Jedna z nejslavnějších barmských básní je o kuřecích jatkách

Festival dokumentárních filmů Jeden svět uvedl dokument Petra Loma a Corinne van Egeraat Básně z Barmy. Snímek skrze díla tamních básníků ukazuje život lidí v zemi, která se vzpamatovává z let vojenské diktatury a občanské války. Autoři se zaměřili na příběh jednoho z nejslavnějších barmských disidentů Maung Aung Pwinta, za kterým se po dvaceti letech odloučení vrací syn z emigrace ve Finsku. V zemi na jihovýchodě Asie se přes snahu vlády v čele s Aun Shan Su Ťij stále nedaří ukončit komplikované konflikty mezi buddhistickou majoritou a početnými minoritami, z nichž nejsilnější a zároveň nejpronásledovanější je ta muslimská. Petr Lom a Corinne van Egeraat v Barmě dokument chystali dva roky a mimo jiné zde učili mladé Barmánce natáčet a fotit.

Proč právě básně?

Petr Lom: Poezie je v Barmě velmi rozšířená. Vždycky hledáme nástroj, pomocí nějž chceme proniknout do společnosti. Ne že bychom milovali poezii víc než cokoliv jiného na světě, chtěli jsme prostě vstoupit do Barmy a vyprávět příběhy. A poezie byla to správnou cestou.

Corinne van Egeraat: Rádi vyprávíme příběhy skrze umělce.  Je úžasné vidět, jak umění pomáhá lidem přečkat těžké časy. Hlavní postava našeho filmu, disident Maung Aung Pwint, psal nejvíce básní ve vězení.

Poezie je v Barmě nejpopulárnějším uměním?

P: Ano, jde o nejrozšířenější formu umění. Básník je v tamní společnosti velmi ctěným člověkem. Lidé respektují literaturu a učitele obecně, důležitá je také role mnichů, kteří jsou rovněž s poezií spjati, protože barmské náboženské texty jsou psány v jazyce Páli a ve veršované podobě. Básně mají i silnou politickou roli. Básník je svědomím společnosti, má morální funkci. Ve dvacátém století byli básníci silně proti britskému kolonialismu; mnoho z nich byli disidenti. Měli jsme štěstí, že jsme se setkali si jedním z nejslavnějších, zmíněným Maung Aung Pwintem.

Poezie je tedy i nejlepším způsobem, jak vyjádřit nesouhlas se systémem?

P: Ano i ne. Je to víc než to. Nikdo nechce být označován za politického básníka. Umění je důležitější než vytváření sloganů. Politika je jedním z témat, o kterém mluví, ale nikoliv jediným. Například jedna z nejslavnějších básní v zemi je o kuřecích jatkách. Autor v ní mluví o tom, jak jsou kuřata zabíjena, trápena a zavírána „ve vězení“. Ptali jsme se, jestli jde o metaforu, ale dotyčný básník řekl, ne: dílo vytvořil až v době, kdy už byla situace v zemi docela poklidná, a nemá nic společného s politikou.

Kdo přesně je Maung Aung Pwint?

P: Byl několikrát uvězněn pro svůj aktivismus a za to, jak kritizoval majoritní společnost. Psal o tom, co viděl, o tom, co v zemi dělala armáda. Pracoval v ilegálních novinách. Později se o něj začali zajímat lidé ze Západu, to vždycky pomáhá. Dostal ceny a byl objektem různých kampaní, které mu měly pomoci z vězení. Dostal se z něj až v roce 2005, po revoluci. Dnes je sedmdesátníka trpí Parkinsonem, což je pravděpodobně následkem jeho věznění.

C:  V podobných postojích podporoval svého syna, který se také připojil k odporu.  To je důvod, proč ho pak neviděl dvacet let. Myslím, že tohle je hodně důležité: Maung Aung Pwint se musel rozhodnout, zda bojovat za dobrou věc, i když to na osobní úrovni znamenalo odloučení od rodiny. Jeho syn žil dlouho ve Finsku. V České republice se také rodiny často rozdělily mezi Východ a Západ, je v tom určitá paralela.

Václav Havel a Aun Schan Su Ťij byli přáteli, Havel velmi Barmu podporoval.

P: Hlavním důvodem je podle mě to, že osudy těchto dvou zemí jsou si velmi podobné. Barma je velmi traumatizovaná země. Lidé si to často neuvědomují. Ekonomika roste. Barmánci jsou velmi vřelí, přátelští, ale také dost introvertní, což je následek diktatury. Pro mě jako filmaře to byla docela výzva.

C: Ve společnosti přitom panuje velká naděje, že se země bude rozvíjet. Před třemi lety jsme do Barmy přijeli a učili studenty filmovat. Teď vidíme, že lidé, kteří mají možnost učit se například angličtinu, jsou úspěšní, mají zájem se rozvíjet. Takže naděje tu je, i když politická situace není příliš dobrá.

Je podle vás Barma demokratická země?

P: To je složitá otázka. Armáda ovládá ekonomiku, klíčová ministerstva. Je velmi silná. Nikdo vlastně neví, kdo je v Barmě loutkou. Zda armáda, nebo naopak Aun Schaun Su Ťij a její vláda.

C: Stále tam nepanuje úplná svoboda slova, stále tu zatýkají novináře. Existuje cenzura. To je jedním z důvodů, proč je náš film tak tichý.

Jaké to tedy bylo točit dokument v Barmě? Jak se spolupracovalo s vládou?

P: Byli jsme v Barmě jako „kulturní pracovníci“. Neřekli jsme, že budeme točit dokument. A vládu navíc příliš nezajímalo, že natáčíme o básních a básnících. Nešli jsme tak blízko k politickým tématům.

Ano, ale točili jste s bývalými disidenty.

P: Ti už v podstatě nejsou v nebezpečí, byli osvobozeni díky prezidentské amnestii. Jeden z lidí, o kterém jsme točili, udělal během novoročních oslav umělecký protest proti vládě, za který byl uvězněn, ale protože má známé na vysokých místech, propustili ho už po jednom dni. To je možná dobrý příklad toho, co je dnes v Barmě možné. Ale stále jsou zde uvězňováni lidé, například účastníci nelegálních politických protestů. Nesmíte kritizovat armádu. Novináři, kteří například odsuzovali, co se děje v Arakanském státě, byli uvězněni.

Byli jste během natáčení svědky konfliktů mezi buddhisty a muslimy, jako byl právě v Arakanském státě?

P: Tohle je velmi citlivé téma. Jedna z našich studentek točila dokument na téma přátelství napříč náboženstvím. Její muslimské tetě vyhořel dům a poté jí pomáhala přítelkyně, buddhistka.  Dokument měl být uveden na festivalu lidsko-právních filmů, ale vyvolal velkou kontroverzi: skupina radikálních buddhistických mnichů dokonce uspořádala protest před kinem, kde se měl promítat. Festival musel film stáhnout, protože prý projevoval příliš mnoho sympatií muslimům.

Snaží se vláda něco dělat pro zlepšení situace muslimů v Barmě?

P: Těžko říci. Je to velmi složité, v podstatě vím to, co vy ze zpráv. To, co se děje v Arakanském státě, je zřejmě velmi špatné. Spousta lidí viní Aun Schan Su Ťij, že nedělá dost, aby těmto konfliktům zabránila. Ale jestli je to pravda, nebo ne, to skutečně nevím. Ona sama tvrdí, že dělá maximum, aby se situace zlepšila. Nedávno někdo zavraždil muslimského právníka z její vlády Ko Niho. Byla to určitě politicky motivovaná vražda.

Proč jsou barmští buddhisté tak netolerantní vůči muslimům?

P: Je to hluboce zakořeněná kulturní záležitost. Nenávist vůči muslimům je spjata právě s tímto druhem buddhismu. Barmská majorita se o minority prakticky vůbec nezajímá. A ostatně pořád tu zuří občanská válka.

C: Muslimové nejsou zdaleka jedinou menšinou v Barmě, je jich asi pětatřicet. A prakticky se tu vede válka mezi jednotlivými regiony. Všechny minority jsou pronásledovány a mírové rozhovory nevypadají příliš dobře. Aun Schan Su Ťij podle mě nemá kontrolu nad armádou, naopak armáda ovládá tři hlavní ministerstva.

Plánujete o tomhle v budoucnu také natočit dokument?

C: Rádi bychom, ale víme, že by pak bylo zřejmě velmi těžké dostat se zpátky do Barmy. Chceme ještě stihnout ukázat obyvatelům Barmy tenhle aktuální film. Bude to velký sociální projekt, rádi bychom na každou projekci vzali jednoho z básníků. Rádi bychom také vydali knihu, ve které by byly snímky básníků a jejich životopisy, samozřejmě spolu s jejich básněmi. A chceme, aby byla levná.

Bude to asi velmi těžké natočit dokument o diskriminovaných minoritách.

C: Ano. Jedna barmská novinářka musela opustit zemi kvůli tomu, co psala. Navíc je to ještě náročnější, když jste cizinec. Někteří naši studenti, kteří pocházejí z Barmy, se třeba dostanou s kamerou do pracovních táborů.  Na cizince dohlížejí mnohem víc. Ale budeme se snažit.