Jak se máte? Martin Talaga

Skoro celou chodbu v karlínském bytě choreografa Martina Talagy zabírá zelená kredenc, kterou zdědil po dědovi. Přivezl ji ze Slovenska a ledabyle na ní leží Cena České taneční platformy, diadém s umělými drahokamy a růžová paruka. Ta jako by spíš vypadla z drag skříně ve vedlejší místnosti. „Vlastně nemám ani rutinu, jak se správně hýbat, od loňska tančím o dost míň - nejen kvůli lockdownu, ale už projekty spíš vedu. Moc mě to baví, ale tělu to začíná trochu chybět,” říká při pohledu na činky, které se válí na zemi u postele.

Možnosti lidského těla: Jsem posedlý různými částmi těla. Na Instagramu jsem našel fotografa Floriana Hetze, který to má podobně. Obrazy, které visí tady na stěnách, jsem maloval já. Fascinovalo mě to už od puberty - nakreslil jsem třeba vázu, ve které byly ruce nebo nohy, pak taky uši. To se projevilo v Somě – mojí autorské performanci, kde zkoumáme právě možnosti lidského těla. Blízkost, spojení, doteky a vnímání se navzájem jsou principy mých představení. Připadá mi, že si teď člověk snadno zvykne na nekontaktnost, ale mně osobně lidi vážně chybí. Já jsem si rozhodně nezvyknul.

Aspoň něco: Něco se zkrátka streamovat nedá - fyzické, performativní nebo atmosférické věci vypadají online často dost blbě. Sám na to skoro nekoukám, proto jsem ani PiNKBUS streamovat nechtěl. Říkal jsem si: zkoušíme těžké představení, odpremiéruje se „pro židle”, zazní vtipy, kterým se nikdo nesměje, a finální katarze, kterou přináší potlesk nebo reakce diváků, kdy veškerá tíha odplyne, se prostě nekoná. Můžeš se maximálně opít v kuchyni s produkční a jít spát, nic víc. Nakonec jsme se ale rozhodli stream našeho drag-kabaretu udělat a měl jsem velkou radost. Vlastně je na tom dobré, že to takhle mohla vidět i maminka ve Švýcarsku nebo kámoši v Anglii, kteří by na to do Prahy stejně přijet nemohli - a bylo to důležité i pro queens a drag komunitu obecně. Je to aspoň něco.

Kousek domova s sebou: V kuchyni na poličce je dřevěnice, ve které se narodila moje starka - babička. Oravská Polhora, odkud pochází rodina z máminy strany, je nejsevernější obec Slovenska - za kopcem už je Polsko. Ten obrázek vznikl tak, že za mojí rodinou přišel jakýsi chlap, jestli by ho u sebe nenechali přenocovat. Prababička ho ubytovala, on to byl malíř a za to jí dal obraz jejich chalupy, tak se to u nás vypráví. Mám tady toho domova kousek s sebou.

Hraješ a neřešíš, kdo jsi: Na Slovensku máme dvě obce, kde se zachovala dudácká tradice: jedna je Malá Lehota na jihu a druhá právě Oravská Polhora. Když jsem se dozvěděl o dudáctví, propadl jsem mu. Otevřelo mi úplně nové obzory. Začal jsem chodit za staršími lidmi, za mistry, tety najednou začaly zpívat a teď to tak je na každé rodinné oslavě. Přivedlo mě to i k hraní na fujaru nebo na píšťalky. Miluju folklor. Jediné, co mě štve, je striktní rozdělení kolektivu na mužskou a ženskou část, což je pro mě jako pro gaye nepříjemné. Ale na nástroj hraju, je to uklidňující, dokonce jsem o tom napsal bakalářku. Hraješ a na rozdíl od tance neřešíš, kdo jsi, ani nic tělesného, a můžeš se v tom trochu ztratit.

Lidi mají předsudky: Dřív jsem se tomu skoro nevěnoval, ale teď docela poslouchám podcasty. Baví mě třeba Chci to Elišky Soukupové a Aleny Dolákové nebo Filip Titlbach, který dělá hodně pro queer komunitu a přináší tato témata i do mainstreamu. To je klíčové pro mladé, ale i pro zavedené umělce nebo drag queens, protože společnost má vůči nim stále mnoho předsudky. Někoho pořád dokáže rozčílit samotný fakt, že se muž převlékne za ženu nebo žena za muže. V poslední době měli lidi možná pocit, že homophobia is over, ale je to tu pořád. Tolerance není dost a nás všechny ještě čeká dlouhá cesta.