Nova ukazuje Ivetu Bartošovou jako důvěřivého andílka v lyrické mlze osmdesátek

Jak se televizní stanice se historickým sklonem k bulváru vyrovná s potenciálně bulvárním tématem? To je vtahující otázka, kterou televize Nova chytře nalíčila na diváky se svou novou třídílnou minisérií Iveta pojednávající o tragicky zesnulé „princezně“ československého popu. Autoři minisérie o zpěvačce Ivetě Bartošové, jejíž druhý díl se vysílá v pátek 13. května, v tomhle ohledu udělali vcelku standardní a logický krok. Podívali se do jejího dětství, dospívání a k začátkům její kariéry v tandemu s Petrem Sepešim – tedy hluboko před poslední fázi jejího života plnou únosů, léčení závislostí a velkolepých svateb, kterou notně dokumentovala bulvární média. Výsledkem výletu do první poloviny 80. let je lehce zamlžené dívčí království – vypůjčíme-li si název desky Pavla Horňáka ze sklonku osmé dekády, s nímž nějaký čas strávila v hudební stáji Františka Janečka. Červená knihovna o naivním vesnickém andílkovi, který chtěl být slavný jako „Gotťák“. A jako taková nakonec víc vypráví o mužích jejího života než o ní samotné.

Minisérie Iveta je spolu s Případem Roubal a minisérií Guru součástí první vlny původních seriálů, kterými se Nova snaží vytvořit profil i nabídku své internetové videotéky Voyo a přilákat k ní nové předplatitele. Volba zdánlivě „dietně sladké“ zpěvačky, která ale „umí překvapit“ - jak na ni později vzpomínal muzikálový režisér Jozef Bednárik – přitom dává pro Novu smysl. Bartošová byla v 90. letech a na přelomu milénia součástí řady televizních estrád této stanice i položkou do zpráv. Zároveň je zapsaná silně v obecném povědomí, přitom pro různé generace jinak.

Pro ty, kdo dospívali v 80. letech, coby mladinká blondýnka s jiskřivým hlasem, která se prozpívala do jejich srdcí spolu s Petrem Sepešim a hity jako Knoflíky lásky a Červená. Pro dívky v 90. letech jako ona popová princezna. V poslední fázi kariéry pak její evidentní zdravotní problémy a psychické zápolení v osobním životě, projevující se závislostí na lécích a pravděpodobně i alkoholu, neúprosně dokumentovala i fabrikovala bulvární média, která vystavěla obraz „bláznivé“ padlé hvězdy. „Show Iveta“ tak neminula ani ty, kteří bulvár nečetli.

Hvězdný obraz Ivety Bartošové byl od začátku kultivovaný jako příběh obyčejné dívky z malé vesnice, která šla za svým snem a uspěla – byť do času. Později imagemakeři obyčejnou dívku posunuli do blonďaté princezny. Její život byl ohraničený dvěma tragickými úmrtími; ta do velké míry určují, jak se její příběh psal a jak se píše. Její story v sobě má drama a zvraty jako možná u žádné jiné známé tváře tuzemské pop-kultury. Pokud je současná strategie kreativního oddělení Novy vybírat témata, která přitáhnou k platformě Voyo pozornost, je Iveta Bartošová takovým tématem na sto dvacet procent.

Emoce a řízky

Dramaturgicky šli tvůrci – režisér a scenárista Michal Samir a producent Matěj Chlupáček – cestou, po níž se vydávají v posledních letech globálně tvůrci životopisných filmů či seriálů. Kromě toho, že se drží populárního a nadčasového modelu „zrodila se hvězda“, našli méně zpracované téma, nečekaný úhel, jak ke známé osobnosti přistoupit. Konkrétně zpěvaččino dětství a dospívání na Moravě a začátky kariéry, kdy si ji přes řadu lokálních a národních pěveckých soutěží všimli hráči z hudebního průmyslu a následně s čichem pro díru na trhu socialistického popu stvořili oblíbenou dvojici pro teenagery Bartošová-Sepeši. Přitom se autoři rozhodli v podstatě zcela opominout samotnou dobu – nepočítáme-li řízky, termosky, retro-fény, staré škodovky a bílé džíny vysoko do pasu – i nesmírně zajímavou scénu populární hudby a hudebního průmyslu. Jak se za socialismu dělala kariéra v showbyznysu, je ostatně obrovské téma na samostatný seriál.

Ohlédnutí k začátkům má v případě Ivety ještě jednu funkci než ukazování málo známého. Dostat se co nejdál od „bulvární Ivety“, vrátit jí lidskost a do určité míry i důstojnost. Minisérie se tak soustředí výhradně na emoce a vztahy. Ivety a jejího otce, Ivety a její sestry, Ivety a matky, Ivety a Sepešiho a rodící se flirt s jejím budoucím partnerem Ladislavem Štaidlem, zkušeným kapelníkem, textařem a hudebním podnikatelem, který stál dlouho dobu za její kariérou. Žánrově je tak Iveta v podstatě lyrická telenovela, kterou mladinká zpěvačka – začínala v sedmnácti – prochází s pohledem bojácné laňky nejčastěji upřeným na jejího otce a na tragicky zemřelého Sepešiho.

Ten má jasno, kam se chce v showbyznysu dostat a jak na to. Iveta za ním klopýtá jako naivní holčička a poslouchá na slovo. Podobně dominantně je vykreslený i Ivetin otec, který ji nechce pustit do Prahy, protože ji tam „sežerou zaživa“. Což není poslední vypjatá až výhružná replika, kterou mu scenáristé vloží do úst (Sepešiho v jednu chvíli coby partnera své dcery lehce podnapilý varuje: „Jsem sice jen dělník, ale Pražáka si najdu vždycky“.) Iveta je v řadě situací už odmala ukázaná jako důvěřivý andílek, kolem kterého se točí podezřelí chlapíci, a ona si s nimi nedokáže poradit. Nevidí, co jsou zač. Ať je to soused na zábavě, vilný bytný nebo Sepeši, jenž ji podvádí pod nosem a jemuž věří, že pro ni skládá básně, přestože si je půjčuje od Wolkera.

První láska bývá slepá a rozjitřená, přesto by se od druhého dílu klidně seriál mohl jmenovat Petr, protože mu je věnována podstatně větší pozornost a z něj tvůrci udělali o poznání plastičtější postavu. Náznaky, že by totéž šlo i s Ivetou Bartošovou, tu přitom jsou. Zajímavě napříč díly prosvítají momenty, které naznačí, že je tvrdohlavější a komplexnější.

A možná ne tak naivní, jak by se mohlo zdát, jak ji tvůrci chtějí v rámci žánru vidět a jak na tom možná i sama pracovala. „Správně a hlavně chytře se rozhodlo děvče. Že by přece jen nebyla tak naivní, jak vypadá?“ zeptá se napůl laškovně do kamery v roce 1988 v pořadu Na výsluní 1 Ladislav Štaidl. Otázkou končí krátký rozhovor, který vedl se svou hvězdou, projektem a tehdejší partnerkou, jež se rozhodla v televizi zazpívat jednu z jeho písní, protože by pro dalšího Zlatého slavíka „udělala cokoliv“.

Jiná linka by tu tedy byla. Při procházení rozhovorů a záznamů Ivety Bartošové od začátku její kariéry je zjevné, že přes jisté „jelimánkovství“ v začátcích byla ambiciózní profesionálkou, která milovala podium stejně, jako ji milovala kamera - a která si dokázala jít cílevědomě za svým. Zatím ale tvůrci na Ivetu Bartošovou nahlížejí hlavně jako na budoucí oběť. Nedaří se jim úplně odclonit její tragický konec – a vlastně zkoušejí zmapovat, co k němu asi tak mohlo vést. Budoucí oběť vztahů a rozhodnutí totiž více odpovídá žánru.

Potenciál by tu byl

Vyprávění je tak koncipováno pro maximální efekt dojímání se nad příběhem o talentované blondýnce, které zemřela první láska, či o prosté dívce, již postupně zničilo velkoměsto. V seriálu její prosté kořeny reprezentují nudle s tvarohem, které si opakovaně dává. Jak ukazují diskuse na internetu pod řadou dobových nebo současných videí či textů o Bartošové, dojímání je také přesně ta emoce, kterou od jejího příběhu podstatná část diváků chce. Není tak důvod produkci komerční stanice komplikovat socialismem nebo vhledem do praxe hudební branže. Úkrokem od obou fenoménů seriál navíc může být atraktivní i pro mladší publikum, které normalizaci nezažilo a reflexe minulosti – byť nostalgická – je nemusí příliš oslovovat. Naopak romance je nadčasová a nadgenerační.

V jednom ohledu se ale doba do seriálu přece jen pozoruhodně dostává – díky lyrické stavbě vyprávění a vizuálnímu pojetí. Tvůrci si dávají na čas, scény volně plynou, působí melancholicky, zasněně, někdy se opakují v emočním akcentu. Vymazlená a promyšlená Kamera Martina Douby (Chvilky, Vodník, Zrádci) evokuje styl i rozmlženou náladu dobových videoklipů – někde rovnou tvůrci evokují i jejich stavbu a choreografii – nebo řady filmů. Jinde se zase blíží televizním dokumentům, které Ivetu v jejích začátcích představovaly jako prostou dívku z Moravy. V dobrém slova smyslu je tak Iveta vizuální retro. Kreativní, nikoliv jen kopírovací práce s dobovými médii jako s nástrojem, jak se autenticky přiblížit pocitu nebo atmosféře, sérii sluší a zvedá ji nahoru. I tím, že do ní pronikají jiné významové roviny.

Podařilo se i obsazení. Místo snahy najít v případě Ivety herečku, která se jí co nejvíce podobá, sáhli po takové, která dokáže co nejlépe přiblížit její křehkost. Anně Fialové se to povedlo. Stejně jako se casting trefil s obsazením Vodochodského do role Petra Sepešiho nebo Ondřeje Gregora Brzobohatého do role Ladislava Štaidla.

Finále Ivety jasně připravilo půdu pro pokračování, které už se také podle oznámení tvůrců chystá. Třeba se v něm podaří v lyrické osmdesátkové neonové mlze Ivetu víc najít nejen jako partnerku dalšího muže jejího života, zmíněného Ladislava Štaidla. Potenciál by tu byl.