, že je v jejich zemi tak málo žen, které by dělaly hudbu. Jedna z odpovědí byla, že nemohou jen tak vzít kytaru a jít hrát na „open mic“ akci. Nehledě na to, že tam nic takového neexistuje, mají jen koncerty. Ale i ty probíhají pozdě večer a chodit po ulici v tuhle dobu pro ně není bezpečné. Když už, musí požádat kamaráda, aby šel s nimi.

Jak se stalo, že jste tak populární zrovna v Jižní Americe?

Na to jsem se sama lidí ptala. Často jsem objížděla Evropu, snažila se tam budovat fanouškovskou základnu, ale v Jižní Americe prostě existovala. Říkali mi, že objevili moje akustická videa už dávno – přitom moje hudba je relativně specifická a lidé, kteří ji poslouchají, musí být ochotní trávit hodiny projížděním YouTube.

Plánujete podobné turné i jinde ve světě?

Minulý měsíc jsem takto žila s fanoušky v Severní Americe. Nemám už za sebou velký label, což mě donutilo přemýšlet jinak. Často mi lidé říkali: Nedělej to, bude to vypadat zoufale – ale tenhle pohled už mě nezajímá. Radši nocuji u fanoušků než v hotelích. Dělají pro mě víc, než by byl kdokoliv jiný pro cizince ochotný udělat – půjčí mi svou postel, uvaří snídani… Celé turné si tak užiju.

Ostatně nejnovější album Something’s Changing, které navazovalo na stejnojmenný dokument z cest po Latinské Americe, jste podle svých slov napsala pro fanoušky, které už máte, ne s účelem získávat nové.

Ano, vím, že písně z nového alba nebudou hrát rádia. Jenže já hudbu nedělám pro rádia. Uvědomila jsem si, že se nemusím bát psát upřímně. Na světě je hodně lidí, kteří nechtějí slyšet hudbu plnou emocí; je jim to nepříjemné a občas nechtějí o věcech ani přemýšlet. Ale potom jsou takoví, kteří chtějí opak.

Mimochodem spolupracovala jste s kapelou Manic Street Preachers na písni This Sullen Welsh Heart z jejich alba Rewind the Film. Jaké to bylo?

Už je to dávno, ale pamatuji si, že v tu dobu jsem měla jen akustickou kytaru a šetřila na elektrickou. Mluvila jsem o tom s jejich frontmanem Jamesem Bradfieldem, on se otočil a prostě mi jednu ze svých kytar dal. Myslela jsem, že se zbláznil. Takže má první elektrická kytara byla od Manic Street Preachers.

Autorka je spolupracovnicí redakce