Kdo se bojí Freddieho Mercuryho

Rodina je slovo, které zazní v životopisném filmu Bohemian Rhapsody možná víckrát než jméno skupiny Queen, o jejímž zpěvákovi Freddiem Mercurym snímek vypráví. Ve verzi událostí, které předkládá film vzniklý pod dohledem kytaristy Briana Maye, je totiž kapela jako rodina. A pro Mercuryho dvojnásob, protože coby gay neměl na rozdíl od spoluhráčů ani ženu ani děti. Rodina rovná se harmonie a soudržnost všemu navzdory. Včetně rocku. Včetně AIDS. Zprávu o tom, že je Mercury HIV pozitivní, přijmou ostatní v kapele uprostřed AIDS paniky až k neuvěření otevřeně. Mercuryho pokus o sólovou dráhu pak končí ujištěním, že všichni v kapele jsou stejně významní. Prostě jedna rodina. Film dunící známými hity Queen tak víc pojednává o vytváření a upevňování mýtu kolem kapely a tesání chytlavých nápisů na pomníky než o komplexní, fascinující a rozporuplné Mercuryho osobnosti.

Bohemian Rhapsody potěší skalní fanoušky kapely minimálně přehráním všech ikonických skladeb a detaily ze zrodu některých z nich – základní riff pro Another One Bites the Dust obzvlášť utkví v paměti. Nebude ale patřit mezi hudební filmy, které by vybočily ze standardních, do jisté míry klišovitých vyprávění o zrodu a vzestupu hudebních titánů. Cesta Queenů za tím, aby se stali Queen, byla podle filmu ideálně přímočará.

Freddie Mercury, vlastním jménem Farrokh Bulsara, v 70. letech narazí v klubu na Briana Maye a Rogera Taylora. Líbí se mu, co hrají, na parkovišti zaimprovizuje pěvecký konkurz - a od toho momentu už jde všechno jako po drátkách. Demo nahrané za peníze utržené z prodané dodávky, které si poslechne náhodou ten pravý člověk, legendární telefonát oznamující, že kapelu někdo zaregistroval, manažer, první hity, americké turné, další hity. Zrodila se legenda, která hraje - jak říká Mercury během prvního setkání s manažerem - pro všechny ty vzadu, již necítí, že někam patří.

Podobně film ukazuje i Mercuryho. Jako indického kluka, který sice jako malý v Zanzibaru boxoval, aby z něj byl silný muž podle představ otce, ale v novém domově v Británii nikam nepatřil. Vlastně ani do biologické rodiny, která rovněž splňuje rocková klišé. Konzervativní rodiče se na synovy hudební aspirace dívají s nedůvěrou, až odporem: chtěli by pro svého vizionářského potomka solidnější povolání, kterým by se uživil. Změnu synova jména nese otec těžce jako zřeknutí se vlastních kořenů. Mercury už ale směřuje do jiné rodiny, která mu může nabídnout přesně to, co potřebuje, aby se z něj stala legenda.

A protože na legendy se nesahá, snímek našlapuje po špičkách kolem Mercuryho soukromí a sexuality, která se stala součástí jeho příběhu, jakkoliv nikdy zpěvák neabsolvoval veřejný coming out. Stejnou měrou to film dělá kvůli tomu, aby producenti dosáhli na kýženou přístupnost pro od třinácti, jako proto, aby náhodou nezabrousil příliš do komplikované reality muže s údajně nenasytným sexuálním apetitem - který dává smysl u tak výbušné a hudebně poživačné osobnosti, jakou Mercury byl. Místo toho mladý Freddie na americkém turné zpoza rohu významuplně pokukuje na pánské toalety na odpočívadle kamionů. A později ve svém luxusním londýnském bytě štípe číšníky do zadnic.

Otázka, jak snímek naloží s Mercuryho homosexualitou, jej ostatně provázela od samého začátku. Aktivisté zpěvákovi, který zemřel v roce 1991 na AIDS, vyčítali, že se nikdy ke své orientaci veřejně nepřihlásil, nezasadil se za práva gayů a neangažoval se v boji proti nemoci. Podle filmové verze nechtěl být jako světová megastar hlavní tváří AIDS. Po své smrti se nicméně stal pro gay komunitu svého druhu ikonou a některé texty kapely Queen hymnami outsiderů či životní zkušenosti těch, kteří nemohou žít zcela otevřeně.

Film logicky Mercuryho osobní život a sexuální orientaci neskrývá, ale taky si s nimi neví příliš rady. Reprezentace homosexuality je tak často na hraně parodie, kdy se rozlišovacím znakem gayů stává krátký sestřih a knír, který Mercury později nosil. Montáž z gay klubu zaplněného chlápky v kůži víc než co jiného připomíná bar Modrá ústřice z Policejní akademie. A je asi tak nestereotypní jako neonová jména měst, v nichž Queen na turné hráli a která vyskakují jako „chytlavá“ zkratka v jednu chvíli na černé plátno.

Rami Malek, který roli Mercuryho získal poté, co film opustil Sasha Baron Cohen, dělá ve své inkarnaci, co může. Rtuťovitě se pohybuje po pódiu a zaujímá ikonické Mercuryho pózy. V koncertních vystoupeních je tak zpěvákovi nejblíže, až někdy dává zapomenout na to, že sledujeme převlek. Zároveň ho ale nakonec zrazuje jeho subtilní tělo. Mercuryho hraje zženštile, což Mercury nebyl. Během výstředních performancí v kombinézách a tílkách sice nemohl být víc „raging queen“, ale zároveň byl podstatně mužnější než Malek.

Film končí tam, kde začíná. Koncertem Live Aid ve Wembley v roce 1985, kde Queen doslova ukradli show všem ostatním velkým jménům zpívajícím tehdy pro charitativní akci na boj proti hladomoru v Africe. Bob Geldof se v zákulisí nestačil obdivně divit – stejně jako sedmdesát tisíc fanoušků na stadionu byl fascinovaný posledním vystoupením Freddieho Mercuryho.

Film do něj přidává nově náznaky blížící se smrti a Mercuryho loučení, o kterém nikdo kromě kapely v té době nevěděl. Text Bohemian Rhapsody má najednou jiný význam: Goodbye everybody I've got to go / Gotta leave you all behind and face the truth. Sentimentalita může prosakovat na plátno, ale nakonec ji naštěstí v poslední scéně přebíjí Mercuryho genialita a charisma coby performera, který dokázal jedním pohybem ruky a jednou slabikou ovládat diváky jako nikdo jiný před ním ani po něm.