Film roku podle kritiků: Dva staříci tankují spravedlnost

Čeští filmoví kritici vybrali jako nejlepší snímek minulého roku road movie Staříci s Jiřím Schmitzerem a Ladislavem Mrkvičkou v hlavních rolích. Hraný debut režisérů Ondřeje Provazníka a Martina Duška o pomstě a spravedlnosti získal také cenu za režii a pro herce Jiřího Schmitzera. Ceny kritiky byly předány v pražském Divadle Archa, obdrželo je šest snímků. Při této příležitosti připomínáme recenzi vítězného snímku, která vznikla po jeho projekci na karlovarském festivalu:

Režisér a profesionální ironik a recesista Martin Dušek tak dlouho plánoval muzikál o lachtanovi Gastonovi, až s Ondřejem Provazníkem natočili Staříky. Film, z něhož by měl radost Steven Spielberg, protože se jeho základní zápletka vejde do dlaně jedné ruky, respektive do jedné věty – dva bývalí političtí vězňové se ve svých osmdesáti vydávají zabít komunistického prokurátora, který unikl spravedlnosti. V road movie natočené v tempu naladěném na pohyb dvou invalidů, dostali jedny z nejlepších rolí své kariéry Ladislav Mrkvička a Jiří Schmitzer. Režijní celovečerní hraný debut byl uveden v Karlových Varech ve výběru současných českých filmů a na podzim směřuje do distribuce.

Kolem Staříků před premiérou panovala ve Varech nejistota, co vlastně čekat. Třaskavou komedii o invalidech na poslední nepravděpodobné misi? Polodokumentární absurditu ve stylu předchozího společného filmu této dvojice - Poustevna, Das ist Paradies? Možná i proto se v hodnocení nejčastěji objevuje slovo „překvapení“.

Staříci překvapiví jsou. Třeba v tom, jak spojují nečekaně hořkou komedii, citlivou studii existence a přátelství dvou starých svérázných mužů z jiného času s žánrem fantazie o pomstě, který vyžaduje specifický typ zkratky a údernosti, jež se v českém filmu příliš nenosí.

S velkou mírou empatie ukazuje film hrdiny, jež společnost už dávno nebere vážně. Stejně jako ignoruje jizvy minulosti, které by vážně brát měla. Jejich život, přátelství spojené nenávistí k jednomu muži, s níž se každý snaží poprat po svém, jejich vidění světa i touhy jsou však relevantní. Přestože se jeden z nich pohybuje šnečím tempem na vozíku a musí se spoléhat na pomoc druhých.

Fyzická omezení hrdinů pak diktují důsledně loudavé tempo filmu, které jde proti tomu, co na papíře vypadá jako nadupaná akční mise. Jsou momenty, kdy je největší akce spojená se snahou zvládnout tělesné vyměšování nebo nasednout na vozík. Staříci přitom nejsou depresivní katalogizací neduhů stáří. Je v nich život, i když v jednom případě živený hlavně posedlostí po pomstě. Zdánlivá nemohoucnost je někdy pro hrdiny tím, čím byla pro Jean-Clauda Van Damma roznožka – útočným nástrojem.

Podvolí se pečující rodině, která se strachuje o jejich bezpečnost, ale pod rouškou noci pak stejně berou věci do vlastních rukou. Před autoritami sehrávají role nemohoucích neškodných staříků, aby získali informace, které potřebují. Většinová společnost už je tak stejně vidí a nepočítá s nimi.

Někteří vytýkají Staříkům absenci poselství nebo přidané hodnoty – jakoby porušili nepsanou společenskou smlouvu, že o tématu komunistického zla a viny je třeba mluvit a točit v zádumčivém módu, s poučením a dostatečně vrstevnatě, aby nešlo o takzvaný laciný antikomunismus.

Takové kritice ale uniká formát, do něhož se film v poslední třetině láme. Road movie se mění v čirou fantazii po starozákonní pomstě, která má osvobozující  sílu zvrátit dějiny na tu správnou stranu alespoň fiktivním potrestáním křivd.  Jako když se židovské komando vydává zabít Hitlera. Staříci nepropagují právní divočinu, kdy je možné brát spravedlnost do vlastních rukou, jen trvají na tom, že některé věci relativizovat jednoduše nejde.