Krásnější než slunce

Petru Jindrovi se okamžitě rozzáří oči, ač Plzeňskou madonu takhle zblízka viděl v posledních týdnech mnohokrát. „Vidíte ta podřezaná víčka, naprosto věrné slzní kanálky a realistické koutky? Díky tomu všemu je tak živá, její tvář je v dokonalém oválu, podívejte se na to rovné čelo a vytáhlou šíji,“ říká důstojně ztišeným hlasem kurátor výstavy Nad slunce krásnější, která probíhá v Západočeské galerii v Plzni. A není to jen proto, že originál Plzeňské madony z konce 14. století ukazuje novinářské návštěvě tajně, ještě pár dní před jeho čtvrtečním oficiálním začleněním do výstavy, které je této soše věnovaná. Pohled na nejstarší památku takzvaného krásného slohu totiž bere nejen dech, ale také řeč. Originál přitom bude k vidění do příští soboty, jinak si návštěvníci musí vystačit jen s kopií.

„Své dítě madona prezentuje divákovi v rotaci, Kristus tak naklání svou hlavu k věřícímu, má pootevřená ústa, tady v nich vidíte jazýček, protože ta socha doslova mluví: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe,“ cituje Jindra Bibli a s neskrývaným úžasem odborníka na středověké umění ukazuje, jak se levá ruka Panny Marie prsty zabořuje do Kristova baculatého, matčiným dotekům poddajného tělíčka, jako by nešlo o tvrdý kámen, ale o skutečné lidské maso.

Socha je vytesaná a vyřezaná do opuky a Jindrovi se s druhou kurátorkou výstavy Michaelou Ottovou podařilo zjistit, ze které konkrétně. Vědělo se, že sochu objednali pro plzeňský farní kostel sv. Bartoloměje němečtí rytíři, kteří ho tehdy spravovali. V roce 1384 jim pražský arcibiskup Jan z Jenštejna udělil povolení k udílením odpustků na ranních mariánských mších, čili nejpozději tehdy musela vzniknout. Také se vědělo, že se do Plzně dostala z Prahy, kde ji vytvořila svatovítská huť, jež zrovna realizovala životní sen Karla IV. v podobě stavby svatovítské katedrály. Odpovídá tomu styl madony a dokonalé umělecké i řemeslné provedení, jehož by tehdy v českých zemích nikdo jiný nebyl schopen.

Až dosud o tom ale neexistoval hmatatelný důkaz. Odborníci se k originálu sochy nedostali od druhé světové války, kdy byla ve sv. Bartoloměji naposledy pořízena její fotodokumentace a kdy se udělaly dva její odlitky. Až nyní, po osmdesáti letech, ji církev půjčila na výstavu, protože interiér plzeňského chrámu prochází opravou. Náročným restaurováním proto mohla projít i sama madona - a rozdíl Jindra ukazuje na zadním lemu Mariiných nařasených šatů. Restaurátoři na něm nechali pro srovnání malý tmavý čtvereček: takhle špinavá byla ještě před pár týdny celá socha. Když už se madona opravovala, kurátoři z ní chtěli získat malý vzorek, ze kterého by zjistili, o jaký kámen přesně jde. Arcibiskupství to sice nepovolilo, Petru Jindrovi se přesto podařil průlomový objev.

„Máme v Plzni takovou stolní společnost. Nad pivem jsem si stěžoval, že se nemůžu dostat ke vzorku kamene a jeden kolega ze Západočeského muzea mi najednou řekl překvapivou informaci. Že se totiž u nich při inventuře našla krabice od bot, na které je napsáno, že jde o fragment Plzeňské madony,“ směje se Jindra na výstavě u nenápadného artefaktu ležícího na mramorovém kruhu. Jde o kousky z původní madoniny koruny, které v roce 1917 řemeslníci ze sochy odřízli, aby Marii mohli na hlavu nasadit novou, novogotickou korunu vytvořenou zlatníkem Emanuelem Velebilem. Kousky naštěstí zůstaly v archivu a díky jejich analýze Jindra s Ottovou zjistili, že jde o opuku bělohorskou, z níž svatovítská huť vytvářela svá nejvýznamnější díla.

Z úplně stejného kamene vznikla například socha sv. Petra ze Slivice. Ta na plzeňské výstavě rovněž stojí a Petr Jindra říká, že nezná jiné dvě sochy z tohoto období, které by byly tak „oživené“: „Na jeho tváři vidíme vyřezané žíly, z pootevřené pusy vyčnívají zuby, také sv. Petr hovoří k publiku.“ Původně možná přímo ke zmíněnému Janovi z Jenštejna, který si ji mohl od hutě objednat ke své soukromé adoraci, již mu umožňovalo „zpřítomnění božské spásonosné moci v pozemském prostoru“.

Petr vznikl ve stejné době jako Plzeňská madona a jeho „žalostná grimasa“ prý mohla odkazovat „ke stavu instituce, jejíž osud svěřil Kristus do světcových rukou“. Totiž k papežskému schizmatu, kdy se západní svět nemohl na přelomu 14. a 15. století shodnout, který ze dvou papežů má vládnout církvi. Jan z Jenštejna si mohl fatální stav připomínat každý den, když se ve své rezidenci podíval na zkormoucenou sochu sv. Petra.

Plzeňská madona je ale ještě o něco realističtější. Odborníci proto při přípravách nynější výstavy došli k přesvědčení, že zatímco sv. Petra vytvořil takzvaný Mistr Krumlovské madony, který pracoval v dílně Petra Parléře, madona je dílem samotného ředitele stavby katedrály sv. Víta. Z toho také mohla vycházet její neuvěřitelná popularita. Replikovat se začala už krátce po svém vzniku a plzeňská výstava je takových napodobenin plná. Jednou z nich je Františkánská madona datovaná do zhruba roku 1415 z nedalekého kláštera.

I na tomhle díle Petr Jindra ukazuje pozoruhodný detail. Nadživotní dřevěná socha má kolem krku dvě dlouhé řezné rány, které jí řezbáři způsobili někdy v období baroka, kdy se socha začala při slavnostních příležitostech oblékat do šatů: „Při oblékání jim překážela Mariina rouška pláště, tak ji prostě odřezali, moc se s tím tehdy nemazali.“

Vzorem pro nepřeberně dalších madon se plzeňský originál nicméně stal až po husitských válkách. „Plzeň byla na počátku husitská a přiklonila se k reformaci. Ale když se ukázalo, že se část lidí ve městě nechala strhnout radikálním proudem a odešla na Tábor, poměr sil se v Plzni obrátil. Vylekaní měšťané z ideálního husitského města vytvořili katolickou baštu,“ vysvětluje Jindra a vypráví, jak byla Plzeň po deset měsíců obléhaná husitským vojskem. „Měšťané věděli, že je jen otázka času, kdy podlehnou. Když pak 9. května 1434 husité nečekaně odtáhli, považovalo se to za zázrak, o nějž se zasloužila právě Plzeňská madona.“

Kult pak v 17. století zásadně oživili jezuité a soše se začaly připisovat další zázraky. Jejich seznam vyšel v podobě velké knihy, která je v Plzni rovněž vystavená, šlo hlavně o uzdravení dětí a dokonce „jedné krávy“. Tehdy byla socha ve sv. Bartoloměji ještě bezprostředně přístupná, lidé ji mohli spatřit postavenou na reprezentativním trůnu a možná se jí i dotýkat. V roce 1680 Plzeň postihla morová epidemie, která ovšem velmi rychle ustala. I tento zázrak se přičítal Plzeňské madoně, proto její kopii vztyčili na monumentálním morovém sloupu hned vedle kostela. Z náměstí ovšem není vidět další zajímavý detail: malý Kristus na této replice nedrží v rukou tradiční jablko, ale v rámci symboliky vítězství nad smrtí lebku.

Také Plzeňská madona se od barokních časů oblékala do šatů. Ví se přesně dokdy. Do roku 1883, kdy architekt dostavby katedrály sv. Víta Josef Mocker pro Plzeň navrhl nový hlavní oltář. K madoně vůbec ne citlivý, protože se najednou ocitla ve velké výšce, a navíc zastrčená do niky. Od věřících či diváků v chrámu ji tak dnes dělí zhruba dvacet metrů a přes sto let nikdo nemohl (až na zmíněné restaurátory pracující na ní v roce 1941) pořádně vidět, jak je krásná.

Jak už bylo řečeno, mimořádná šance podívat se Plzeňské madoně doslova z očí do očí se na výstavě Nad slunce krásnější nabízí až do příští soboty - a lístky v rezervačním systému Západočeské galerie ještě jsou. V dalších letech si precizní práci mistra Petra Parléře budeme moci v detailu prohlédnout jen v katalogu k výstavě, který se v těchto dnech dokončuje.