Jak se nepřejíst na vizuální hostině Slunečních králů

Na výstavě Sluneční králové v Národním muzeu to funguje podobně jako v restauracích, kde si zaplatíte neomezenou konzumaci. Zásadní chybou je přejíst se hned na začátku. Protože to nejlepší obvykle přijde až na konci, když už na to nemáte v žaludku, respektive v hlavě místo. Takový dojem jsem získal, když mě výstavou skoro tři hodiny provázel její autor, egyptolog Pavel Onderka. Po uvolnění hygienických opatření se na ni dá nyní znovu dostat, rezervační systém lístky nabízí obvykle klidně hned na pozítří. Být vámi, neváhám.

„Měl jsem nevýhodu, že jako jeden z mála českých egyptologů jsem v Abúsíru nikdy nepracoval. Ale na druhou stranu jsem měl k tématu odstup,“ zahajuje Onderka výklad před modelem archeologické lokality, jež se stala ve 3. tisíciletí před Kristem pohřebištěm panovníků Staré říše. Devět z těchto vládců se dnes označuje za sluneční krále kvůli jejich úzké vazbě na nejvyššího staroegyptského boha Re, kterého si koneckonců vkládali přímo do svých jmen: Sahure, Neferirkare, Šepseskare, Niuserre… Všichni patřili do 5. dynastie, která v Egyptě vládla zhruba v letech 2435–2306 před Kristem.

Návštěvníky ale v Národním muzeu v úvodu výstavy vítá předmět spojený s ještě o pár set let starší egyptskou érou. Socha takzvaného Muže z Abúsíru, která je zřejmě vůbec nejstarším nalezeným egyptským zobrazením člověka nekrálovského původu - jak říká Onderka, „za pár let oslaví své pěti tisící narozeniny.“ Socha je vytesaná do vápence a do Prahy je půjčená z berlínského Egyptského muzea. Stejně jako desítky dalších artefaktů včetně monumentálního, bezmála dvoutunového sloupu ze Sahureho zádušního chrámu, který je veřejně prezentován poprvé od konce druhé světové války. Od té doby ležel poničený spojeneckým bombardováním v depozitáři a před nynější výstavou musel projít náročným restaurováním.

To už se návštěvník nachází v levém ze dvou hlavních sálů výstavy. Onderka říká, že právě tady se nachází její srdce, protože jsou tu prezentované reliéfy z abúsírských zádušních komplexů. Na jednom z nich bohyně líčí oči dobytku, což není jediný zábavný detail. Jak Onderka zdůrazňuje, staří Egypťané měli podobný smysl pro humor jako my, v jejich chrámech se proto například zachoval výjev s opičkou schovávající se škodolibě za kočkou a chystající se ji nepříjemně pozlobit. Mě v téhle části zaujal fragment s vyobrazením symbolu bat, neboli symbolu kraví bohyně opět ze zádušního chrámu krále Sahurea. Ještě jsou na něm vidět zbytky původní polychromie.

„Egypťané přišli mimo jiné s konceptem prodlouženého víkendu. A když jim stejně nestačil, máme zachované doklady, jak se omlouvali z práce. Že je uštknul škorpion nebo že jim umřela tchyně,“ dává Onderka k dobrému v části výstavy věnované egyptské každodennosti. A právě tady zároveň začíná úsek se skutečně nejlahodnějšími exponáty. První z nich má českou stopu, neboť ho objevili před dvaceti lety naši archeologové v pohřebním komplexu soudce Intiho. Jde o vápencový blok, do kterého jsou vysekané sochy hodnostáře Pepiho Meriherišefa. Ten už do Prahy dorazil přímo z Egypta, kde je jinak uchováván ve skladu v Sakkáře spravovaného tamním Ministerstvem pro turismus a památky. Zajímavé je, že nikdo neví, ze které hrobky Pepi pochází. V té soudce Intiho totiž tvořil výplň jedné ze vstupních šachet, aby se jí nikdo nemohl dostat k pohřbenému úředníkovi. Pepi byl tedy vyňat z některé ze starších hrobek coby pouhý stavební materiál.

Skutečné skvosty jsou pak ve vitrínách hned v další místnosti. Našly se v hrobovém komplexu princezny se sympatickým jménem Šeretnebtej a kněze Nefera. Staří Egypťané měli zvyk do hrobů umisťovat takzvané serdáby, zvláštní sklepy vyplněné malými sochami pohřbených, na které se dalo z hrobky dívat speciálními průhledy. Jednou z těchto sošek je portrét sedící princezny a jejího stojícího syna. Stejně jako všechny ostatní plastiky v této místnosti byla na výstavu zapůjčena ze slovutného Velkého egyptského muzea v Káhiře. Další socha zobrazuje Šeretnebtej nejspíš s jejím manželem; záhadou je nejen to, proč stojí tak daleko od sebe, ale taky co princeznin partner svírá v rukách. Jde o malé válcové předměty a drží je většina mužských soch. Pavel Onderka k tomu říká, že jsou na to mezi egyptology tři teorie: „Někteří tomu říkají papyrus, někteří kapesníček a někteří ta věc.“

Je tu i překrásný portrét kněze Nefera v pozici sedícího písaře. Také je vytesán do vápence a ozdoben polychromií; že má barevnější nos než zbytek tváře, za to může fakt, že se nos našel ležící ulomený kousek od sochy, čili prošel menší degradací. Nefer je každopádně zachycen v pozici, kdy sepisoval seznam obětin, které toužil dostávat na onom světě. A právě jim je věnován závěrečný, na exponáty vůbec nejštědřejší sál.

Jsou tu třeba pivní poháry, které měly pohřbeným sloužit k jejich zásvětním radovánkám. Mají špičatý spodek, na první pohled nepraktický design však měl (a dosud má) svou logiku: na písčitém povrchu by se pohár s klasickým dnem mohl převrátit, zatímco se špičatým se dal bezpečně zapíchnout do země. A když byla zrovna k dispozici rovná plocha, zasouval se do speciálních držáků.

Z dokonale zachovaných reliéfů dokáže Onderka vyčíst, že sloužily jako návody k obětování bohům, přičemž pohřbívaní si dávali záležet na detailech. Jaké oleje se mají nalévat do speciálních otvorů v kamenech, kam se má dávat víno, kam chleba a co všechno mají vykonávat miniaturní otroci, kteří se vkládali do hrobů v podobě stovek sošek s jasně předurčeným zaměstnáním na každý den posmrtného života.

Závěr výstavy se samozřejmě neobejde bez dřevěných rakví s mumiemi. Ještě před ním by však byla škoda minout fragment reliéfu s vyobrazením ptáků v papyrové houštině. Pochází z doby vlády Pepiho II. Což by si našinec neměl plést s vládou syna Marie Terezie, který žil skoro o čtyři tisíce let později. Také tahle nádherná práce se našla nacpaná jako zátka do pohřební šachty, z věčného klidu ji vytrhli až docela nedávno naši egyptologové.

Klobouk dolů před jejich prací a touto výstavou, která v Národním muzeu probíhá až do konce září a je jasným hitem letošní, snad definitivně postcovidové výstavní sezony.