Klíště, zneužívání, houpací kůň. Pozor, dveře na AVU se opět otvírají

Akademie výtvarných umění (AVU) a Vysoká škola uměleckoprůmyslová (UMPRUM) by zřejmě otevřeně nepřiznaly, že se jejich každoroční souběžně probíhající výstavy absolventských prací berou jako souboj o nejúspěšnější vysokou uměleckou školu v zemi. V umění se přece nesoutěží. Nicméně i letos pohled na jejich diplomanty (v případě UMPRUM i bakaláře) poměrně jednoznačně ukázal (a v případě AVU bude ještě týden ukazovat), jak si obě školy stojí. Čili začněme raději AVU, ať si hned nekazíme náladu. Přehlídka „aváckých“ diplomek se po osmi letech vrátila do historické budovy nad Stromovkou.

Zvlášť ve Veletržním paláci Národní galerie to sice v posledních dvou letech diplomantům prospívalo: pod kurátorským vedením se z obyčejné prezentace závěrečných prací stala kolektivní přehlídka kvalitou srovnatelná s kdejakým bienále mnohem starších a zkušenějších umělců. Nicméně na Akademii chtěli veřejnosti připomenout, kde vlastně škola sídlí, a tak se studenti vracejí na místo činu. A dobře udělali! Výstava Jiné místo kurátorovaná Tomášem Pospiszylem a Marií Topolčanskou nabízí pohled na opravdu mimořádně silný ročník, jehož mottem jsou otevřené dveře, které jsou na AVU demonstrativně odstraněny z jednotlivých ateliérů a sneseny na jedno místo. Přiznávám, že místo abych jako obvykle složitě hledal, o kom by se dalo psát, musel jsem tentokrát sám se sebou složitě vyjednávat, o kom psát nebudu.

U Almy Lily Rayner (1983) nebylo už na první pohled co řešit. Jméno jedné z nejstarších absolventek a absolventů školy jsem poprvé zaregistroval loni v zimě, kdy vystavovala kousek pod školou na venkovní galerii Artwall projekt s krutě jednoduchým názvem Co mi otec strkal do vagíny. Auta tak na nábřeží několik týdnů projížděla kolem fotografií předmětů, kterými autorku sexuálně zneužíval její otec, než před ním v devatenácti utekla z rodného Izraele do Prahy. Lžíci, nafukovací hračku, zapalovač, holítko… Pokud si člověk nepřečetl název instalace, mohl fotografie brát jako banální snímky banálních předmětů – tak snadno lze být k takhle šokujícímu tématu lhostejný. Na AVU nyní autorka jednu z přednáškových místností s dřevěnou elevací proměnila v potemnělý sál, kde se na plátno za doprovodu nepříjemně pípavého tónu promítá smyčka s jakýmsi zběsile s pohybujícím kyvadlovým zrcadélkem. V něm se opět a skutečně odráží autorčino téma: tentokrát jako fiktivní „instruktážní video k vaginoplastické operaci  vytvořené podle terapeutické metody EMDR“. Tato technika už je  ovšem reálná a používá se k urychlení zpracování traumatických zážitků. Těch se návštěvník v místnosti může zbavit i tím, že si vezme ze stolku dotazník používaný při psychiatrickém vyšetření.

Kdo by si chtěl po tomhle pod kůži zalézajícím dílu z Ateliéru nových médií II/ Školy Anny Daučíkové trochu oddechnout, může tak učinit hned v protější místnosti. Tam vystavuje Karíma Al-Mukhtarová (1989) z Ateliéru intermediální tvorby I/ Školy Mileny Dopitové. Coby dcera cizinců narozená už v Praze se v diplomce zaměřila na ohledávání tradic, které sama nikdy nezažila, přesto mezi nimi vyrůstala. Použila některá osvojená arabská řemesla, s jejichž pomocí vytvořila jakýsi memoárový domeček pro panenky, ovšem pro panenky lidského rozměru, neboť i houpací kůň je tu proveden v měřítku jedna ku jedné. Vzhledem k intimnímu charakteru jednotlivých artefaktů vážících se k osobní historii autorky není snadné soubor (částečně ho už letos představila v Centru pro současné umění FUTURA) dekódovat, ale o to ani nejde. Bude zajímavé sledovat, jak budou její velmi sugestivní instalace vypadat, pokud se vydá i na jinou než čistě osobní půdu.

Což neplatí pro Marka Šefrnu (1986) z Ateliéru intermediální tvorby III/ Školy Tomáše Vaňka a jeho cyklus Obrazy bez dovolení. Jak už název napovídá, v případě jeho kreseb tužkou jde naopak o příběhy cizích lidí: skrz okna tajně fotil lidi v různých situacích (nic nemravného), pak je překresloval, „zarámoval a poslal zpátky“. Jednoduchý nápad do mého „best of“ zařazuji, protože je jemný, tichý, až plachý, a přitom mě v konkurenci desítek prací něčím pořád tak nějak lechtal v zádech, abych se za ním ještě jednou otočil. V jiných souvislostech se takovému pocitu říká láska na první pohled.

Ta může leckoho potrefit i o pár set metrů níž pod hlavní budovou v Moderní galerii AVU hned vedle Maroldova panoramatu. Tam vystavuje Martin Böhm (1991) z Ateliéru grafiky II/ Školy Vladimíra Kokolii a výběr místa je to velmi příhodný, neboť se 120 let po Maroldovi zabývá kruhovým obrazem, do jehož prostředku se dá stoupnout a dívat se dokola kolem sebe. Dílo se jmenuje Hranice: já v něm viděl bíle zasněženou pláň v předjaří, kdy se postupně zdola derou sněhem nahoru kamínky, zatímco seshora sníh špiní kyselý déšť, ale ještě je to všechno takové čisté a nevinné, než to za chvíli roztaje a promění se ve všeobjímající břečku. V katalogu k výstavě se píše něco o hoře tyčící se v dálce, ta by to klidně mohla být taky.

A zase zpátky nahoru do hlavní budovy: zcela jednoznačný je výklad díla absolventa Ateliéru malířství I/ Školy Roberta Šalandy Jana Kostohryze (1993). Artefakt se jmenuje Klíště a je na něm zachyceno vyndávání hmyzu z citlivého místa na těle. Zarazilo mě nejen to, že Kostohryz dokázal obraz provést v půvabné gauguinovské zkratce, kdy dívky ležící na posteli působí jako nevinné domorodkyně, které si ani nejsou vědomy své nahoty (jedna je na to příliš zaujatá mobilem a druhá snahou vyndat první klíště ze zadnice). Ale i fakt, že Kostohryz stejné téma zároveň dokázal zpracovat i v sádrovém reliéfu, což je dnes přehlížená technika, již nyní někdo konečně zase vrátil do hry.

O něco podobného se úspěšně pokusil i Adam Kašpar (1993), absolvent Ateliéru malířství IV/ Školy Martina Mainera v médiu malby. Že umí malovat krajinu hyperrealisticky, aniž to působí jako anachronismus, ne-li rovnou kýč, jsem už předloni viděl na jeho výstavě v Nové Galerii - a teď mi můj dojem potvrdil. Kašpar je horami a horninami doslova posedlý. Vidět je to především na jeho malbách kamenů, kdy až obsesivně vykresluje i ty nejmenší detaily keprnické ruly, staurolitu, pyritu či porfyroidů u Rešova, jako by šlo o lidskou vrásku či vlas, což jsou obvyklá témata malířů schopných tak věrně pracovat se štětcem. Byl bych za, aby se zde prezentovaná reprodukce jeho deníkového skicáře z cest za kameny někdy vydala a šířila mezi lid.

Než se ještě na skok vydáme mezi sochaře, pohled na nové naděje v malbě uzavřeme Kašparovým protipólem: Michalem Rapantem (1986) z Ateliéru malířství II/ Školy Vladimíra Skrepla. Od Skreplových studentů se žádná snaha o co nejvěrnější záznam reality čekat nedá a neděje se tomu ani v tomto případě. Ne však zcela: zatímco forma Rapantovy malby zůstává ve skreplovské tradici ležérně ledabylá (o to víc však prožívaná), obsah se drží v na kost odhalujícím stylu, který o malíři a světě kolem něj prozrazuje víc, než by se dalo vyčíst z jedné realistické malby. Rapant ve čtrnácti velkoformátových expresích zachytil lidi, kteří se během školy nejvíc podíleli na hledání jeho uměleckého výrazu; příbuzné, kolegy, pedagogy. Stylizované portréty doplnil o nápisy, které postavy a jejich vztah k němu charakterizují odzbrojujícím způsobem. „Kdybych měla víc peněz, tak tě na tu školu dám!“ čteme u portrétu jeho posmutnělé matky. „Můžeš začít pomalovávat ty velké formáty!“ stojí u portrétu malíře Václava Stratila, který se Rapant nebál provést ve formátu zabírajícím celou stěnu ateliéru.

Měřítka se nebojí ani Ondřej Filípek (1993) z Ateliéru figurálního sochařství a medaile/ Školy Vojtěcha Míči. Ten jednu místnost zcela zaplnil artefakty z betonu a železa, až mu jedna ze soch vlezla do umyvadla, a další místnost dokonce opustila a plazí se ven ze dveří. Kromě schopnosti dodávat neodolatelnou eleganci i věcem, které na první pohled působí, jak kdyby do betonárky spadnul jeřáb a následně to všechno vybouchlo a slepilo se dohromady, Filípka oceňuji i za upřímnost. „Nemůžu jít tak hluboko, abych se nezbláznil, a ani ne povrchně, abych se neposral,“ napsal tu o sobě na zeď.

Míčův ateliér je na AVU jediný, odkud vybírám rovnou dva umělce. Kromě Filípka i Martina Žáka (1992), který v další místnosti zabral s instalací Ze snů ještě větší plochu. Ateliér zaplnil stovkami drobných i větších sádrových plastik, které se vzájemně proplétají a divákovi se nastavují v překvapivě proměnlivých pohledech, které jsou závislé na tom, jaké světlo zrovna do místnosti proudí. Líbí se mi jeho schopnost začít modelovat, jako by mělo jít o věrnou reprodukci stovky let starého díla - a pak původní inspiraci opustit a přeměnit ji v dravé gesto, kdy se plastika stává hmotou zachycující mentální stav autora, jemuž se myšlenky v hlavě rozpouštějí stejně rychle jako sádra v parném létě pod rukama. Upřímně se omlouvám dalším lidem (Dana Bartoníčková, Veronika Gabrielová, Matouš Háša, Miriam Kaminská, Miroslav Šeda, Kristina Láníková, Renata Cziroková), na které tentokrát nedojde. Nicméně se všemi deseti vsadím, že vzhledem k tomu, co dokázali předvést na AVU, na ně ještě mnohokrát dojde.

Což se tedy bohužel o jejich kolezích a kolegyních z UMPRUM říci nedá. Při první procházce školou jsem sám sobě s nadsázkou vyhodnotil, že nejzajímavějším artefaktem na UMPRUM je Rozložitelný gril pro argentinské techniky grilování od Jakuba Jarcovjáka. A moc na tom nemůžu měnit ani z odstupu. Ano, je tu ještě taburet v podobě kolotoče od Matěje Janského, návrh budovy Institutu paměti národa od Bibiany Heinich či pyramidová socha Víta Čechmánka. Nic z toho se ovšem svým nápadem a hlavně vloženou energií ani vzdáleně neblíží tomu, co se dalo na UMPRUM pravidelně vidět ještě před pár lety, natož s tím, co se dá aktuálně vidět na AVU.

Může za to jistě i celková forma prezentace. Ani letos se na škole nepokusili přehlídku absolventů sjednotit, dát jí kurátora, popisky a katalog, který by o vystavujících prozradil víc než jejich jméno. Informace o diplomkách, jejich záměru a smyslu, se tak zájemce na UMPRUM dozvěděl jen tehdy, pokud originální diplomku zvednul ze země, kde ležela v prachu a začal jí listovat. Vzhledem k unavenosti většiny z víc než stovky závěrečných prací to ovšem na akci DIPLOMKY & BAKALÁŘKY 2018 nepůsobilo jako sympatický punk, ale jako totální amatérismus. Jestli měla být pro absolventy školy tohle vstupenka na dospělou výtvarnou scénu, pak nezbývá, než jim opravdu hodně držet palce…